O provaze

Sebevrah nebo akrobat? Skoro bych řekl, že to bude ten, co si pod sebou zvykl na něco jiného než na pevnou zem. Osoba jistá si sama sebou tak, že se provazem poutá spíš s nebem než s námi ostatními, co s provazem máme jen málo společného. Co napsat o provazu? Snad jenom to, co nás spojuje. Provaz je vlastně spojovací článek mezi všemi. Provazem byly propojeny ukradené ženy, zajatci a otroci. Pro tonoucí byl záchranným kruhem hozeným jim z lodi. Na provaze vodili lidé osly, koně, krávy, ovce na trh. Na provaze, na silném laně byly uvázané lodě v kotvištích, provázkem vám sešil ranhojič roztrženou paži a krejčí z kusů látky oblek. Boty zavázané provázkem vám zaručí, že se nerozváží s následným tvrdým dopadem na chodník.

Provaz je spojen s peklem a čertem víc, než si myslíte. Patří do kategorie svaž a nepouštěj. Ohrazena jím byla celá panství, pozemky i celé usedlosti. Na provaze jsou upoutány horkovzdušné balóny i ti, co zdolávají vysoké skály, lezou po čtyřech nebo se plazí po břiše tam, kam až úzkou štěrbinou speleolog stačí.

Provaz měl kolem krku uvázaný i třídní nepřítel, ať bílý či rudý. Každému se hodil provaz, když chtěl toho druhého na životě zkrátit, aby do světa nekřičel. Provaz je spojen se džberem, který z hloubky studně čerpá vodu. Na provazu je zavěšena i Zlatá bula sicilská, pečeť hlavního primátora Prahy, obálka se štěstím, co dřív bývala za korunu a papoušek ji na pouti tahal z klobouku. Provazem se na stožár vytahuje vlajka, symbol státní moci. Provazem je připoután k zemi i meteorologický balón.

Na provázek jsem kdysi přivázal, co malý nezbedný kluk, papírovou pětikorunu a čekal, až se pro ni někdo sehne. Pak jsem cuknul a těsně před shýbajícím se sousedem jsem bankovku strhl rychle do výše. Než bys řekl švec mazal jsem z dosahu sousedových sprostých vět.

Taktak mi provázek pomohl, když praskla mi guma od trenýrek. Pak sice trochu nejistě a s obavami jsem nesl pod tepláky, jak se i říká, kůži na trh, neboť i provázek může povolit a natošup máte trenky u kolen.

Provaz je přivázán i ke zvonu, který zvoní umíráčkem. Provaz je na kovovém štítku přivázaném k mé vojenské knížce. Jsou jím přivázány ulovené kachny, co zastřelil můj přítel Bolek, lovec všelikeré lovné zvěře.

Jó provaz, to je věc! Jen díky němu jsem bez obav táhl za sebou dřevěného kačera přes celou náves. Dnes by mi to asi neprošlo. I když… Chuť by byla.

Italsky rychle a plynně

Jen těžko si ji spletete s japonštinou. Je zpěvná, libozvučná a s Italem se hodí do šatníku. Je elegantní, cnostná, plná Dekameronu, zpěvu a manželského křiku. Jiná řeč snad ani pro Itala možná není. Avanti popolo!

Solo italiano jsem slyšel všude, když jsem německy oslovil obsluhu. V parku před hernou v San Remu, tak jako na Etně. Na gymnáziu v Jeronýmově ulici učil volitelnou italštinu a taky latinu profesor Bahník. Už jsem o něm psal, překládal rovněž antickou literaturu.

Když slyším italštinu, vybavím si predátora Mussoliniho, jak ji v puse převaluje, jak se při projevech kření a vyvaluje oči. Italština je úžasně zpěvná řeč. Však taky to byla obcovací řeč mezi matkami a malými italskými génii. Jak asi mluvili s mámou doma Marco Polo, Petrarka, Lucrezia Borgia? Je taky pravda, že všechny cesty vedou do Říma. V téhle bohumilé řeči si přivolal koně kdekterý kondotiér, stavitel šikmé věže v Pise, Francesko Leopardi, Paganini, Arturo Toscanini, nebo Galileo Galilei. Doma se z malérů italsky vymlouval malý Machiavelli, který pak jako velký radil lidem na úřadech i na tržištích, jak se vymluvit třeba i z oprátky na krku.

Italsky obcoval lamač dívčích srdcí, manželských postelí a slibů věrnosti Giacomo Casanova, končící, coby Valdštejnův knihovník v Duchcově. Mluvil jí při výrobě houslí houslař v Cremoně, kameník, co otesával mramor v Caraře i chlapi, co dopluli do Ameriky: Amerigo Vespuci a Kryštof Kolumbus. Italsky se hájil Giordano Bruno domácí inkvizici. Italsky křičel na stavební dělníky Michelangelo Buonaroti.

