Vitamíny po pětačtyřicátém

My, kluci, jsme to nikdy neměli moc lehké, a zvlášť ti, kteří se narodili dosídlencům v pohraničí po odsunu Němců. Prostředí, kam nás drazí rodiče přivedli, bylo úplně jiné než u babiček, tet a strýců ve vnitrozemí. Byl to svět naruby. Co bylo normální v Sudetech, bylo v Nymburku nebo v Kolíně postavené na hlavu.

Vše bylo o Němcích a po Němcích. Od hrnce ve dřezu po knížky, obrázky a nádobí v kredencích. Půdy plné bohatství, poklady skryté pod podlahami. Zahrady, louky, pole, stráně, potoky, břeh Nisy, na co ukážete, to bývalo jiné než tam, odkud naši přišli.

Tam, v maminčině kraji, tomu vůbec nerozuměli. Tady se odehrával jiný čas. Jiný, rychlejší, co pořád kvaltoval, pospíchal na všechny strany a mocně s námi dováděl. Všechno, všecičko tu bylo naopak. Vše stálo na tom, aby se nikdo ničím nepostřelil, něčeho neznámého nenapil, něco nezapálil a někam nespadnul. Kolem nás byly samé nástrahy. Zasypané šachty, sklepy, tunely, co vedly bůhví kam a bůhví odkud.

Byla tu zvířata, co rozuměla jenom německy, děti Němců, které tu zůstaly s rodiči a učily se česky. Byla tu spousta spolužáků ze smíšených manželství, kde se doma mluvilo německy. Bezva se tu sbíraly známky, pohledy, náboje a erotické časopisy. Odjakživa tu byl klučičí ráj, a co já vím, možná i holčičí.

Po Němcích tu zbyla spousta techniky, o kterou už nikdo nestál. Kola, léčivá hejblata na revma, elektroléčbu, optika, hlavně dalekohledy, prastará rádia, nože, bodáky, uniformy, housle, obrazy s prapodivnými náměty, pilulky, které kdysi léčily. Jedny takové jsem ochutnal. Byly z půdy, ze staré vyřezávané lékárničky, kterou si Němci nevzali do svého nového domova. Dobře udělali. To nebyl žádný vitamín, žádné céčko nebo sladký sacharin. Byl to prachobyčejný octan hlinitý. Kyselý, prošlý a hnusný k pozvracení. Úplně a doslova.

„Co pořád zvracíš?“ ptala se máma, „jedl jsi, co táta, a ten nezvrací. Vem si černý uhlí nebo sodu!“ A já? Já nic. Zvracel jsem jak Alík a bál se říct, co za sajrajt nám tu fašouni zanechali. Dva dny jsem se nemohl postavit na nohy. Po octanu hlinitém… Paradox. Ostatním spíš na nohy pomáhal. Pomáhal asi jen dospělákům, ale ne zvědavcům, jako jsem byl já a Ruda Reichlů, Petr Mrázků, kluci Lankovi, Jarisch a další v naší ulici vedoucí od krámu se smíšeným zbožím až nahoru k Sedláčkům a dál, do Chrastavy kolem břízek a starého dubu, kde byli poraženi husiti.

Jo, vitamíny! Ty přišly na řadu hned po bílém tekutém pudru, který byl tehdy oblíbeným nátěrem na těla poštípaná od komárů, blech, včel až po alergii na cokoli, včetně spály a osypek všeho druhu, jako například neštovice a jiná dětská trápení, se kterými se muselo k doktorovi.

Pak přišly teprve vitamíny. Céčko, vápník, hrušky, jablka, papriky, mrkev a kedlubny. Přímo ze záhonu, nemyté, maximálně opláchnuté v sudu s dešťovou vodou. A byli jsme zdraví, sytí a opálení! A taky jsme byli poučeni, jak vypadají prezervativy. Vždyť se vyráběly jen pár kilometrů odsud, v Hrádku nad Nisou.

Ještě k vitamínům. Vápník a céčka. Kyselá céčka, fuj! Lepší byly peckoviny ze zahrad od souseda. Na jejich zahradě vždy rostla jablíčka větší a sladší, než na té naší. A to je pravda pravdoucí, ať se propadnu, není-li to tak.

