Wolfgang Amadeus Mozart, rakouský hudební skladatel – 220. výročí úmrtí

Wolfgang Amadeus Mozart byl jedním z nejslavnějších skladatelů evropské hudby. Možná proto, že je jeho jméno tak obecně známé, je s jeho životem spjato mnoho legend a nepodložených tvrzení. Podstatnou zůstává především krása jeho hudby.

Sám měl velmi zajímavý názor na to, jak vzniká a jak se projevuje genialita: „Ani výsostný stupeň inteligence nebo představivosti, či obojí dohromady neudělají génia. Láska, láska, láska je géniovou duší.“

V dnešní době, po úspěšném Formanově oscarovém filmu „Amadeus“, je pochopitelně mnoho scén z tohoto filmu považováno za životopisné údaje. A to i přesto, že se jedná o určitou uměleckou nadsázku autora úspěšného námětu i scénáře – anglického dramatika Petera Schaffera (*1926), v němž chtěl autor předvést v Mozartově rivalovi Antoniu Salierim „génia průměrnosti“ oproti skutečné genialitě. Ale zároveň postavil do protikladu drzého, vulgárního spratka proti vážnosti důstojného císařského dvorního kapelníka.

Myslím, že jsem nebyla sama, kdo se po zhlédnutí Formanova filmu nejdříve zhrozil. Obzvláště mě to mrzelo, protože jsem byla v červnu 1969 v Salcburku u Mozartova rodného domu v Getreidegasse, a protože jsme neměli tolik šilinků, abychom celá rodina do Mozartea – Mozartova muzea - šli, stály jsme s maminkou zbožně před domem a čekaly, až se vrátí tatínek, kterého jsme za naši rodinu vyslaly…

Později jsem zjistila, že se Mozart opravdu vulgárně vyjadřoval, že nebyl hezký, že byl i na tehdejší dobu malý, že byl odulý a poznamenaný od neštovic…

Mozartovi byl popřán krátký život pětatřiceti let, ale za tu krátkou dobu složil přes šest set hudebních kusů, z toho jedenadvacet jevištních děl, patnáct mší, přes padesát symfonií, pětadvacet klavírních koncertů, dvanáct houslových koncertů, řadu koncertních árií, smyčcových kvartetů, serenád a mnoho dalších.

Wolfgang Amadeus Mozart se narodil 27. ledna 1756 v Salcburku, ve výše zmíněné Getreidegasse 9. Při křtu dostal jména Johannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus. Jméno Wolfgang bylo po dědečkovi z matčiny strany, Johannes Chrysostomus bylo jméno patrona dne jeho narození. Latinské jméno Theophilus, v němčině Gottlieb, znamená totéž jako český Bohumil – a latinsky Amadeus. Podle historky o tomto jméně se k přejmenování rozhodl sám nositel, vzhledem k tomu, že mu toto jméno lépe znělo.

Byl nejmladším ze sedmi dětí Leopolda Mozarta (1719–1787) a Anny Marie Walburgy Mozart, rozené Pertl (1720–1778). Některé prameny uvádějí, že měl sourozenců pouze pět. Ze starších sourozenců přežila pouze sestra Maria Anna Mozart, zvaná Nannerl (1751–1829). Maminka byla z úřednické rodiny, tatínek byl synem knihaře z bavorského Augsburgu. Kdysi studoval na univerzitě, ale studia nedokončil. V době Wolfgangova narození hrál part čtvrtých houslí v kapele salcburského arcibiskupa a vyučoval hudbě. Toho roku, kdy se Wolfgang narodil, vydal jeho otec významnou učebnici houslové hry „ Přiblížení základní houslové školy“ (Versuch einer gründlichen Violinschule), která jej oslavila po celé hudební Evropě a za kterou se stal členem lipské Společnosti hudebních věd (Societät der Musikalischen Wissenschaften). V té době složil i nenáročné klavírní skladbičky pro Nannerl. V r. 1757 se stal na arcibiskupském dvoře dvorním skladatelem a v r. 1763 zástupcem kapelníka.

Leopold Mozart brzy zjistil velké hudební nadání u obou dětí a rozhodl se je cíleně pěstovat. Wolfgang začal ve věku tří let hrát na cembalo, skládal od věku čtyř let.

