Josef Krám: Do rodného domku Václava Hanky v Hořiněvsi v roce jeho dvou kulatých výročí


Letos uplynulo 220 let od narození (10. června 1791, Hořiněves) a 150 let od úmrtí (12. ledna 1861 Praha) tamního rodáka Václava Hanky, významného vlastence, filologa, básníka, prvního bibliotekáře Musea království Českého a pro většinu lidí falzifikátora dvou rukopisů – Královédvorského a Zelenohorského.

Jeho obnovený rodný dům je příkladem roubené lidové stavby asi z roku 1720, která má zajímavé řešení s kolmým patrovým přístavkem na čtyřech pilířích, příčně položenou chodbou, po stranách se dvěma světnicemi a bývalým krámkem pod vysutým patrem. Připomeňme, že 1862 byl na jeho průčelí odhalen za přítomnosti Františka Palackého oválný reliéf s Hankovým portrétem a nápisem (stejným jako na Vyšehradě) „Národy nehasnou, dokud jazyk žije“. Hankův kamenný pomník, vytesaný Mořicem Černilem z bílého pískovce vpravo od domu, byl slavnostně odhalen v roce 1890.

Stojí za to poslechnout si průvodkyni Radmilu Kozákovou: 1948 byl dům znárodněn a státní statek ho využíval jako ubytovnu sezonních pracovníků, nešetrným zacházením dům chátral a původní šindelová střecha, lemovaná došky, byla nahrazena cihlovými taškami, a navíc se dům sesedal. Rodákům to nebylo lhostejné, upozorňovali příslušné orgány, ale vyslyšeni nebyli. Až při 100. výročí bitvy 1866, která i tuto obec zasáhla, tento dům navštívila sovětská delegace - Rusové ctili památku padlých, tak byly příslušné orgány upozorněny na havarijní stav a rekonstrukce v letech 1967-1969 mohla proběhnout, k tomu vybrali místní občané 250 tisíc korun. V roce 1969 byl tento dům prohlášen za muzeum a národní kulturní památku, 2005 se jej obci podařilo zakoupit od jejího majitele restituenta a 2008 probíhala jeho rozsáhlá rekonstrukce ve dvou etapách - byla položena šindelová střecha a nové podlahy, vznikla společenská místnost, letos tu probíhala už druhá muzejní noc. Obec navázala kontakt s Univerzitou Hradec Králové, její studentky vytvořily interaktivní program.

Víme, že 26.–28. září 2011 proběhla v nové budově Národního muzea (bývalém federálním shromáždění a později Rádia Svobodná Evropa) mezinárodní vědecká konference na téma Václav Hanka. Mezi úvodními referáty byl přednesen i příspěvek Lubomíra Sršně Život Václava Hanky o otazníky. Vyjděme z jeho rozsáhlé studie „Příspěvky k poznání osobnosti Václava Hanky“, která vyšla loni ve Sborníku Národního muzea v Praze, řada A – Historie v číslech 1–4:

Už v úvodu uvádí, že Václav Hanka je pro nás i dnes, téměř půldruhého století od jeho smrti, člověkem záhadným, a pokusy o jeho zhodnocení jsou stále značně rozporuplné nebo přinejmenším rozpačité. Moderní věda mu již dokázala spoustu závažných prohřešků, které jsou z hlediska etiky vědecké práce neodpustitelné, v encyklopediích a populárnějších pracích bývá běžně uváděn jako odstrašující případ falzátora, byť pracujícího bona fide a ve prospěch slabého a obtížně se rodícího se národa. Ze školy si vzpomeneme, že bývá označován za tvůrce či spolutvůrce Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ). Ale jak připomíná Lubomír Sršeň, jen málokdy je v jeho případě ctěna presumpce neviny a jen málokteří dovedou objektivně přiznat, že přes mnohé indicie nám zatím chybí jediný jasný důkaz toho, že se Hanka na zhotovení RK či RZ skutečně podílel.

Jedna kapitola je věnována charakteristice Václava Hanky, jeho schopnostem, vzhledu a povaze (tady je na dokreslení citát Havlíčkova epigramu „Karle, již těch hádek nech,/ povídala Fanka, / „buď si Slovan nebo Čech,/ jen když nejsi Hanka!“) ; Zaujme i poznámka o nebývalé Hankově popularitě – v jeho pohřebním průvodu, který prošel Prahou 15. ledna 1861 od budovy Muzea Na Příkopě na Vyšehrad, se sešlo údajně 50 tisíc lidí.