Prázdniny (památce mého bratrance Ivana Taliána)

Obyčejně se o prázdninách setkávají bratranci se sestřenicemi, ale na mě vyšel opět bratranec Ivan. Nic jsem nenamítal. Bylo mi úžasných deset let a touha dotýkat se, byť nahodile, sestřenic, mne měla ovládnout mnohem později.

Uvítal jsem, že na prázdniny mne doprovází můj dědeček Artur, muž mnoha osudů, zaměstnání, žen, voják našich armád válčících v Karpatech i u Tobruku, přeživší Sachsenhausen. Byl zárukou všech mých neplech a podporovatel revolt vůči rodičům a fanda mé puberty.

Cíl prázdninové cesty byl jasný – Mníšek pod Brdy. Po betonce kolem Vltavy, Chuchle s koníky, Zbraslavi, věže Cukráku, která se tam měla stavět o pár let později, kolem mníšeckých hrudkoven, co se zrovna stavěly až k babičce z matčiny strany. Za Ivkou, bratrancem o dva roky mladším, což mi vůbec nevadilo, a za kluky, kteří bydleli v nejbližším okolí. Nejel jsem tam poprvé, a že tam bylo hezky vždycky, o tom nepochybujte. Zvláště na parcelách všude v okolí, z nichž jednu měli i moji příbuzní Taliánovi.

Tehdy jsme ale byli dva bezva malí kluci. Bylo to v době první spartakiády, zrovna v půli minulého století. Slunce svítilo mnohem intenzivněji, a jak voněla krajina, to si pamatuji i dnes, po šedesáti letech. I tu chuť lesních jahod, sousedových třešní zpoza plotu parcely i letních jablek. Vejce, vyjmutá ještě teplá z kurníku a do dna vypitá přímo ze skořápek malou dírkou na ex. Vůně dřeva právě dostavěné chaty, chlad ranní rosy a úprk zrosenou trávou až do rohu parcely, kde stála kadibudka, do které museli všichni pěšky po svých. Ještě dnes si vybavím zpěv ptáků na tenkých větvičkách útlých mladých stromků, stejně jako chuť vody ze studny, kterou jsme kopali spolu s dospělými.

A pak, pak přišel čas, kdy mne zradil můj děda, počasí i fotbalisté místního mančaftu. Děda, fanoušek všech klubů, které hrály fotbal, neodolal a místní mníšecký přátelák prostě navštívit musel. Pršelo a ochozy tribuny mníšeckého hřišťátka byly plné bahna všude, kam se dalo dohlédnout. Přesto se fotbal hrál. Děda vzal s sebou nás oba, Ivku i mne. Stáli jsme v dešti na tribuně a fandili. Ivan domácím, já hostujícím.

Stál jsem na tribuně ochozu vedle dědy, Ivan posedával, klátil nohama a chvílemi jsme se oba nudili. Pojal jsem, podle mého, báječný plán. Ivan ožíval jen ve chvílích, když jeho favorizované mužstvo dalo branku. Tehdy se mi vždy opřel o holeň a křičel: „Mníšek, do toho!!!“ Když se chtěl opřít po čtvrté, holeň tam nebyla. Ivka se převážil a padal ústy dopředu na všechny čtyři končetiny do bahna pod námi.

Vše mělo neblahou dohru při večeři, kdy Ivan záludně zkreslil podstatu svého pádu z výšky do bláta. Přežil jsem nařčení, že jsem pekelník, co přikládá pod kotel a svádí k neřestem, ale já takový nebyl. Vždyť to byl Ivan, který dědu vylákal do ochozu, aby nám předvedl, co mníšečtí umí. Co mě však zaskočilo nejvíce, bylo, že děda Artur fandil Ivanově verzi, která s tou mou moc nehrála.

