Píši Vám, paní Karolíno, té velké ženě, které patřila duše českého národa. Ach, kam to všechno zmizelo? Vaše srdce dotlouklo 7. září roku 1899. Chybělo jen pár měsíců a 24. února 1900 Vám bylo krásných sedmdesát let.

Píši Vám, která jste na pomyslném žebříku slávy a cti stála o příčku níž, než Němcová a Havlíček. Vám patří sklon mého pera, Vám, jejíž literatura patřila bezezbytku lidu, lidem z Podještěda. Duši našich rodičů jste probudila, posílila i potěšila… Byla jste nám věrná, byla jste silou i ženou, plnou a zralou jako klas pšenice, chloubou země, příslibem bohaté úrody.

Soužila Vás dlouhá oční choroba a poslední dvě léta i nervové problémy. Skláním se před Vámi, původně Johanko Rottová… Vám píši a doufám, že to jednou budou číst i mladí. Připomenout chci příchozím generacím Váš přínos mládeži, Vaši píli, věrnost slovu i činům. Pokoru věci lidu a to nejen po obou stranách Ještědu.

Dva roky Vás nemoc nepustila z bytu na Karlově náměstí v Praze. Až obětavá Anežka Sluková dozvěděla se od lékaře, že Vaše smrt už je neodvratná. Snad jste na ni i byla připravena. Co jsem slyšel, od smrti Žofie Podlipské, Vám přítelkyně tak blízké, byla Vaše duše pohlcena stálým studiem a přemítáním „o záhrobí“.

Dnes Vám nezůstalo utajeno, jak to na druhé straně chodí. Píši Vám, což asi víte, že i Vaše dílo stále žije. V něm zůstal Váš zdravý duch, Vaše píle, světlo, Vaše srdce a Vaše mysl. Jste pro nás i pro ty, co přijdou, velkou Karolínou. Kdysi kterési noviny psaly – buďte všichni, jako ona, paní Karolína Světlá. Váš život, Vaše literární dílo je studánkou i studnou čisté vody z našich pohraničních hor, kde stále žijí lidé, kterým jste dala dar, na který není možné zapomenout.