Neskutečně podrobná a dokladovaná je ikonografická část studie. Nejen pro Východočechy připomeňme – v Schulzových sadech ve Dvoře Králové nad Labem měli Hankovu bustu, práci Antonína Wagnera, odhalenou 28. září 1867 u příležitosti 50. výročí Hankova nálezu rukopisných zlomků ve věži děkanského kostela. Ta byla v roce 2005 z obavy před odcizením deponována v tamním městském muzeu a nahrazena odlitkem patinovaného výdusku z umělé hmoty z roku 2006, prací Jaroslava Černého. Základní kámen k Hankovu divadlu, známého jako Hankův dům ve Dvoře Králové nad Labem, byl položen ve stejný den 1867.

V Hořiněvsi mají před Hankovým rodným stavením také jeho sochu (pod krkem má na stuze Řád svaté Anny a na levé klopě pláště Řád svatého Vladimíra). Ty byly odhaleny 1890, ale navzdory poctivému úsilí organizátorů nedokázala ona slavnost přehlušit podvědomé rozpaky nad vlastním smyslem pomníku – dopad aktuálních ostrých bojů o pravost Rukopisů se projevil zejména v tom, že událost nevzbudila větší než regionální zájem.

Přejděme do Prahy: Zemský výbor, který řídil stavbu nové budovy Muzea Království českého a zajišťoval i její výzdobu, zadal zhotovení Hankovy busty rodákovi z východočeské Nové Paky Stanislavu Suchardovi, tehdy profesoru Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Instalována byla v roce 1901 na hlavním schodišti Muzea.




Nás může zaujmout i současnost – oboustranně raženou medaili na paměť 200. výročí Hankova narození a 30. výročí založení pobočky České numismatické společnosti v Ústí nad Orlicí vytvořil v roce 1991 Zdeněk Kolářský z Kostelce nad Orlicí. A proč že ji vydali právě numismatici? Hanka byl správcem numismatické sbírky Národního muzea a autorem několika odborných numismatických článků, mj. o ražbách Albrechta z Valdštejna.

Lubomír Sršeň připomíná také ilustrace pro komiks Tomáše Hibiho Matějíčka Šifra mistra Hanky – pravdivá historie Rukopisů královédvorského a zelenohorského, akvarely kombinované s kresbou perem černou tuší, vydaná 2007. Obdobně provokativně a s nespoutanou fantazií zpracoval Miloš Urban téma RKZ do skvělé mystifikace.

    

Jako detektivka se čte kapitolka „Václav Hanka a Wenceslaus Hankonides“. V ní se dočteme mj. i to, že Hankovi nebyla nevázaná manipulace s originálními sbírkovými předměty vůbec cizí. Je obecně známo, že běžně sám rozebíral staré vazby knih, obtahoval špatně čitelná místa středověkých rukopisů a dělal v nich korektury podle svého uvážení. Dovedl prý své opisy starých textů provádět s dokonalostí faksimile, rekonstruoval volně, podle svého citu, torzální památky. I kapitola „Václav Hanka a berlínská modř v RK“ je velice zajímavá a zaujme např. Sršňova hypotéza – co když se novodobá berlínská modř dostala do rukopisu Královédvorského až v polovině 19. století? Nemluvě o tom, že za určitý posun v bádání a za pozitivní přínos považuje Lubomír Sršeň zjištění o úloze Jana Dvořáčka, rodáka z Dobrušky, jako Hankova spolupracovníka z doby kolem roku 1852; na straně druhé není známo, že by o své někdejší spolupráci s Václavem Hankou zanechal nějaké písemné svědectví.

Zakončeme zase volně – ostatně celý text je opřen o Sršňovu práci. O Hankově dětství a mládí toho víme tak málo, že nám to pro pochopení procesu tvarování jeho osobnosti nestačí. Ze stručných údajů jeho životopisu o jeho opožděném, ale překotně rychlém sebevzdělávání, které ho vyneslo v krátké době na společenské výsluní, vyplývá, že právě zázračná proměna zanedbaného venkovského kluka v oslavovaného znalce slovanské filologie a v uznávaného českého vlastence musela Hankovu povahu ovlivnit velmi silně.



Historik umění, zaměřený na výtvarné umění v Čechách 16.–19. století, především na problematiku portrétní tvorby, PhDr. Lubomír Sršeň, kurátor oddělení starších českých dějin v Národním muzeu Praha, je původem z Habrové, městské části Rychnova nad Kněžnou.

Teze o Václavu Hankovi jako tvůrci Rukopisu královédvorského je velmi nepravděpodobná, nadále neudržitelná a po skutečném autorovi RK bude tedy třeba i nadále pátrat. To jsou poslední slova této studie. Nejsem povolán, abych hodnotil tuto práci, jež je výsledkem desítky let trvajícího autorova pečlivého studia, a tak dovolte z hlediska novinářského volněji uvést jeho myšlenky.