Dnes, po létech, na to už vzpomínám sám, neboť oba tehdy zúčastnění odešli. Než odejdu já, rád bych vydal svědectví. Jsem v něm za padoucha, který zosnoval podlý plán a připostrčil bratrance, inicioval jeho pád do bahna. Jsem oním hříšníkem, který se radoval a plesal, když viděl zabahněnou tvář. Kdo z nás je bez viny? Omlouvám se a přiznávám. Ale byl to dětský hříšek ze souboje, kde nebývá ani vítězů ani poražených. Sbohem, dědečku Arture, bratránku Ivane…

Poděkování vzpomínkou

Synagoga v Liberci ještě hořela a ti, kteří ji zapálili, už přemýšleli, jak dál ztrpčit život místním Židům. Ještě nebyl Liberec začleněn do Německé říše a už v něm byly uplatňovány Norimberské zákony. Jako jeden z prvních bylo uplatněno vyloučení Židů z možnosti získat vzdělání – chodit do školy. Mezi těmi, koho vyvedli ze třídy s tím, že se tam už nikdy nesmí vrátit, byl i můj strýc, tatínkův nejmladší bratr. Souběžně s dalšími opatřeními, jako zatýkání libereckých Židů a malování Davidových hvězd na výkladní skříně židovských obchodů, bylo i znesvěcení židovského hřbitova na Ruprechtické ulici.

Několik místních nacistů přelezlo plot, ostatní byli vpuštěni hlavním vchodem. Systematicky, kámen po kameni káceli jednotlivé náhrobky, které padaly bez ladu a skladu do všech stran. Když vandalové skončili, vypadal hřbitov hrůzostrašně. Doslova nezůstal kámen na kameni, po celých dlouhých šest let od října roku 1938 do května 1945, kdy jeden z velitelů sovětské armády, která osvobodila Liberec, sám Žid, projevil zájem o místní židovský hřbitov. To, co mu ukázali, vylíčil později mému otci, jako kamenolom s opracovanými kameny z nejlepšího černého mramoru. Kameny byly prorostlé náletovými dřevinami, šípkovými růžemi a hložím, to vše pod nánosem všeho možného, co pořádkumilovní Němci hodili přes zeď na hřbitov – rumiště.

Po osvobození desítky Němců s bílými páskami na rukávech, kromě jiného, uklízeli i židovský hřbitov. Čistili jej od všeho, co tam nepatřilo. Smutné bylo, že neexistoval plán hrobů, a tak se pod dohledem sovětských vojáků náhrobky stavěly, ale nikdo nevěděl, zda na správné místo. Celý týden místní Němci spláceli dluh lidem, kteří tu s nimi do roku 1938 žili, pracovali, se kterými se stýkali i mimopracovně v divadle, v kavárnách, na sportovních či kulturních akcích.

Tito sousedé vyhnaní z libereckých škol, pracovišť a nakonec i z domovů, se do Liberce vraceli jen sporadicky. Mnoho se jich nevrátilo z koncentračních táborů, a ti, kteří se vrátili jako vojáci zahraničních armád, se z republiky odstěhovali. Na hřbitov zašli jen proto, aby se před odchodem rozloučili. Často ani nenašli kámen se jmény svých blízkých, protože některé náhrobky byly zničeny zcela. Sovětští vojáci odešli, Němci byli odsunuti do Německa a hřbitov celá desetiletí opět zarůstal křovím, maliním a ostružiním.
Správcem hřbitova byl dlouhá léta i můj dědeček. Hřbitov byl místem, kam jsem si po škole chodil hrát. Byla to zahrada Šípkové Růženky, sad plný včel a lesklého kamene, romantický hrad, kamenná zahrada, o kterou se nikdo moc nestaral. Děda s babičkou neměli dost sil něco na tom měnit a skomírající místní obec neměla pro změnu stavu potřebnou podporu úřadů.

Bylo jen otázkou času, kdy některý z funkcionářů města navrhne revoluční změnu: zrušit hřbitov zmizelé komunity a postavit zde panelák nebo benzínovou pumpu. Naštěstí až tak daleko to nedošlo. Po roce 1990, se změnou chování společnosti k židovským spoluobčanům, se zastupitelé města začali zajímat mimo jiné i o židovský hřbitov.

Podpora a zájem liberecké veřejnosti zastavili devastaci tohoto prostoru a židovský hřbitov se stal prostorem, za který se město, ani místní židovská obec nemusí stydět. Nově koncipovaná židovská kaple na hřbitově přeměněná v Muzeum Šoa (holocaustu) je zdařilou historickou vzpomínkou na židovské občany města Liberce, kteří zahynuli za 2. světové války. Je zároveň poděkováním liberecké židovské komunitě, která se nemalou měrou podílela na rozvoji průmyslu a prosperitě města, kdysi jednoho z nejbohatších v Československu.