Leopold Mozart byl zřejmě dobrý učitel, který chtěl nadání svých dětí využít, zvlášť v případě synově, k zajištění jeho úspěšné kariéry. Domnívám se, že nebylo jeho prvořadým cílem, aby syn vydělával, ale aby se stal co nejdříve úspěšným a známým hudebníkem.

Naplánoval tedy cesty mimo poněkud provinční Salcburk. Jeho tehdejší chlebodárce, salcburský arcibiskup Sigismund von Schrattenbach (1698–1771), býval celkem ochoten mu dát dovolenou.

Ještě před Wolfgangovými šestými narozeninami se Leopold Mozart s manželkou i oběma dětmi vydal 12. ledna 1762 na první cestu do Bavorska. Zde Wolfgang hrál v Mnichově na dvoře bavorského vévody Josepha Maximiliana III. (1727–1777). Na podzim téhož roku koncertoval před rakouskou císařovnou Marií Terezií (1717–1780), kde vzbudil velký zájem. Cestu však Wolfi, jak mu doma říkali, odstonal.

Leopold Mozart vzal výchovu svých dětí zcela do svých rukou. O Wolfgangovi není známo, že by kdy chodil do nějaké školy. Většinou hrál při vystoupeních Wolfi na cembalo a otec ho doprovázel na housle.

V létě 1763 vyjela celá Mozartova rodina na svou tři a půlletou cestu po Evropě. Cesta vedla přes otcovo rodiště Augsburg, kde měl Wolfgang s otcem koncert, přes Mannheim, Vlámsko do Francie, Anglie a Holandska. V prosinci dorazili do Paříže, kde doufali v pomoc německo-francouzského spisovatele, přítele Encyklopedistů, barona Friedricha Melchiora Grimma (1723–1807), že jim umožní cestu ke dvoru krále Ludvíka XV. (1710–1774). Nejdříve byli na soukromé audienci u krále a Madame Pompadour, pak děti předváděly své umění před králem, dále následníkem trůnu, pozdějším Ludvíkem XVI. (1754–1793) a princeznami. Na Nový rok 1764 byli Mozartovi pozváni ke králi na oběd. Překladatelkou byla samotná královna, která mluvila německy. Král Ludvík XV. požádal Wolfganga, zda by nezahrál na varhany v královské kapli. Chlapec hrál tak, že byl král uchvácen. Mozartovi byli bohatě obdarováni a Wolfgang na poděkování složil pro královu dceru Marii Victorii (1733–1799) sonáty pro cembalo a housle K. 6 a K. 7 (K. = Köchelův seznam Mozartových skladeb), což byla jeho první otištěná díla.

Během této cesty se setkali i s jakýmsi Denisem Barringtonem, který podrobně popisoval anglické Královské společnosti způsob Mozartovy hry na cembalo.

V dubnu 1764 dorazila Mozartova rodina do Londýna. Pořádali tam čtyři veřejné koncerty, ale opět byli pozváni ke královskému dvoru, tentokrát krále Jiřího III. (1738–1820). Opět složil Wolfgang pro královnu Sophii Charlottu, rozenou z Mecklenburg-Strelitz (1744–1818) dvě sonáty pro cembalo a housle, popřípadě flétnu. Na královském dvoře se setkali se synem Johanna Sebastiana Bacha Johannem Christianem (1735–1782), který zde měl jako hudebník významné postavení a který dal mladému Wolfgangovi několik hodin hudby. Zde vznikly už první Wolfgangovy symfonie.

Během roku 1764 vzniklo šest sonát pro cembalo a housle, které byly začátkem r. 1765 v Londýně vydány, 21. ledna měla premiéru jeho 1. symfonie pro dva hoboje, dva lesní rohy a smyčce Es dur, K. 16. V Anglii se Mozartovi zdrželi do léta.

Je známo, že v lednu 1766 měla v Haagu premiéru jedna z jeho dalších symfonií. Z Haagu se vrátili opět do Paříže a pak následovala cesta domů přes Curych, Donaueschingen a Mnichov.

V polovině března 1767 měla premiéru v salcburském arcibiskupském paláci první Mozartova církevní skladba. Byla to první část oratoria „Povinnost prvního přikázání“ (Die Schuldigkeit des ersten Gebots), K. 35, nazvaná „Člověk, Boží vrah“ (Der Mensch ein Gottes Mörder). Libreto napsal dramatik Ignaz Anton von Weiser (1701–1785). Nás by mělo zajímat, že tento pán byl také salcburským purkmistrem a také dědečkem slavné pražské pěvkyně Josefiny Duškové (1754–1824).

