Tramvaje

My z Jablonce nebo Liberce máme tramvaje u nosu a hlavně víme, že jsou lepší než autobus. Ovšem mají i své zápory, ale ty nepřevyšují jejich klady. V létě to v tramvajích smrdí a v autobusech taky. Všichni víme, co je příčinou, ale jen klimatizace to nevyřeší. Historické tramvaje tohle neřešily. Byly v podstatě otevřené ze všech stran. Byly krásné. Měli bychom si je občas připomenout. V Liberci k tomu účelu mají Bovera klub a pár desítek nadšenců, co udělali pro tramvaje víc, než kdokoli jiný. Suma sumárum tam, kde se najdou obětaví lidé, tam je o kontinuitu nového a starého postaráno.

Má první cesta tramvají, na kterou si živě pamatuji, byla mimo centrum Jablonce uprostřed hluboké zimy, někdy na konci padesátých let minulého století. Slunce svítilo a sníh jiskřil, rampouchy na nízkých střechách se téměř dotýkaly střechy vozu. To vše ve mně budilo dojem vánoční atmosféry, ačkoli u nás na Liberecku na dolním toku Lužické Nisy kvetly sněženky.

Tramvaj v Jablonci se rozeběhla úzkými uličkami do všech stran. Patřila k nádhernému koloritu města v kopcích. Něco jako tramvaj v San Francisku či Los Angeles. Tramvaj pro místní a hlavně pro turisty, co jedou z Lužických hor do Jizerských. Na takovou jízdu se vskutku nezapomíná.

Další jízda tramvají, která mě oslovila, se konala v roce 1959. V tomto roce se oslavovalo 10. výročí založení pionýrské organizace. Z Liberce jsme my, tzv. vzorní pionýři, odjeli do Prahy, kde jsme se společně zúčastnili mnoha zábavných akcí, na které jsme se dopravovali tramvajemi. Jako jízdenka pro jízdu tam i zpět sloužil na krku uvázaný pionýrský šátek. Myslím, že to byl druhý den, kdy jsme jeli s řidičem, co měl za předním sklem pohlednici tehdy nového monumentálního pomníku J. V. Stalina, který stál nad Prahou a shlížel na Pražany, v zástupu dalších do žuly tesaných soudruhů.

Už tehdy jsem sbíral pohlednice, ale tahle černobílá se Stalinem a jeho kamarády nebyla nikde k mání a tak jsem o ni s řidičem tramvaje smlouval. Peníze nechtěl, chtěl mě vidět na kolenou. Chtěl můj pionýrský šátek výměnou za Stalina. Kdybych šátek sundal a vyměnil, musel bych zpátky po svých. Kde bych vzal padesátník? Ovšem, kdo ví, co je to sběratelská vášeň, ten mě pochopí. Z tramvaje jsem vystupoval jako vítěz, se Stalinem v ruce. Šupal jsem sice pěšky, ale hrdý na to, že jsem se pochlapil. Nakonec jsem v kufru našel ještě jeden pionýrský šátek, náhradní. Nevím, jak řidič naložil s mým slibovým šátkem, ale vím bezpečně, jak skončil v Praze Stalin. Ono se to rýmuje. Jako - halda sutin… Pohlednice s ním přežívá v krabici od přezůvek a patří do sbírky tzv. kuriózních pohlednic.

Tak se přihodilo, že si pamatuji dobře pražské tramvaje řízené klikou, s průvodčím, který obcházel pasažéry, prodával lístky a dával povel k odjezdu šňůrou a následným zvoněním..

Abych se přiznal, hezčí tramvaje byly ty, co se proháněly zasněženou krajinou od Ještědu po jablonecké pláně, v úzkých uličkách Liberce a Jablonce, kde vám za zády stále zvonilo, pískalo a skřípalo.

Je nadmíru pozitivní a správné, že se dnes pod Ještědem vážně uvažuje o vytvoření muzea tramvají - místní hromadné dopravy - v prostorách bývalých LVT. To je ona, ta krásná myšlenka, jako tehdy, která před více než před sto lety, přivedla na koleje ty prapodivné, ze všech stran otevřené pojízdné krabice. Díky, pánové z Bovera klubu. Jste báječní…

Pláteníci z pomezí Liberce a Žitavy

Žijeme v kraji, kde plátno a pláteníci nepoznali hranic. Společná řeč a profese je sblížila natolik, že pomezí hranic probíhající na Lužické Nise, v kopcích Jizerských hor a Krkonoš jim nijak nebránila mít i společné spousty dalších věcí. A to už od raného středověku do poloviny minulého století, kdy důsledky druhé světové války vedly k naprosté devastaci stávajícího, stovky let neměnného pořádku. Skončila vláda Pruska a Saska na pomezí Jizerských hor a Krkonoš. Vznik Německé demokratické republiky a nové hranice na Nise daly vzniknout novým státním útvarům.

Plátno. Toho tu moc nezůstalo, až na to znovuobjevené, které je obrovským zážitkem v současnosti. Plátno jako základ uměleckého díla. Plátna obrovské, nezměrné hodnoty. Tři plátna, která se stala součástí místních dějin: Dvě postní žitavská plátna, dnes už městem Žitavou v Německu vystavená a liberecká, secesní opona od Gustava Klimta, dosud cudně skrytá v libereckém divadle. Jevištní opona svými grandiózními rozměry srovnatelná s žitavskými postními plátny, cenou i hodnotou převyšující daleko široko vše, co na plátnech bylo kdy v tomto regionu namalováno. Ano, plátna nedozírné hodnoty a my je v podstatě, v tomto štůsku pro turistu, ale i pro místní, neumíme prodat.

