Po schodech

Když mě maminka odnášela z liberecké porodnice, tatínek čekal pod schody a starou pikolou si nás odvezl do Loučné u Hrádku nad Nisou. Deset schodů vedlo v Machníně do krámu paní Langové, kam jsem tak v padesátém roce chodil s maminkou nakupovat. Jen čtyři schody vedly na radnici v anglickém Brentnu a stačily, abych se během dalších dvaceti minut oženil. Kolik jsem jich vystoupal do letadla, kterým jsem se vracel do Čech, si už nepamatuji.

O schody jsem škobrtal po celý svůj život. Znám krásné, široké dřevěné schody na zámku ve Svijanech hned vedle pivovaru s výtečnou jedenáctkou. Znám schody, které vržou a srovnal bych je s těmi machnínskými ve vilce u Reichů před šedesáti lety.

Známější budou Španělské schody v Římě s jejich prazvláštní atmosférou. Zámecké vedou vzhůru k Pražskému hradu, na cestě na Golgotu v Jeruzalémě, do podkroví zámku Humprechtu a na Grabštejně ke zvonu ve věžičce. Schody vedou hříšníky rovnou do pekla a snaživé do nebe. Není mi známo, z jakého jsou materiálu, ale podle stáří budou jistě mimořádně trvanlivé a budou toho muset ještě hodně vydržet. Cestu mi občas zkříží schody do vinného sklípku. Dřív, v dobách svého mládí, jsem po schodech nahoru nosil za malou úhradu dědečkovi uhlí.

Po schůdkách jsem nastoupil i do vlaku směr Milovice v Čechách, abych se odtamtud vrátil po dvou letech jako četař naší lidové armády. Schody mi namazal i neznámý „přítel“. Schody za katrem jsme myli mazlavým mýdlem. Schody mají i naše krásné radnice a v mezipatře je zdobí krásné vitráže. Schody vedou i do hospodského sklepa a potí se. Schody vedou do synagogy i do Kostela svatého kříže v Liberci na Malém náměstí.

Neznám školu v Liberci nebo v Jablonci, kde nemají schody. Schodem je i stupínek před školní tabulí. Schody máme před služebnou policie a vedou i do kriminálu. Shora dolů po schodech sjížděl ve známém filmu „Křižník Potěmkin“ dětský kočárek. Vrah knížete Václava jej dostihl na schodech kostela ve Staré Boleslavi. Železné schody vedly tubusem věže do nitra atomové ponorky dosud ležící na mořském dně v Barentsově moři. Po schodech sestoupil Armstrong, aby udělal první kroky na Měsíci.

Kousíček po schodech, pak po koberci a Oskar v Hollywoodu je váš. Několik málo schodů vzhůru a jste na rozhledně v německém Hernnhutu – česky v Ochranově, kousek za Žitavou. Rozhlídnete se a dějiny České koruny jsou odsud vidět jak na dlani. A začněte hned dole, pár metrů pod vámi.

Jen dva schůdky vedou dolů do hospůdky „U Pinkasů“, do České besedy, do Parlamentu pod libereckou radnicí. Vedou dolů k moři vedle mola, do kravína, do vepřína. Po schůdkách vzhůru na korbu „vétřiesky“. To jsme ještě jezdili se třídou sbírat na podzim brambory na svahy Ještědu. Na schůdcích tramvaje u Imperialu stál můj táta, když kolem jela vládní limuzína s legendárním Ho-či-minem.

Viděl jsem schody, co kloužou ve Vatikánu i v moskevském hotelu. Spousta jich vede na Petřínskou rozhlednu. Schody jsou za zdí na Sychrově a Rohanové tudy chodili, když v noci hledali u některé z kuchařek to, co jejich manželky neměly. Chleba s máslem, sklenici podmáslí, škvarky, půlku husy, škvarky, prášek na spaní…

Po schodech odchází zavržená dcera, honí se po nich děti. Své schody mají zubaři. Schody jsou jako dobrá kniha, prostě k nám lidem patří, s tím už se nedá nic jiného dělat. A tak se po nich bez obav rozběhněte. Přesto si prosím dejte pozor, pokud se namažou, pak občas kloužou.

Telefon

"Máte tu výzvu z Prahy na pátou hodinu odpoledne." Takhle se volalo ještě nedávno z Jablonce, Liberce do Prahy, do Hradce... Mít komfort znamenalo objednat si hovor na teď hned, takzvaně bleskem nebo laciněji na později. To ovšem znamenalo nejdříve volat na ústřednu z aparátu přidělaného pevně ke zdi na poště, v obchodě, v telefonní budce.

Jen málo lidí mělo telefon doma, a pokud ano, měl dotyčný o zábavu postaráno, protože k němu chodili telefonovat všichni z blízkého i dalekého okolí. Bral to ale jako samozřejmost, jako službu, poslání, výhodu i řeholi. To bylo jako mít doma chovného býka, králíka – belgického samce, kozla nebo psí chovnou stanici. Jíst museli všichni každý den, o sobotách i nedělích, tak jaképak od nich courání. Stejné to bylo s telefonem. Mít ho na vesnici znamenalo mít stálou pohotovost, otevřít kdykoli barák a říct: „Pojďte dál a zavolejte si!“

Nebylo to tak dávno, zhruba tak před padesáti lety, tedy ještě v druhé polovině dvacátého století. Mladé generaci to musí připadat jak z doby husitských válek či obléhání Prahy Švédy. Padesát let a dnes je telefon i jako něco větší náušnice v uchu a číslo lze vytočit, aniž bychom se dotkli číselníku.

I na druhé straně zeměkoule je to navlas stejné. Četl jsem Hoftmeistrovu knížku o Číně. Děj se odehrává v padesátých letech a celá jedna kapitola je věnována telefonátu z Pekingu do Orlických hor. Co vám mám povídat, byl to horor. Cituji: „Nu, a tak jsem byl nesmírně překvapen, když malá bosá holčička s modrou bandaskou mléka vešla do naší světnice a řekla: „Máte v konsumu výzvu z Prahy na deset hodin včera ráno.“ To bylo potom těžké se někam dovolat.

V sedmdesátých letech ve Frýdlantu v Čechách jsem viděl za plného provozu skutečnou, plně funkční, opravdovou kolíčkovou telefonní ústřednu z doby Rakouska-Uherska a nikomu to nepřišlo divné. Jiná ústředna nebyla. Telefonovalo se tak, že se hovory objednávaly a volalo se: „Haló, máte tady Turnov, mluvte!“ Šup! a kolíček se „rúčo“ zasunul na ústředně do správné dírky. A tak to šlo po celou směnu. Spojovatelky měly na uších sluchátka, v obou rukou kolíčky, které bleskově zasouvaly do otvorů v panelu před sebou a stále opakovaly: „Máte tady Plzeň, Prahu, Liberec, Chotyni…“

Vůbec nám to nepřišlo divné. Nemělo to chybu. Copak by někoho napadlo, že by to mohlo být i jinak? Proč? A tak jsem přišel v podvečer z práce a už ode dveří jsem volal: „Mámo, dneska byl v práci fofr. Dostal jsem na drát dvakrát Prahu, jednou Dobříš, ale to Kladno mi nepřišlo. Tam mi to nikdo nevzal, zatraceně, zítra to musím zkusit znovu.“