Lípa

Nevím kolikátá, ale vím, že ještě před ní tu stála jiná, neméně krásná, mohutná a statná lípa. Strom, který z běhu věků ve svém okolí pamatuje leccos. Pod širokou korunou v mohutných větvích nocují odedávna ptáci, pod její ochranou žijí včely, brouci, drobní hlodavci, červi, u kořenů mravenci, hadi i ještěrky. Odpočinek tu najde i člověk, kterému poskytne bezplatně zelenou střechu i stín nad hlavou. Pokud tu usne, strom mu šeptá sny a skromná tajemství lidského snažení.
Lípa je vidět zdaleka. Ční nad okolí jako maják, jako věčný oheň, co kdysi plál z věže nedalekého hradu, aby poutník či kupec nesešel z cesty. Na dohled od lípy, vyrostlé z letitých kořenů se dály vraždy, přepadení, válečná klání, kdy po prohrané bitvě byli ve stodolách páleni husiti i lapkové a vrazi, stejně, jako se tu rodily děti odpočívajících žen. Děvčata si na tomto místě od nepaměti dávala schůzku s vyšňořenými chlapci. Strom viděl jejich první lásky, polibky i milování.
Pod jeho větvemi voněl krajíc černého chleba namazaný tvarohem a podmáslí. Kdo všechno tu popíjel vodu, víno i pivo? Kdo vedle sil, vláčel nebo oral, sekal, sušil, vázal a stavěl panáky obilí, nakládal a svážel? Pekly se tu brambory a válel dým z bramborové natě. Pod jeho korunou našel smrt i pocestný, co se tu chtěl schovat, kráva i kůň, když do koruny uhodil blesk. K jejímu kmenu se dovlekl pes, kterého na nedaleké cestě srazil automobil.
Kroupy, led, tuny těžkého sněhu a k tomu všemu všelijaký spad z komínů na listech a ve větvoví. Pomalu, po větvích se začala lípa bortit, jako starý palác, rozpadající se hrad, pomalu umírá lípa ve stoje. Dnes tu stojí jen její torzo, jen sem tam některá z větví ještě míří k obloze, jak prsty z dlaně po provedené plastice.
Řidič Avie, který tu den co den jezdívá, si jen pokaždé řekne, že už lípa pracuje k definitivnímu konci a nepřemýšlí o ní dál. Sotva ví, že tu přední stávaly mnohé další, vyrůstající ze stejných kořenů. Že tu vždycky stát bude, pokud někdo nezapálí ten poslední oheň a nevyrve její živorodé kořeny z udusané země.
Co bude pak? Zasadí někdo lípu novou? Lípu, která by převzala ty staleté vědomosti a bude pamětí kraje jako kronika, legenda o které se vypráví. Kousek od cesty z Machnína do Chrastavy stojí jedna z takových lip. Běžte někdy k ní a naslouchejte pamětem kraje. 
 

Pár teplých dnů

Těch pár teplých dnů v Liberci, Jablonci či Frýdlantu se dá snadno spočítat. Pokud je nestrávíš „v sedle“, není šance, že se ještě letos ohřeješ. Lituji ty, co nemohou na sluníčko, ty, kteří leží doma, v nemocnici, kteří jsou jakkoli zavření a nemohou ven, za sluncem. Otevřít okno, balkónové dveře dokořán a naslouchat nočním zvukům.
Málokomu, se chce v takovém počasí spát. Noční vítr se opírá o tvé čelo, tvář a čechrá vlasy. Není to vítr od moře a jeho vln, plný soli a vůně řas. Je to vítr od Ještěda, z kopců a luk, z posečených strání. Větřík šepotavý, který není mocen slov. Jen tak si vane, bezprostředně a nezávazně a ustává až k ránu. Rád mu naslouchám a přu se s ním, zda je to on, co foukal kdysi či zda je dnes jiný. Tenkrát taky nemluvil. Poslouchal za dveřmi, co si dva šeptají. Tráva studila a mokřila kalhoty. Na to se nezapomíná….
Koupání v partě se všemi, s kluky i holkami na našem koupališti v noci kdy svítil jen měsíc a hvězdy. Těch pár šťastných a horečnatých dnů. Jako by se svět zastavil. Role jsou úplně stejné, ale hrají je jiní herci a kulisy zestárly.
Tráva je stále mokrá a voda v nádrži překvapivě stejně teplá. Jen se ti už nechce ven. Noční foukání za nehet nehřeje a ty už nejsi taky žádný mládežník. Vzpomínáš, jak máma volala, co děláš takhle v noci venku a sám? Pakuj se domů, holomku, zítra vstáváš na brigádu... Pak se cosi na projekci změní – cvak – a už je tu jiný obraz.
Svět už není tak dokonalý. Co chvíli vedle tebe něco ve tmě letí, šustne tráva, chlupatý tvoreček přeběhne cestu. Vidíš a slyšíš, ale už se ti nechce hrát. V zádech pobolívá, kolena se nepokrčí. Na břiše máš faldy, na nohou křečové žíly. Přesto otevíráš balkónové dveře a dýcháš, necháš se chladit a posloucháš. Nočního klidu si neužiješ, něco ti říká běž si lehnout, ať nenastydneš... No a co! Stejně tě svět přežije a tobě se nechce spát. Jako bys přestal vnímat svět kolem své hlavy. Čekáš, až někdo přijde a řekne, dědo, je pozdě, jdi už spát. A tobě se pořád nechce. Usneš u televize, ale teď a tady ne. Těšíš se na zítra, na další den, teplý, jako za kamny. Den rozpáleného asfaltu, usychajících rostlin, lásek na jednu noc, sluníčka, které jsi miloval... 
 

