Kamila Urbanová: Cesta za duhou

Rubrika: Literatura – Poezie

Babí léto

Hrst plnou démantů
navléknu na stéblo,
blýskavý šperk je ranní rosa.

A abych netančila bosa,
střevíčky z pavučinek
nazuji si jemně.

Snad podzim stejně,
voní po létu,
rty zbarví do červena.

Jen vlastní ozvěna
navrácena zpět
už doznívá.

Tak zrána ozývá
se podzimní slunce,
jež vpletu si do vlasů.

Šat z listí pro krásu,
ozdobné nitky má
z posledních malin.

Nektarem zralých vín
ztiším svou žízeň
po létu

a přivoním naposled ke květu
kopretiny v trávě
co ještě hřeje
paprsky vepsané do naděje
a zatančím naposledy
své letní "adieux".

Tulák a růže (rondel)

V prachu a špíně velkých měst,
ubohý tulák v tomto světě,
zatoužil k růži, co nevykvete,
na malou chvíli přivonět.

Tou něžnou krásou chce se vést,
vzlétnout jak mládě holouběte,
v prachu a špíně velkých měst,
ubohý tulák v tomto světě.

Nechal se zlákat sladkou vůní,
ošálen klamným přeludem,
do dlaní bodají ostré trny,
když prodírá se za svým snem,

v prachu a špíně velkých měst...

Životem znavený

Zatoužíš odložit železné okovy,
životem znavený ve víru spěchu,
natrhat do džbánku červené jahody,
brouzdat se bosý po mechu.

Ulehnout do trávy, kde kvetou fialky,
mít modré nebe nad hlavou
a všechny starosti odhodit do dálky,
po proudu řeky ať plavou.

Projít se pěšinkou ke studánce,
ovlažit životem vyprahlé rty,
dát sbohem popsané stránce
s nadějnou vyhlídkou na příští dny.

Když prales pláče

Šumění listů
ve vlhkém vánku,
dotěrný hmyz
brání ve spánku.

Živý sen,
možná jen,
zdá se...

Prales natahuje
k tobě svoji ruku
a prosí o pomoc,
dnes pláče

tak moc...

Prý hledá lásku, naději
a možná i
toho jediného člověka,
který by zastavil bagry a stroje,
drancující půdu, která mu dává život...

...a ty si dáš své nohy na mahagonový stoleček
a vypneš zprávy, jen abys měl konečně klid
a ticho, které léčí...

Návštěva z vesmíru

Až jednou přiletí na naši planetu
vesmířané z dalekých světů,
co potom jim ukážeme?

Budou je zajímat,
možná snad
dojímat,
chemické syntézy,
nový typ protézy,
zrychlovače protonů,
přenašeče fotonů,
úspěšné klony,
průhledné domy,
přednáška o tom,
jak štěpíme atom?

Pokroky vědy jen
bez zájmu sledují,
v knihách všech básníků
verše si studují,
o lásce, o kráse, o naději,
tohle je zajímá,
lidsky to dojímá,
touží svět vidět
našima očima.

Ty nejhezčí věci,
tady máte od počátku přeci,
tajemství života oceánu,
kapičky rosy
na listech po ránu
proudění vzduchu na křídlech ptáků,
červené květy vlčího máku,
šumění listí ve slabém vánku,
mráčky, co plují si po červánku,
dotek dvou lidských, vášnivých těl,
všechno to člověk dávno již měl,
tohle je zajímá,
lidi to dojímá.

Možná, že z povzdálí sledují nás
a přiletí k nám,
až nastane čas,
možná jsou tady,
jen neví si rady,
jak varovat nás,
před našim ničením
pozemských krás.

Jarní návraty (rondel)

Miluji jarní návraty,
po fialkách mi voní
i po petrklíčích jako loni,
voní stejně jak před lety.

Milostné ptačí sonáty
v uších lahodně zvoní.
Miluji jarní návraty,
po fialkách mi voní.

Touha se probouzí s ránem,
maluje barevné básně,
provoní ulice rájem.
Mám ráda jaro, je tuze krásné.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 11. 2011.