V italštině zněly housle i zpěv velikánů Carusa, Pavarottiho. Italským sluncem zářila paleta i obrazy Caravaggia, italským žárem plála hranice velkého Savonaroly. Italsky se přel o honorář s objednavatelem Leonardo da Vinci. Ze severu na jih hleděla socha Davida. Zapomněl bych na La Scalu a velkého Verdiho. Svou stopu v italském povědomí zanechal František z Assisi, Garibaldi i král celé Itálie Viktor Emanuel II.

Svou stopu na italském poli zanechal i malý Napoleon, rakouský generál Radetzky s českými kořeny. A bude pravda i to, že pokud někde slyšíte za okny, dveřmi křik, nebo milostné sténání, pak to bude jistě italské manželství, přecházejí z lásky k nenávisti a z nenávisti v lásku, horké a žhavé jako slunce Kalábrie, jako mořský proud mezi italskou botou a Sicílií… Jako úžasné panoráma s pohledem na Neapolský záliv s ostrovem Capri a Vesuvem.

Itálie je a byla kolébkou naší kultury. Italští dělníci stavěli na svazích Ještědu tunely pro vlaky, uhelnou elektrárnu v Andělské Hoře u Chrastavy. Italština zní plynně a jsou jí plná ústa, plné dějiny válek i kultury. Dobrá jsou i italská vína, auta, pokrmy z ryb a již vzpomenutá zmrzlina.

Spatřit Neapol a zemřít! Italština je řečí malých dětí, mořské pěny, voňavých květin, dobrého jídla a především dobrých lidí. Viva italia!

Z Liberce do Znojma

Od nás, z Libereckého kraje, je to do Znojma něco mezi čtyřmi až pěti hodinami jízdy autem, ale už kdesi za Jihlavou máte pocit, že jste v zahraničí. Jizerskohorský kraj lesů, vod a strání se postupně změnil v kraj dlouhých rovných polí, který postupně přešel v kraj vína a dýní… Kraj trochu jiných lidí. Příroda tu není skoupá ani v paletě barev, ptáci jsou tu pestřejší, motýli třepetavější, komáři bodavější.

Spali jsme opět u Bogdanů v Popicích. V kraji modrých trnek, zrajících šípků, nesklizeného vína a pro Severočecha exotických polí plných žlutých dýní. Tlumené rány hmoždířů a reprodukované hlasy dravců zaháněly ptáky z vinic. Kolem domků a na parapetech oken hromady dýní, kolem cest vzrostlé ořešáky a pod nimi jak naseto vlašskými ořechy. Vysoko na nebi nad tím vším létali draví ptáci.

Na polích, mnohde už zaoraných a v barvě sametově hnědé kůže, se procházela lesní zvěř, srnky, zajíci, bažanti, sem tam zůstála ležet palice kukuřice či kusy puklé dýně. Suché, ještě stojící stvoly šustily a dávaly tušit divoká prasata. Nad rybníky u Jaroslavic se řadily husí letky. Ospalé odpoledne horkého podzimního dne bylo naprosto úžasné. Prší ve Znojmě vůbec? U nás Ještěd přitahuje mraky a v Jizerkách to s počasím nikdy není jisté. Tady to vypadá, že Znojemští neznají déšť a snad ani sníh. To bílé, co studí a leží v libereckých ulicích od listopadu do dubna, postupně tmavne a vše špiní.

Co všechno u Znojma! Jen si nejsem jist, zda není od věci, že když jsem si chtěl koupit hroznové víno, hrozen na ochutnání, bylo v obchodech jen z dovozu - turecké.

Moc se mi na Znojemsku líbí. Hned po Liberci. Hodně toho Znojmu závidím. Ve městě je slušné parkování, stezky pro cyklisty, nádherně udržovaná zeleň, mísy s květinami. Odpadky sbírané a uklízené i o státním svátku. Upravené, dlážděné chodníky, otevřené památky, překrásnou funkční a moderní meteorologickou stanici s přesnými údaji. Nevím, kde na to Znojmo bere peníze, když u nás v Liberci už dávno v městské pokladně nejsou. Ve Znojmě asi přebývají bohaté firmy, které městu dávají, místo aby si od města braly…

V královském městě se žije dobře a budiž mu to přáno. Rád opět přijedu a budu se hřát na sluníčku v době, kdy v našem kraji opět prší. Ať se vám daří, Znojemáci!