Kniha jako odkaz

Knihovna. Co se mi vybaví, když si vzpomenu na první návštěvu knihovny? Ohromení a úžas. Bylo mi šest let a chodil jsem do školy teprve pár týdnů. Bylo před vánocemi roku 1953 a stál jsem s celou třídou před regály plnými knih a ani jsme nedutali.
Řídicí a náš učitel pan Jiránek se obrátil na knihovníka a řekl: „Josef, tak jsem ti je přived a jsem zvědav, kolik ti jich sem bude chodit“. Pan Kurka, machnínský knihovník, měl už pro nás připravené knížky, no, spíš barevná leporela. Přivítal nás a ukázal na zeď, kde bylo velkými písmeny napsáno: „Za všechno, co vím, vděčím knize“, a pod tím podpis: Maxim Gorkij. Nikdo z nás jsme nevěděli, kdo to je a tak nám pan Kurka krátce pověděl, kdo to byl pan Peškov a proč si říkal Gorkij.
Takových setkání s knihou bylo jistě ve městech i v malých obcích víc, a tak naše generace četla stejně, jako generace před námi. Nebyla televize, kino, u nás na vesnici, hrálo jen v sobotu odpoledne a tak bylo na čtení času dost a tak jsme četli pořád. Vím to určitě. Mám společnou fotku z roku 1954, na kterou jsme se my, čtenáři místní knihovny ani nevešli.
Kromě vymýšlení hloupostí kolem domu a na smeťáku a v okolních polích, byla knihovna úžasným zdrojem námětů pro klukovské i holčičí jančení. Četli jsme všichni, i ti, co ve škole měli odpor k učení. Machnínský knihovník uměl totiž své poklady nabídnout. Dopadlo to nakonec tak, že jsem ten citát od Gorkého přijal za vlastní. Zůstalo mi to. Knihovna, ať je kdekoli, je pro mě chrámem vzdělanosti, radosti a zábavy.
Že knihy mohou být i vzácné i drahé, to jsem se dozvěděl až o mnoho později. Například ve fondech liberecké knihovny jsou mimo jiné i takové vzácnosti jako kniha Respublica Bojema (O státě českém) Pavla Stránského, bývalého radního z Litoměřic, vydaná roku 1643. Nejcennější knihou je prvotisk takzvané Světové kroniky, která vyšla v roce 1493 v Norimberku. Mezi dvěma tisíci ručně domalovávanými dřevoryty, které doplňují text knihy, je také první známý pohled na Prahu a četná další vyobrazení z našich dějin. Kromě jiného i portrét Jana Husa, Jeronýma Pražského, Rokycany a dalších.
Nejstarší tištěnou knihou, kterou liberecká knihovna vlastní, je dílo G. J. Caesara „Commentarii se bello Gallioo“ (Paměti o Válce galské), vytištěné latinsky v Miláně roku 1478. Přesto, že nikdo z nás, kdo dosud čte a má knihy rád, nehledí na knihy jako na obchodní artikl, přesto se kniha stala měřítkem úspěchu v kariéře úspěšného podnikatele. Co krásných kožených hřbetů slavných encyklopedií na vás hledí zpoza zad úspěšných manažerů! Jako by zlatá ořízka a historická vazba měly zdůraznit, že majitel je sečtělý a že se obklopil vzácnými a moudrými knihami.
I takový je dnešní svět. Svět skvělých čítanek, nečtených klasiků a zlatých ořízek nikdy neotevřených starých encyklopedií za zády mnohých podnikatelů.