Zdeněk Kacálek - Josef Krám: Být profík se vyplatí

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Poprvé v historii publicistického pořadu TV Nova „112 – V ohrožení života“ byly z jeho reportáží, odvysílaných v roce 2008, slavnostně uděleny ceny neohroženým hrdinům 30. ledna 2009 v pražském Kaiserštejnském paláci. Slavnostního aktu se zúčastnili nejvyšší představitelé Hasičského záchranného sboru ČR, Policejního prezídia i zdravotnické záchranné služby. Mezi patnácti nominovanými zachránci, jejichž jména vzešla z divácké ankety, bylo pět rovnocenných vítězů.
Jedním z nich se stal nadstrážmistr Zdeněk Kacálek, profesionální hasič Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje a člen Odborového svazu hasičů.
♦  Hovoříme spolu skoro po pěti letech od oné tragické události, určitě nevypadáte zničeně, přímo z vás totiž vyzařuje optimizmus. I tak prosím přijměte moje otázky s porozuměním – co se tenkrát stalo? 
Ve středu 25. srpna 2004 po obědě jsem jel na své motorce do Českého ráje. Týden předtím jsem totiž dokončil v Adršpašských skalách 14denní hasičský instruktorský kurz lezení po skalách a konstrukcích. Nikam jsem nespěchal, v klidu a pohodě dorazil do Sopotnice, asi 3 km od našeho domu v Českých Libchavách na okrese Ústí nad Orlicí. Na silnici, po které jsem projížděl snad tisíckrát, v poslední zatáčce v Sopotnici u podniku Orličan vyjížděla z vedlejší komunikace liazka plná písku. Řidič si asi myslel, že ještě projede, nedal mně přednost, zkřížil moji jízdní dráhu, a i když jsem brzdil, došlo ke střetu na středové čáře.
♦  Říkal jste mi, že jste po nárazu necítil bolest. Je to možné?
Bylo tomu tak, až jsem uviděl svoji utrženou nohu dál ode mě na silnici. Od řidiče jsem si vzal zaškrcovalo a poskytl sám sobě první pomoc, abych nevykrvácel. Kolem pak projížděla jedna zdravotní sestra, hned mně taky poskytla pomoc a vyměnili jsme zaškrcovadlo. Mezitím jela náhodně kolem sanitka, její osádka hned taky pomáhala, přijeli profesionální hasiči z Ústí nad Orlicí, i od nás z Rychnova nad Kněžnou, policie, a pak přiletěl vrtulník. Ještě jsem jim řekl, ať mně nohu dají s sebou do vrtulníku, policistům jsem dýchl do alkotesteru – žádný alkohol jsem neměl. Záchrance jsem řekl nejzákladnější informace, které se podávají u bouraček, jako zdravotník jsem totiž často jezdil k nehodám. Pak mně dali narkózu a probudil jsem se až v Pardubicích na ortopedii po dvouhodinové operaci na jednotce intenzívní péče. Tam jsem pobyl dva dny, další dva týdny na ortopedii, aby se dohojil pahýl, a pak 14 dní doma. Mezitím ke mně chodila rodina, přítelkyně Míla, stavovali se u mě denně kamarádi a kolegové. 
♦  Vy jste tehdy plánovali svatbu.
To je pravda, stalo se to v roce, na který jsme ji plánovali. S Mílou se známe od zdravotní školy, kterou jsme studovali oba v Ústí nad Orlicí, a prožili jsme i dobu, kdy jsem byl rok na vojně.
♦  Vy jste hasič…
Ano, 2. října 2000 jsem nastoupil na své první pracovní místo k profesionálním hasičům do Rychnova a prošel odbornými kurzy i kurzem chemika. Po dvou letech jsem byl zařazen jako technik chemik CHTS (chemicko-technické služby) a měl na starosti i zdravotnickou a vyprošťovací techniku. No a po havárii jsem byl v neschopnosti téměř celý rok, čtyři měsíce jsem pobyl v rehabilitačním centru Košumberk-Luže, kde mi byla kompletně dohojena operační rána a zhotovena první protéza. 15. srpna 2005 jsem nastoupil do kvasinské automobilky jako vrátný. Dělal jsem tu práci dva roky a pak byl úspěšný ve výběrovém řízení na pozici dispečer ochrany závodu. V této funkci pracuju už rok. 
♦  Máte bionickou protézu kolenního kloubu...
Dík za ni, je řízená počítačem – řeknu to názorně: 60krát za vteřinu vyhodnotí polohu a rychlost nohy, jestli mám tendenci jít nebo se zastavit nebo jít z kopce či ze schodů. Musím říct, že je výborná v chůzi z kopce, po nerovném terénu a ze schodů - jdu "schod ob schod". Teď se chystám na čtyři týdny do specializovaného rehabilitačně-protetického centra v pražských Malvazinkách, kde mě budou učit řádně chodit a ovládat tuto novou protézu.
♦  Jak vzpomínáte na pražské ocenění?
Samozřejmě dobře, jen mě mrzí, že v televizi nezaznělo moje poděkování - a moc mě to mrzí – hasičům, kamarádům, rodině a přítelkyni Míle, která  mi obzvlášť byla v období po havárii velkou oporou. Pomohl mně královéhradecký Hasičský záchranný sbor a hasičské odbory. Jsem vděčný i za sbírku, kterou zorganizovali, zvou mně na akce. Prostě mě berou.
♦  Zakončeme otázkou: Vám letos bude 29 a jí 28, chystá se svatba s Mílou? 
Ano, letos v září.
♦  Dík za pozitivní zprávu.
P. S. Dejme slovo předsedovi Odborového svazu hasičů Zdeňku J. Oberreiterovi: Při nehodě na motorce přišel o nohu a do příjezdu záchranné služby a svých kolegů hasičů si sám poskytl první pomoc. I v tomto okamžiku se choval naprosto profesionálně nejen proto, že k tomu měl všechny předpoklady jako absolvent střední zdravotnické školy, ale i protože patřil k těm, kteří si vždy se vším uměli při zásazích poradit. Věřte tomu, že vím, co o něm říkám. Byl jsem totiž jeho velitelem od nástupu k Hasičskému záchrannému sboru. O něm platí: Být profík se vyplatí, nevíte, kdy můžete pomoci i sami sobě.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 02. 2009.