Autory dalších částí oratoria, předvedených v jiné dny, byli rakouský skladatel Joseph Haydn (1732–1809) a německý varhaník a skladatel Anton Cajetan Adelgasser (1729–1777). V dubnu mělo premiéru jakési první Mozartovo Rekviem - kantáta „Pohřební hudba“ (Grabmusik), představující dialog mezi křesťanskou duší – bas – a andělem – soprán. Vedle duchovní hudby vznikla i opera na téma Ovidiových „Metamorfóz“ „Apollo a Hyacint“ (Apollo et Hyacintus), na latinské libreto jakéhosi Padre Rufina Widla, která měla na arcibiskupském dvoře premiéru v květnu 1767.

V Salcburku strávil Wolfgang asi jedenáct měsíců a na podzim 1767 se Mozartovi vydali do Vídně a hned následně do Brna, kde se obě děti nakazily pravými neštovicemi. Přijeli v nevhodnou dobu, kdy hudbymilovná šlechta ještě dlela na svých venkovských statcích, a tak se vydali do Olomouce, kde doufali, že nákaze uniknou, ale bylo pozdě. Nejdříve bydleli v hostinci U černého orla, ale když u dětí nemoc propukla, stali se Mozartovi hosty olomoucké kapituly, kde jim olomoucký kanovník a prelát, Karel Leopold hrabě Scherffenberg (1698–1771), poskytl i svého osobního lékaře. Rekonvalescence postupovala dobře, takže Wolfgang mohl složit 6. symfonii F dur. Koncert v brněnské Redutě měl 30. prosince 1767.

Něco přes rok zůstali pak Mozartovi ve Vídni. Koncem ledna 1768, na popud císaře Josefa II. (1741–1790) začal Wolfgang práci na opeře buffa, tj. komické opeře „Prostá záminka“ (La finta semplice) podle námětu italského dramatika Carla Goldoniho (1707–1793) na libreto tehdejšího císařského dvorního libretisty Marka Coltelliniho (1719–1777), ale premiéru provázely jakési intriky.

V r. 1768 vznikla ještě další Mozartova opera „Bastien a Bastienka“ (Bastien und Bastienne). Podle některých pramenů vznikla na objednávku význačného tehdejšího zázračného lékaře a hypnotizéra Franze Antona Mesmera (1734–1815) a premiéru měla 28. října v jeho vídeňském zahradním domě v Landstrasse 261, nedaleko dnešního Městského parku. Mozartova rodina se s Mesmerem velice spřátelila a později, v době svého pobytu ve Vídni, s ním Wolfgang Amadeus udržoval styky. Námět vycházel z poněkud rozporuplného příběhu francouzského filozofa Jeana Jacquese Rousseaua (1712–1778).

Ve vídeňském sirotčinci byla v prosinci premiéra „Missa solemnis“ (Slavnostní mše) K. 139, která se ztratila. Začátkem ledna se Mozartovi vrátili do Salcburku. Wolfgang pilně skládal: složil několik menuetů, mši „Missa brevis“ (Krátká mše) a další symfonii.

Tři čtvrti roku po návratu se Wolfgang stal na salcburském arcibiskupském dvoře dvorním hudebníkem – koncertním mistrem, ovšem bez platu. Byl v podstatě poddaným svého pána, takže bylo jeho povinností se „poddat“ jeho přáním. Avšak na plánovanou cestu do Itálie dostal finanční příspěvek. Některé prameny uvádějí, že se koncertním mistrem stal až později.

V prosinci 1769 se vydali na další cestu pouze otec se synem, protože Nannerl byla už natolik dospělá, že měla uvažovat o uzavření manželství. Tentokrát jeli na jih, do Itálie přes brennerský průsmyk. Cesta vedla přes Veronu, Milán, Florencii a Řím do Neapole. Všude zažíval Wolfgang úspěchy. V Miláně dostal objednávku na operu pro karneval v sezóně 1770–1771. Výsledkem byla šestihodinová opera „Mithridatés, král pontský“ (Mitridate, Re di Ponto) na téma Racinova dramatu. Premiéru měla opera 26. prosince 1770 za řízení čtrnáctiletého skladatele v Královském vévodském divadle (Regio ducal teatro), nedaleko něhož vzniklo po jeho požáru r. 1776 divadlo La Scala. Úspěch byl obrovský, že Wolfi dostal objednávku na další dvě vážné opery. Kvůli nim se vrátil do Itálie ještě dvakrát.