Vídeňské muzeum Gustava Klimta by dalo nevímco za to, vlastnit libereckou oponu. Vyzvěme je ke spolupráci na její propagaci, ať jejich návštěvníci mají k dispozici propagační materiály k návštěvě opony v Liberci a gotických maleb na plátně v Žitavě. Nechme natočit propagační klipy za pomoci financí Bruselu o příhraničních zázracích, které do oblasti na Nise mohou přivést davy turistů - milovníků umění. Naprosto unikátní umělecké skvosty mohou zvýšit návštěvnost libereckého divadla, jehož prázdná sedadla hrozí uzavřením jednotlivých scén. Spuštěná Klimtova opona před zahájením samotného představení by jistě byl nezapomenutelný zážitek.

„Balíček plátna“ – štůsek na rameni plátením se stal symbolem textilního průmyslu u nás. I my v Liberci a v jeho nejbližším okolí máme plátna zhodnocena malbou skutečných umělců svého oboru.

Zkomírající návštěvnost regionu ve spojení s novými atrakcemi města, městským podzemím, muzeem Šoa, IQ parkem, muzeem tramvají a sportovním areálem v Jeřmanicích by mohla radikálně změnit současný stav. Balíček takových atraktivit je nepřehlédnutelný.

Zviditelnění liberecké Klimtovy opony a žitavských postních pláten by se mělo dostat do turistických průvodců střední Evropy a každého milovníka kultury v Čechách.

Polsky kousek od Liberce a Jablonce

Česká a polská řeč jsou jako dvě rozhádané sestřenice. Každá o té druhé tvrdí, že šišlá. Stále šlo o to samé. Kdo bude lepší, kdo komu bude vládnout, kdo bude tomu druhému lepším příkladem. Navzájem jsme si posílali mladičké fešné nevěsty, až nás v téhle politice převezli rakouští Habsburkové šikovnými předmanželskými smlouvami. Polská řeč byla v dějinách hodně slyšet především na bojištích, když si místní vyřizovali účty jednak se svými sousedy, ale především s německými řádovými rytíři, ukrajinskými kozáky, Turky z jihu. Nekonečné, nikdy nekončící spory vedli s ruskou říší.

Polský sedlák oře pole, kráčí vedle svého koně, šavlička mu zvoní o kamení. Je šlechtic, je na to patřičně hrdý. Doma nemá víc než jednu, dvě ovce, chlupatý kabát, jeden, dva, tři hrnce. Chudobu utápí ve vodce. Zapomněl jsem na postel plnou slámy a na studený kostel, ale tenhle svůj svět dovedli bránit.

Svět je plný Poláků, tak jako Irů, Finů, Maďarů. Na rozdíl od těch posledních jsou naše jazyky příbuzné. Rozumíme si. Máme společné hranice, problémy, ne už tak pití vodky a národní hrdost. Jeden by si řek – ideální sousedi. Poláci expandují do světa. Polští instalatéři do Anglie, do Čech polští faráři. Co dělat, aspoň nám v kostelech větrají. Je toho hodně, co se od nich můžeme učit.

Navzájem jsme se poznali, když už si léta navštěvujeme obchody. My k nim odjakživa pro čaj, pro dlouhé karmenky, zeleninu, kytky na dušičky, nábytek, odvážné kravaty s obrázky krásných děvčat. První kolu v originále v polské licenci jsem si koupil v Zavidově, zrovna tak jako žluté, prošívané, vrzající módní boty. Polská děvčata se uměla vždy krásně obléci a jeden každý z nás se s nimi snadno dorozuměl. Sklep je polsky obchod, herbata se řekne čaj… Oni dnes poslouchají Banjo band Ivana Mládka. Polky k nám míří za potraty. Společného máme mnoho věcí: vrchol Sněžky, krásné pohraniční hory, uhlí na Ostravsku, některé svaté, slavné krále…

Poláci jsou na svou armádu hrdi. My kupujeme jen předraženou nefunkční zbroj. My jsme uznávaní armádní korupčníci, Poláci své hrdiny hýčkají, své slavné oslavují, my nemáme dost peněz ani na věnec. Polsky hovořili osobnosti v čele s paní, co rozbila atom, madam Curie, velký Frederik Chopin, Bolek a Lolek, revolucionáři světových revolucí, maršál Pilsudský a mnozí další.

Já sám si velmi vážím hrdinů z Westr Plate, povstání polských Židů ve varšavském ghettu, všech Poláků, že postavili novou Varšavu. Polských dělníků z Budimexu, co postavili na Liberecku nové silnice, mosty a zrekonstruovali hospodu na Bedřichovce při cestě do Chrastavy.

Polštinu uslyšíte v Libereckém kraji, v Austrálii, v Paříži i v Kanadě. Poláků jsou ve světě milióny. Jezdí i k nám do Liberce, Jablonce, prodávat sladké jahody, mrkev, celer, petržel, podívat se na hrady. Polskou hymnu umí každý Polák, i dítě, byť by bylo v kočárku. Jezdíme si k nim pro řadu věcí, co umí vyrobit laciněji než u nás doma. Bratranec se mi oženil v Polsku, tatínkův bratr bojoval na jedné straně u Monte Casina s polským vojákem bok po boku. Vašek Horňák mi byl víc kamarádem než podnikovým řidičem. Však až Poláci dostaví hraniční most za Hrádkem nad Nisou, už se těším, jak pojedeme nonstop z Liberce via Polsko do Berlína.