Egon Wiener: Stránka z cestopisu Severočecha po Rakousku… | Byl jsem v Severočeském muzeu | Vratislavice nad Nisou

Rubrika: Literatura – Fejetony

Stránka z cestopisu Severočecha po Rakousku…

Kdybych si měl vybrat, tak haardeckou hraběnkou by byla průvodkyně na barokním zámku pár kilometrů hned vedle. Po celém našem pomezí s Rakouskem i za ním by byly při silnici cedule: „Navštivte hrad Haardegg.“

Zblízka vypadal trochu jako náš hrad Kost. V okolí Dyje nic romantičtějšího nebylo. Připadal jsem si jako doma, zrovna tady ano. Samý školní výlet, samé šipky k hradu. Co mě udivilo, děti hrad míjely. Ke hradu jsem pokračoval sám, pominu-li svou přítelkyni, kterou zajímalo ptactvo a z něho nejvíc dravci… Vstupenka za 8 € a pokud navštívím i vedle stojící barokní zámek (pár kilometrů po hlavní dolů), tak vstupenka za 10 €. Docela chytrý marketingový tah. Střechu hradu opravovala parta našich pokrývačů, jak vyplynulo po mém pozdravu, na který odpověděli česky. Z rozhovoru jsem pochopil, že Rakušani na prohlídku nechodí, neboť je to příliš drahé. Velká vydání nemilují a tak se od bran vrací.

Hrad je jedna velká zřícenina a paní hraběnka je držgrešle, což mi připadalo humorné. Z pohledu poučeného laika i tak bylo na co se dívat, neboť hradu se nevyhýbaly celebrity napříč stoletími ani rakouské příhraniční dějiny. S dobrým pocitem, že jsme přispěli na obnovu, byť soukromého hradního parku našich sousedů, spěchali jsme dál do Dolních Rakous využít druhé části vstupenky - navštívit barokní zámek.

Už na Haardeggu jsem si všiml, že majitelka zasahuje dosti svévolně do historické konstrukce jednotlivých staletí. Třeba, když fotky svého otce v parádní uniformě Wehrmachtu (ze svatby) vystavila v podobě tabla v haardeckém Rytířském sále.

Barokní zámek, oblíbený prý i Marií Terezií, to bylo jiné kafe. Začalo to průvodkyní, krev a do kafe mlíko. Byla to mladá Češka, která byla ráda, že přes léto našla práci právě tady. Ujala se nás docela kamarádsky. Nevím proč, ale tady jsem si připadal jako v oživlých stránkách knížky spisovatele A. Branalda „Vandrovali vandrovníci“, kdy děj, který se odehrává před 150 lety, se hodně podobá našim současným zážitkům. Když děvče zjistilo, jak málo ji toho „hrábinka“ o zámku naučila, rezignovala na text lehce uvízlý v paměti a svedla řeč na „drby“ o panstvu a na hady, které doma chovala a které by nikdy do postele milému nedala…

Svérázná hraběnka běhala dole v přízemí a po nádvoří a sháněla hotovost, aby mohla zaplatit českému ladiči pian, co právě dokončil svou práci. My se o poschodí výše právě dozvěděli, že velké flakóny od voňavek mezi malovaným sklem z Čech 18. století si paní přivezla z Itálie a doma, to je v domku na náměstí, neměla kam je dát.

„Pojďte sem, stříknu trochu na vás, jsou plný, asi dar nějaké „italské značky“. Neubylo, navonět jsme se nedali. Slečna průvodkyně přešla do rodinného, familiárního tónu, z kterého vyplynulo, že tu vlastně hlídá a že ani neví, z čeho majitelka žije.

Trošku mě zamrzel čínský pokoj. Starý čínský porcelán a vedle toho fotky z třicátých let, artefakty velkého pochodu čínské armády napříč Čínou v době vlastenecké války, před a po ní. Nesourodé exponáty bijící do očí a k tomu vyprávění, že po válce spoustu roků na hradě hospodařili sovětští vojáci a že tu topili parketami. Pokud byla pravda, že tu bydleli, pak klobouk dolů, jak jinak. Dobře se paní hrábince o hrad starali…

Slečně průvodkyni jsme nijak nevadili, na rozdíl od průvodkyň hradů a zámků na naší straně hranic v okrese Znojmo. Tam se průvodcovské služby staly doménou žákyněk druhých ročníků hotelové školy v Mikulově a my měli tu „čest“ jejich vyprávění slyšet jako první. Děs a běs. Nedivím se, že se prohlídek účastní minimum návštěvníků se zájmem o kvalifikovaný výklad.
Byl jsem v Severočeském muzeu

Jako by nebylo. Z jídelníčku návštěv turistů zmizelo a zůstalo jen pár věrných. No, řekněte sami, kde je sláva libereckého muzea šedesátých let minulého století? Vtipných výstav jako byla např. výstava „Zapomenuté secese“ pánů Nuska a Stehlíka, výtvarníka O. Novotného? Výstav jako jsou v muzeu v České Lípě a v Turnově? A to se už vůbec nezmiňuji o výstavách, které právě probíhají v sousední Žitavě a Görlitz. Mimochodem, jde o výstavy svým zaměřením blízké každému milovníku historie i na Liberecku či Jablonecku. Nedalo mi to a požádal jsem o vysvětlení nového ředitele Severočeského muzea Mgr. Jiřího Křížka. Mile mne překvapilo, že ač je opravdu hodně pracovně zaneprázdněn, našel si čas pohovořit si se mnou, jak vidí situaci, když návštěvnost muzea je velmi nízká a co chce muzeum dělat pro to, aby se situace změnila…

Shodli jsme se na tom, že nové vedení o situaci ví, a že koncepce, která je vedením připravována má věci zásadně změnit. Začněme přístupem k mladé generaci, od studentů až k těm, kteří i z finančních důvodů nemohou do muzea přijít. Těm by mělo být umožněno aspoň jednou v měsíci přijít do muzea za polovic nebo zdarma. Výstavy by měly být konstruovány tak, aby jméno muzea bylo reflektováno i v expozicích a v tematických výstavách. Muzeum by mohlo napomoci rozvoji turismu na severu Čech připravovanou velkolepou výstavou Liberecký kraj – turistický ráj. Mělo by vyjít z budovy za lidmi do prostor obchodních center a tam je oslovit s cílem ukázat na vztah historie k současnosti.