V Boloni se setkal Wolfgang s věhlasným muzikologem a učitelem kontrapunktu, Padrem Giovannim Battistou Martinim (1706–1784), který mu dal několik rad, učil ho a ocenil jeho muzikantské dovednosti. Stýkal se tam také s českým skladatelem Josefem Myslivečkem (1737–1781). Na další cestě projeli mnohá italská města až do Neapole.

Do Říma jeli Mozartové mj. pro řád – „Řád zlaté ostruhy“ (Ordine dello speron d´oro). Ovšem někde cestou se jim splašili koně, otec si ošklivě natloukl, syn viditelný úraz neměl. Existují však nedoložené domněnky, že si mohl hodně poranit hlavu, což mohlo vést i k jeho prapodivnému zvyku – mezi nádhernými myšlenkami v jeho dopisech se objevovaly nepochopitelné oplzlosti; možná byl důsledkem i způsob jeho řeči, jak bylo uvedeno ve filmu „Amadeus“. Jsou však i jiné úvahy – že tak mluvil, protože to byl způsob řeči jeho matky. Další teorie vycházejí z jeho přetíženosti v dětství. Těžko soudit po takové době…Řádem, který mladému Mozartovi propůjčil papež Klement XIV. (1705–1774), ho dekoroval kardinál-sekretář Lazzaro Opizio Pallavicini (1719–1785). Byl to Řád zlaté ostruhy (Ordine dello speron d´oro), s nímž je dokonce na jednom obraze vymalován.

O pobytu v Římě se traduje nepotvrzená historka, že po vyslechnutí „Miserere mei, Deus“ od italského kněze a skladatele Gregorie Allegriho (1582–1652) v Sixtinské kapli, které patřilo ve Vatikánu k přísně střeženým dílům, přišel domů a jeho partituru napsal zpaměti.

V říjnu 1770, během cesty domů byl Mozart přijat v důsledku vykonání zkoušek do boloňské Accademia Filarmonica.

Druhá cesta se konala k uvedení premiéry Mozartovy pastorální opery „ Apollo et Hyacinthus“ na latinské libreto. Premiéra byla k oslavě sňatku vévody Ferdinanda (1754–1806), syna císařovny Marie Terezie opět v milánském Královském vévodském divadle.

Cílem třetí cesty byl opět Milán, kam vezl Mozart svou třetí objednanou operu „Lucio Silla“, o starověkém římském diktátorovi Luciovi Corneliovi Sullovi, která byla provedena v karnevalové sezóně 1772–1773. Na konci italské cesty složil Mozart motet „Exsultate, jubilate“ (Jásejte, zpívejte).

Koncem r. 1771 zemřel salcburský arcibiskup a Mozartové dostali nového pána – hraběte Hieronyma von Colloredo (1732–1812). Dávali mu přízvisko „velký muftí“, zřejmě ve smyslu přísného zastánce a učitele víry, i když „muftí“ má tento úkol v islámu. Ze Salcburku se během dalších pěti let, až na cestu do Vídně a do Mnichova, Mozart nedostal. Skládal jednak duchovní hudbu a jednak symfonie, koncerty a serenády pro potřeby kapely arcibiskupského dvora. V r. 1775 napsal operu „Král pastýřů“ (Il re pastore) na libreto italského básníka Metastasia (1698–1782).

V létě 1777 přijela do Salcburku Josefina Dušková, představit svého manžela hudebního skladatele Františka Xavera Duška (1731–1799) dědečkovi. Od té doby začalo přátelství manželů Duškových a Mozartovy rodiny… Téhož roku požádal Wolfgang o uvolnění ze služby; původně mu to arcibiskup dovolil s tím, aby si našel místo „podle Evangelia“ kdekoliv jinde, ale otce neuvolnil. Na další cestu tedy odejel Wolfgang s maminkou. Doufal, že najde uplatnění někde jinde.

