Plížil jsem se ulicemi města, kde jsem na jistou dobu zakotvil coby student pedagogické fakulty. Vlastně ani nevím, jak sem se tam ocitl, ale asi to byla nějaká souhra náhod, která to všechno způsobila, jako ostatně i mnoho jiných věcí v mém životě. A protože se ke mně donesla spousta zvěstí o tom, jak báječný může být život vysokoškoláka, pakliže sám chce, aby takový byl a pakliže má i ten dar si ho takový udělat, docela jsem se na ten akademický institut zpočátku těšil. Sliboval jsem si od toho, že se tím můj život obrátí k lepšímu, poněvadž jsem v těch dnech a měsících nezažíval to nejlepší, na co člověk s odstupem rád vzpomíná, třeba právě proto, že mu bylo dejme tomu dvacet, a to jak známo bývá často nejlepší věk v životě člověka. Ale jak už to bývá, nic neplatí bez výjimky a bezvýhradně pro všechny, a tedy i já byl zářným příkladem této pravdy.

Ten den jsem právě odcházel z jednoho vcelku nudného semináře, kterých jsem do té doby absolvoval celou řadu. Byl bych šel na kolej, seknul sebou na postel a trochu se prospal po probdělé noci, strávené s partou spolužáků v jednom kulečníkovém baru, kam jsme občas zašli za zábavou. Jenže ten den mě ještě čekala přednáška, na níž jsem nesměl chybět, pakliže jsem se nechtěl vystavovat riziku, že mě dotyčný profesor nechá rupnout u zkoušky. Posadil jsem se na lavičku v přilehlém parku před fakultou, rozbalil zakoupenou bagetu a s chutí se do ní pustil. Bylo mi zase trochu líp v tom klidu a tichu vzdálený trochu od toho prostředí, kde bylo přece jen třeba tu a tam prokazovat jakous takous aktivitu, pakliže jste nechtěli, aby vás vyšoupli s tím, že vysoká škola není pro lajdáky a neaktivní pitomce, co rádi chodí s hlavou v oblacích. Po dvou letech studia už ale byla pryč počáteční euforie. Ne, že by všechno bylo špatně. Pořád jsem si byl jistý, že jít na vysokou byla za daných okolností a možností, které se mi nabízely, správná volba.
Bagetu už jsem měl snědenou. Chystal jsem se vstát a vrátit se na fakultu. Z ničeho nic ke mně ale přišla jedna z mála dívek, s nimiž jsem se za ty dva roky studia spřátelil.
„Co tady děláš?,“ zeptala se mně Lucka a rovnou se vedle mě posadila.
„Tady jen tak sedím,“ odvětil jsem.
„Ty nejdeš na přednášku?“
„Moc se mi nechce.“
„Mně taky ne,“ řekla a podívala se na mě, jako by snad čekala, že to budu já, kdo rozhodne, že se na žádnou přednášku teda nepůjde. Bylo poledne, bylo léto, svítilo slunce, já byl najedený a vcelku v daný moment spokojený a ona taky vypadala spokojeně, a tak mi najednou nepřišlo vůbec za těžko říct …
„Co se na přednášku vykašlat a trochu se projít?“ Lucka souhlasila. Vstali jsme a šli vedle sebe směrem k nábřeží stinnou pěšinkou lemovanou vzrostlými platany.
„Proč ty jsi pořád tak sám?“ zeptala se mě z ničeho nic Lucka a já netušil, co na to odpovědět, má - li se na to vůbec odpovídat dívce, o níž máte to nejlepší mínění a stejně tak chcete, aby ho ona měla o vás.
„Někdy mám pocit, že se nás trochu straníš.“
„To je hloupost. Vůbec se nestraním. Ani trochu a když tak někdy, to je přece normální,“ odvětil jsem.
„Jo, asi jo. Ale stejně mi přijdeš jinej než ostatní. Víš, tak jako celkově.“
Co jsem na to měl říct. Věděl jsem, že to tak je, ač jsem se snažil, aby to tak nebylo. Marně.
Došli jsme k nábřeží. Dvě labutě odpočívaly na břehu a Lucka je sledovala s dětsky sympatickým dojetím.
„Jsou krásný, co říkáš,“ zeptala se mě a já přikývl, neboť o kráse těch dvou stvoření nemohlo být pochyb.
„Tohle je lepší než nějaká hloupá přednáška,“ dodala vzápětí a dívala se dál týmž směrem. V tom pohledu bylo cosi krásného, velkolepého, úžasného a samo o sobě prostého, že jsem si musel dát velký pozor, abych Lucku jen tak nepolíbil, což jsem měl chuť udělat, ale dobře jsem věděl, že bych tím všechno pokazil. Ten okamžik, tu bezstarostnou chvíli v letním odpoledni pod modrou oblohou, já a ona a všechno kolem v nevšední souhře čehosi významného, co je škoda narušit sebemenší neobratností, pohybem, slovem nebo čímkoliv jiným.
To odpoledne jsme nakonec strávili celé spolu. Brouzdali jsme bezcílně po městě, tu se někde zastavili, abychom šli vzápětí dál, a když jsme se vraceli večer na kolej, měl jsem neodbytný pocit, že bych měl něco říct, nebo ještě lépe udělat. Byli jsme sami. Za ty dva roky, co jsem Lucku znal, snad poprvé. Jenže zatímco abych něco skutečně udělal nebo řekl, ujala se slova Lucka.
„Hele, Miky, měl ty jsi už vůbec holku?“
„Jak jako - měl?“
„No tak. Jestli si někdy s ňákou chodil.“
„Ne.“
„Myslela jsem si to.“
„Jo? A proč?“
„Tak. Intuice.“
„A co ty?“
„Co co já?“
„Tys měla kluka?“
„Měla a ne jednoho.“
„A teď? Je nějakej?“
„Před pár dny jsme se rozešli.“
„To je mi líto.“
Ale líto mi to ve skutečnosti nebylo. Naopak. Lucka volná, já taky, proč to nezkusit? To přece k studentskýmu životu patří, aby byl úplnej, s někým chodit, mít holku, jednu jen pro sebe. A Lucka by mohla být ta pravá, měl jsem ten pocit. Nicméně zůstali jsme po celou dobu studia „jen“ kamarádi. Nic víc. Aniž bychom o tom mluvili, věděli jsme oba, že je to tak správně a že nemá smysl na tom nic měnit. Leda bychom změnili sami sebe, a to ani jeden z nás nemohl a nechtěl.