Ředitel muzea vidí i jako jeden z cílů svého snažení v této funkci iniciovat muzeum dějin textilu v severních Čechách i podle vzoru našeho spřáteleného města Augsburg v Německu, kde rovněž skončila výroba textilu. Výstava Liberecký kraj v letech První republiky, Sudety 1918 – 1938, ztracené textilky, továrny našeho regionu, retro výstavy secese, hodinek, zbraní, slavných umělců kraje, obchodníků, továrníků, spolupráce s podobnými instituty v Žitavě, ve spřátelených městech města a Libereckého kraje.

Muzeum by mělo být i nadále iniciátorem hledání nových historických lokalit, výzkumu a archeologických vykopávek. Pracovat s dětmi, publikovat své vědecké poznatky i v periodikách kraje.

O tom všem jsme se bavili s novým ředitelem Severočeského muzea v Liberci, Mgr. Jiřím Křížkem. Jsem rád, že nový ředitel tak významné kulturní instituce chce začít svou práci na nové koncepci i tím, že vyslechne ty, co mají muzeum a muzejní práci rovněž rádi, a kteří profesionálům v tomto oboru chtějí pomoci. Dovolte mi, abych řediteli a jeho kolektivu popřál v jeho práci co nejlepších výsledků v co nejkratší době a aby výstava Sudety 1918 – 1938 a Liberecký kraj – turistický ráj, spatřily světlo světa co nejdřív a navázaly na to nejlepší, co jsme kdy my a naši předchůdci v muzeu v Liberci viděli.
Vratislavice nad Nisou

Co o nich vím? Mají smůlu, ale vlastně i štěstí. Mohly dopadnout jako Český Dub. Zůstat stranou. Vratislavice stranou nejsou. Dnes jsou na cestě, která je roztíná ve dví a obchvat města nic neřeší.

Město má své německé rodáky a oba ti velcí jsou si velmi podobní. Automobilového konstruktéra, který pro slávu upsal duši ďáblu a vůdce německých nacionalistů, který ve jménu téhož ďábla měl hlavní podíl na rozbití První republiky. Naprostá většina Němců, těch, co žili do roku 1945 ve Vratislavicích, byla odsunuta po roce 1945 do Německa. Tehdy byla oprávněna otázka, zda to neohrozí výrobu koberců, která stála právě na místních německých odbornících odsunutých do Německa. Výroba koberců firmy Ginzkey, později N. P. Bytex, úspěšně pokračovala i díky moravským odborníkům, kteří přišli do Vratislavic z Brna a okolí…

Městečko na cestě z Liberce do Jablonce nad Nisou mělo svou vynikající minerální vodu a dosud má prosperující pivovar. Uzavřena byla jatka, otevřena byla báječná tramvajová linka mezi dvěma sousedními okresními městy. Dnes Vratislavice plynule vrůstají do blízkých okrajových čtvrtí Liberce. Ještě nedávno rušička ve Vratislavicích, sloužící za doby socialismu k rušení Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, osamoceně stojící na vršku, je dnes obestavěna zajímavou architekturou rodinných domů s krásným výhledem na Ještěd. Vedle stojící komplex Domova důchodců se rozrostl o zdravotnická zařízení včetně moderního ubytování seniorů.

Úplně nová komunikace z Liberce do Jablonce opět narušila integritu obce dalším rozčísnutím městské zástavby. A tak je znovu otevřena otázka, jak moc jsou Vratislavice samostatným městem, jak moc jsou součástí - okrajovou čtvrtí Liberce. Mohutná výstavba panelových domů v severní části obce a dnes malá možnost najít práci ve Vratislavicích, učinila z městečka místo, kam se chodí řada lidí jen vyspat. Pracují a baví se jinde. Na jižní straně obce je naopak možno nabídnout parcely k výstavbě rodinných domků v nové části Vratislavic, už v té hezké, kde odpočinek není jen o přespání v paneláku.

Vratislavice, z pohledu projíždějícího městem, působí rozpačitým dojmem. Pokud rovnou nechci říct – s nulovým dopadem na to, co si v podvědomí odnáším. A přesto tu žijí lidé, děti chodí do školy, důchodci zde dožívají svůj život. Město má svou radnici, opravené fasády, nová okna, provozovny řemeslníků, obchody, své lékaře, kostel, hřbitov, letní koupaliště. Je rozděleno v názorech, zda je čas fašistům odpustit jejich válečné zločiny a podíl na rozbití republiky, zda si přiznat, že otrockou práci skutečně dělali otroci. Lidé jako já nebo vy, kteří byli odvlečeni ze svých domovů do koncentračních táborů.

Odpustit a zapomenout? Jak přilákat do města turisty? Jak moc město zviditelnit a čím? Bude tu stát velké automobilové museum, největší široko daleko? Co mu stojí v cestě? Kdo a jak odstraní problémy? Jak město proslavit a jak mu pomoci? Určitě tím, že řekneme plnou pravdu. Odpověď hledejme v diskuzi, v níž se Vratislavičtí musí rozhodnout sami. Tak ať mají své priority dobře ošetřeny…

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 09. 2011.