Wolfgang i přes velké nadání nemohl najít žádné místo, žádného zaměstnavatele. Odjeli s maminkou vlastním kočárem nejdříve do Augsburgu, kde se setkali se strýcem z otcovy strany a Wolfgang poznal sestřenici Marii Annu Theklu Mozart (1758–1841), se kterou si velmi porozuměl. Pokračovali do Mannheimu, kde Wolfgang poznal Fridolina Webera (1733–1779), bývalého úředníka, který se v hudebním Mannheimu živil jako hráč na basu, nápověda, případně opisovač not. Do jeho druhé dcery Aloysie (1760–1839) se Wolfgang zamiloval. Byla nevlastní sestřenicí slavného skladatele Carla Marii von Webera (1786–1826), který v té době ještě nebyl na světě. Později byla významnou vídeňskou sopranistkou. Mozartovi se Mannheimu zdrželi asi pět měsíců. Wolfgang doufal, že si vymůže na otci svolení, aby mohl jet do Itálie, kam měla naplánováno jet Aloysia, ale otec trval na plánované cestě do Paříže. V Paříži napsal Wolfgang jednu ze svých proslavených symfonií - Symfonii D dur, „Pařížskou“ K. 297, která měla úspěch. Bohužel maminka onemocněla na chřipku a 3. července 1778 zemřela. Tatínek nutil syna k rychlému návratu, ale ten se potřeboval stavit v Mannheimu a v Mnichově, kde s bolestí zjistil, že Aloysii nestojí ani za povšimnutí. Vrátil se bez nového angažmá domů až začátkem příštího roku. Zde zastával od té doby místo dvorního varhaníka a složil několik vynikajících duchovních skladeb – například „Slavnostní mši“ (Missa solemnis) C dur, K. 337 a „Korunovační mši“ (Krönungsmesse) – K. 317.

Jeho mnichovští přátelé mu zařídili objednávku na složení opery. Operu objednal v r. 1780 bavorský vévoda Karl Theodor (1724–1799). Byla to opera s italským textem „Idomeneo, krétský král aneb Illia a Idamante“ (Idomeneo, re di Creta ossia Ilia e Idamante) s jednoduchým libretem. Opera pod řízením skladatelovým měla premiéru 29. ledna 1781 v mnichovském vévodském paláci v Cuvilliově divadle (Cuvilliés Theatre), které bylo teď nedávno zrekonstruováno a znovuotevřeno právě s provedením „Idomenea“. Opery si povšiml i rakouský císař Josef II.

Avšak radost z úspěchu Mozartovi pokazil jeho „velký muftí“, který ho povolal zpět do Salcburku a zacházel s ním jako se sluhou. Ponižoval ho, jak jen to šlo. Mozart toho měl dost a dal výpověď. Arcibiskup prohlásil, že ho už nepotřebuje a dal ho svým komorníkem doslova vykopnout.

Wolfgang byl volný, ale způsobilo to roztržku s otcem i se sestrou. Pokusil se být muzikantem „na volné noze“, což před ním zkusil snad jen Georg Friedrich Händel. Podle některých pramenů pobýval v r. 1781 také v Praze. Bydlel v domě „U tří zlatých lvů“ na Uhelném trhu, kde je dnes pamětní deska Taťány Konstantinové - Amortové. Rovněž navštěvoval manžele Duškovy na Bertramce…

V r. 1781 objednal u něj operu císař Josef II. Byla to opera „Únos ze serailu“ (Die Entführung aus dem Serail). Avšak téma – harém v Turecku – připadalo, především italsky naladěným vídeňským hudebníkům a milovníkům hudby, nepatřičné. Rovněž nebyla pro zpěv přijatelná němčina. Mozart sám nebyl libretem příliš nadšen – ostatně libretistou byl bývalý pruský kupec Christoph Friedrich Bretzner (1748–1807) a libreto upravil Johann Gottlieb Stephanie (1741–1800), který se ve Vídni usadil jako bývalý zajatec ze sedmileté války. Přesto ale měla opera v létě r. 1782 v Burgtheatru velký úspěch.

Mozart se pak živil převážně skládáním a hrou na klavír. V té době bydlel u Weberů, protože Aloysie byla angažována jako pěvkyně ve Vídni a celá rodina se do Vídně přestěhovala. Zamiloval se do mladší Aloysiiny sestry Constanze (1763–1842) a přes protest svého otce se s ní v srpnu 1782 ve svatoštěpánském dómu oženil.

V červnu 1783 se narodil první syn Raimund Leopold. Wolfgang jel manželku i syna ukázat domů, ale ze strany otce i sestry byly značné námitky vůči Constanze. Chlapeček ale zemřel hned v srpnu brzy po návratu do Vídně. Druhý syn, Carl Thomas (1784–1854), se dožil dospělosti. Byl nadaným pianistou a nezanechal žádné potomky.

V r. 1784 Wolfgang Amadeus Mozart stal svobodným zednářem a vstoupil do lóže U dobročinnosti (Zur Wohltätigkeit). Později, když císař Josef II. zednářské lóže zredukoval, byl W. A. Mozart členem lóže U korunované naděje (Zur gekrönten Hoffnung) ve Vídni. Pro zednáře napsal také nějaké skladby.

V létě 1785 přijel Leopold k synovi přece jen na návštěvu. Nesmířil se sice se způsobem synova života, přesto, že byl svědkem jeho úspěchů, ale stal se členem stejné zednářské lóže i on. Tehdy Mozart věnoval dalšímu slavnému skladateli Josephu Haydnovi (1732–1809) šest smyčcových kvartetů a Haydn přišel na návštěvu a měl prý Leopoldovi říci: „Říkám vám před Bohem jako čestný muž, že váš syn je největším skladatelem, kterého znám, ať už osobně nebo podle jména!“

Rok 1786 byl pro Mozarta nabitý událostmi. V květnu 1786 byla v Burgtheatru premiéra opery buffa „Figarova svatba, aneb bláznivý den“ (Le nozze di Figaro, ossia la folle giornata) K. 492, následovaná s velkým úspěchem několika reprízami. Libreto napsal uznávaný a oficiální dvorní básník a libretista Lorenzo da Ponte, vlastním jménem Emanuele Conegliano (1749–1838), podle kontroverzní veselohry francouzského dramatika Pierra Beaumarchaise (1732–1799). Opera prý vznikala tajně a da Ponte soukromě ubezpečil císaře, že z hlediska cenzury je vše v pořádku. Je to pochopitelné – do Velké francouzské revoluce zbývaly tři roky a Beaumarchais měl kdysi vstup do Vídně zakázán…

Napsal také „Singspiel“, tj. druh opery s mluveným slovem, „Divadelní ředitel“ (Schauspieldirektor). Premiéra byla v Oranžerii zámku Schönbrunn. V Mozartově životopisu je zmínka, že při soukromém koncertu pro vídeňský dvůr v r. 1786 doprovázel na klavír zpěv paní Duškové. Další dítě Wolfganga Amadea a Constanze - syn Johann Leopold – se narodil na podzim 1786 a žil necelý měsíc.

V lednu 1787 přijel Mozart poprvé do Prahy s manželkou. Tehdy bydleli manželé Mozartovi v Thunovském paláci na Malé Straně, kde je dnes britské velvyslanectví. Hrabě Johann Joseph Anton Thun (1711–1788) hudbu miloval; už měl od Mozarta věnovanou „Lineckou symfonii“ C dur, K. 425 z r. 1783. Pražská premiéra „Figarovy svatby“ byla za řízení skladatele 17. ledna. Spolu s operou dirigoval Mozart také svou „Pražskou symfonii“ g moll, K. 504. Každé představení „Figarovy svatby“ v Nosticově divadle na Ovocném trhu bylo vyprodané a melodie z opery bylo možné slýchat všude. Velice oblíbená byla melodie „Se vuol ballare signor contino“, tj. „Chcete-li tancovat, pane hrabě“, která představuje hlavní motiv opery – že totiž záletný hrabě bude požadovat právo „první noci“ s Figarovou nevěstou, ale Figaro mu za to chystá „tanec“.

Druhá, velmi sugestivní melodie je „Non piu andrai“, kdy Figaro vyhrožuje dalšímu záletníkovi, mladému Cherubínovi, že bude poslán na vojnu a jak ho tam budou cvičit.

I sám da Ponte byl překvapen reakcí pražského publika a Mozart měl prohlásit: „Moji Pražané mi rozumějí.“ (Meine Prager verstehen mich).

Je známo, že za svého pražského pobytu navštívil Mozart v doprovodu Josefiny Duškové strahovský kostel Nanebevzetí Panny Marie, kde hrál na varhany. Hrál také v kostele Svatého Františka na Křižovnickém náměstí a navštívil Klementinum. Upomínají ho i jiná místa.

Mozartovi se vraceli začátkem února do Vídně a skladatel dostal od ředitele Stavovského divadla objednávku na další operu. Byla to opera „Don Giovanni“, opět na libreto Lorenza da Ponte.

Téhož roku se stal Mozart skladatelem Císařsko-královské komorní opery s pevným, dost mizerným platem. Koncem května mu v Salcburku zemřel otec bez nějakého většího usmíření. V době prací na opeře „Don Giovanni“, který dal vlastně název záletnému člověku „donchuan“, vznikla rozmarná serenáda pro smyčce G dur, Malá noční hudba (Eine kleine Nachtmusik), K. 525, která potěší každého:

Mozart přijel na premiéru „Dona Giovanniho“ 1. října 1787, ale je známo, že mnohé části opery nebyly hotové, hlavně předehru musel ještě dodělávat v den představení. Premiéra, která měla být k oslavě svatby jedné z habsburských princezen, byla třikrát odložena…

Premiéra „Dona Giovanniho“ byla, jak uvádí pamětní deska na Stavovském divadle v Praze, byla právě v této budově dne 29. října 1787. Název opery byl „Don Giovanni, dramma giocoso“, tedy „veselé drama“. I když je to opravdu velká nadsázka, tzv. Šampaňská árie opravdu veselá je, i když představuje jakési krédo Dona Giovanniho na cestě k pekelnému konci.

Koncem r. 1787 se Mozartovým narodila první dceruška Theresia (1787–1788), která zemřela ani ne půl roku stará.

Na jaře 1789 projel Mozart Prahou a zdržel se pár hodin. V dubnu 12. a 25. dubna doprovázel totiž v Drážďanech paní Duškovou při jejím koncertě. V Drážďanech se zdržel asi tři měsíce a při zpáteční cestě se v Praze zdržel několik dní. Doufal, že se mu poněkud při turné zlepší finanční poměry, ale nestalo se tak. Věřil, že najde uplatnění na dvoře pruského krále Friedricha Viléma II. (1744–1797) v Berlíně, ale jeho naděje se nesplnily. Byl velice zadlužen…

V listopadu 1789 se mu narodila další dceruška Anna, která zemřela hned při narození.

Přes tyto bolestné zážitky, měl Mozart takovéto přesvědčení o hudbě: „Hudba by, dokonce i v situacích největší hrůzy, neměla být nikdy bolestná pro ucho, ale měla by mu lahodit a očarovávat ho, a tím vždy zůstat hudbou.“

„Don Giovanni“, v Praze tak nadšeně přijatý, ve Vídni skončil neradostně. Podle některých pramenů dostal další objednávku na operu od císařského dvora, ale prý to poslední výzkumy spíš vyvracejí. Začal psát operu buffa opět na libreto Lorenza da Ponte „Cosi fan tutte ossia La scuola degli amanti“ (Takové jsou všechny aneb Škola milenců). Premiéra byla začátkem roku 1790. Příliš to skladateli nepomohlo. Měla pouze pět repríz, pak zemřel Josef II. a dvůr truchlil. Asi dvě představení byla na začátku léta.

Podle některých pramenů dostal v tomto roce nabídku pracovat v Londýně. Je to pravděpodobně spojeno s Haydnovou cestou, který v tomto roce v Londýně pobýval. Mozart to ale odmítl.

V první polovině r. 1791 dostal z Prahy z Nosticova divadla objednávku na operu k připravované korunovaci císaře Leopolda II. (1747–1792) českým králem. Objednávku poslal divadelní impresário Domenico Guardasoni (1731–1806), který se staral už o premiéru „Dona Giovanniho“.

Mozart na této sváteční opeře „Velkodušnost Titova“ (La Clemenza di Tito) pracoval ve značném stresu. Na začátku léta se mu narodil další syn Franz Xaver Wolfgang (1791–1844), který se v dospělosti stal uznávaným skladatelem i hudebníkem, i když si sám nevěřil a stále se s otcem srovnával.

Mozart skládal pro vídeňský dvůr taneční hudbu, stal se opět „čestným“ asistentem kapelníka v Dómu Svatého Štěpána. Začal dostávat peníze za vydané skladby, ale začalo se mu zhoršovat zdraví.

V létě také dostal Mozart objednávku na „Rekviem“, od hraběte Franze von Walsegga (1763–1827), který měl „panský“ zvyk přivlastňovat si cizí práci a tvářit se jako skvělý hudebník. Skladbu objednal z tohoto důvodu v utajení, což vlastně pomohlo k pověstem o důvodu Mozartovy smrti, že si totiž někdo u něj objednal rekviem pro něj samotného, i k zápletce „Amadea“.

Pro Divadlo na Vídeňce skládal Mozart další dvouaktovou operu v němčině „Kouzelná flétna“ (Zauberflöte). Byla to opět spíš opera s mluveným slovem (Singspiel) Námět libretista čerpal z pohádkové knížky „Džinistan“ (Dschinnistan) Christopha Martina Wielanda (1733–1813) o boji dobra se zlem, a to kněze Sarastra s Královnou noci. Libreto napsal Emanuel Schikaneder (1751–1812), který byl duší a zakladatelem Divadla na Vídeňce; sám při premiéře „Kouzelné flétny“ účinkoval jako ptáčník Papageno.

Pohádkový námět je ještě podle tehdejších rakousko-německých zvyklostí obohacen o komickou postavu jakéhosi Hanswursta, což byl společný název těchto komických postav, v postavě ptáčníka Papagena. Na rozdíl od prince Tamina, který jde osvobodit dceru Královny noci, představuje Papageno obvyklou lidskou postavičku se všemi normálními nectnostmi, což se nejvíce projevuje v případě zkoušek, které oběma hrdinům přichystá kněz Sarastro. Před zkouškou Sarastro velmi působivě žádá bohyni Isis a boha Osirida o pomoc a požehnání pro oba zkoušené.

Mozart měl velmi nabité září, 6. září byla premiéra „Tita“, který příliš úspěšný nebyl – úspěch zapadl ve víru dalších slavností. Královna Marie Louisa Španělská se prý měla o opeře vyjádřit, že je to „německé svinstvo“. V době přípravy opery býval Mozart často hostem na Bertramce.

Koncem září byla premiéra „Kouzelné flétny“, kdy byl dirigentem. Opera měla velký úspěch, ale skladatel byl velmi nemocen. Trpěl vodnatelností, měl problémy se srdcem i ledvinami, lékaři ho léčili pouštěním žilou, jak byl tehdy zvyk. Velice ho to oslabovalo.

Není divu, že jeho myšlenky byly velmi pochmurné; stále myslel na smrt a psal o ní: „Chuť smrti je na mém jazyku, cítím cosi, co není z tohoto světa.“ „Děkuju mému Bohu, že mi milostivě dává příležitost, že smrt je klíč, který otevírá dveře pravého štěstí.“ „Protože je smrt skutečným konečným účelem našeho života, spřátelil jsem se v těchto letech milostí s touto opravdovou, s touto nejlepší přítelkyní člověka, že její obraz už nejen nemá pro mě nic strašného, ale dokonce je naopak velmi uklidňující a utěšující. A děkuji svému Bohu, že mi popřál toto štěstí. Nikdy neuléhám bez pomyšlení, že zítra už možná nebudu… Vzdávám díky svému Tvůrci za tuto blaženost a přeji ji z celého srdce svému bližnímu…“ Zemřel chvíli po půlnoci 5. prosince 1791.

Jsou různé diagnózy jeho úmrtí, jsou různé úvahy, proč byl pochován do společného hrobu. Místo jeho posledního odpočinku bylo na hřbitově Sankt Marxen.

Vídeň si po jeho smrti skoro ani nevzdechla, v Praze byly pohřební obřady 14. prosince 1791 v malostranském kostele svatého Mikuláše. Při zádušní mši bylo hráno Rekviem Josefa Rösslera – Rosettiho a účinkovala v něm Josefina Dušková.

Mozartovými prvními životopisci byli muzikolog František Xaver Němeček (1766–1849), pozdější profesor Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a druhý manžel Constanze Mozart, Georg Nikolaus von Nissen (1761–1826).

Přes takto krátký život je Mozartovo dílo obdivuhodné. V mládí jsem se domnívala, že Mozart měl snadný život, když je jeho hudba tak veselá a radostná…

Skutečně přináší Mozartova hudba vyrovnanost, klid a pohodu, dokonce se používá i k uklidnění a léčení, hlavně u chorob nervových, ale i jiných.

Škoda, že veškerou tu nádheru, kterou Mozart lidstvu zanechal, málokdo v době jeho života pochopil, aby mu aspoň splatil za ten velký dar…