Dobromila Lebrová: Benedikt Roezl, český zahradník, botanik, cestovatel a sběratel rostlin

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Benedikt Roezl, český zahradník, botanik, cestovatel a sběratel rostlin 
14.10.2010 - 125. výročí úmrtí

Na Karlově náměstí v Praze, poblíž Faustova domu stojí pomník, kde ústřední postava drží v ruce orchidej a za ní sedí Indián s mačetou.
Je to pomník českého cestovatele a sběratele rostlin, především orchidejí - Benedikta Roezla, který byl ve své době považován za největšího sběratele.
Pomník byl postaven v samém konci devatenáctého století, v r. 1898. - Těžko říci, kolik lidí si na postavu, na něm znázorněnou vzpomene, i když v mnoha cizojazyčných pramenech se jeho jméno nachází - ať už jako botanika, který rostlinu popsal a po němž je pojmenována, tak jako významného sběratele.
Další absurditou ovšem je, že se můžeme dozvědět z těchto zahraničních pramenů, že se jedná o sběratele německého, dokonce bavorského...
Nedávno se Roezlovo jméno v tisku objevilo v souvislosti s květinovým kobercem na pražském Staroměstském náměstí. Hlízy oněch begonií - Begonia froebellii, které byly pro koberec použity, zasílal asi před sto padesáti lety z Jižní Ameriky do belgického Gentu právě Benedikt Roezl.
Benedikt Roezl se narodil 13. srpna 1824 v Horoměřicích na západ od Prahy, kde jeho otec Vincenc Roezl, nebo také psáno Rössel, pracoval jako zahradník pro strahovský klášter premonstrátů. Tuto událost připomíná v obci pomník ve tvaru pamětní desky z r. 1964. Rovněž maminka pocházela z rodiny zahradníků. Benedikt byl nejstarším dítětem, po něm se narodila v r. 1826 sestra Anna, pak v r. 1829 Ludmila - obě ještě v Horoměřicích.
Během r. 1829 se rodina přestěhovala na další panství řádu premonstrátů - do Pátku nad Ohří u Peruce. Tam se narodily ještě další čtyři Benediktovy sestry.
Benedikt, stejně jako později jeho sestry, chodil do místní obecné školy, která byla dvoutřídní. To bylo veškeré vzdělání, které ve školách získal. Vedle toho ho otec učil svému řemeslu.
V r. 1936, když mu bylo dvanáct let, začal s učením na zahradníka ve vyhlášených děčínských zahradách hraběte Františka Antonína Thuna - Hohensteina (1846 - 1873), význačného mecenáše, kde byl jeho učitelem jeden z vyhlášeného zahradnického rodu František Jošt starší. A toho posílali jeho páni za květinami i za hranice, až do Ameriky a odtamtud přivezl i první orchideje a stal se jejich znalcem. Jeho syn, který po nešťastné náhodě, kdy jeho otec zahynul při honu, převzal péči o zahradu, orchideje už nepěstoval, ale za to vybudoval proslulé děčínské rosárium.
V Děčíně pobyl Benedikt tři roky.
Potom přešel v r. 1840 do zahrad hraběte Pawlikowského do Haliče, do města Medyka, které je nedaleko nynějšího hraničního přechodu mezi Polskem, a Ukrajinou. Hrabě Pawlikowski byl s rodem Thunů-Hohensteinů nějak spřízněn. - Zahrady, ve kterých byl Benedikt Roezl zaměstnán, byly v té době největšími zahradami v Evropě a tak se Benedikt mohl hodně o rostlinách vzdělat. Učil se ale nejen o rostlinách. ale učil se také cizí jazyky. Vedle češtiny mluvil německy, v Haliči se naučil polsky, mluvil i rusky. Dále se naučil během svého života francouzštinu a holandštinu na svém dalším místě, pak anglicky a španělsky na svých dalších působištích. Také později se domluvil různými indiánskými nářečími, s nimiž na svých cestách přišel do styku.
V Haliči pracoval tři roky a pak se stal zahradníkem ve vídeňské zahradě barona Carla von Hügela (1795 - 1870), který byl věhlasným botanikem, ale také i cestovatelem po exotických zemích. Zahrada byla v Hietzingu, v dnešním třináctém obvodě na západě Vídně. Od něj přešel na lichtenštejnské panství do zahrady zámku Telč a odtud šel do belgického Gentu k dalšímu nadšenci pro orchideje - Louisovi Benoîtovi van Houttemu (1810 - 1876), který měl v nedalekém Gentbrugge školku s padesáti skleníky, kterých byl Roezl vrchním správcem. Byla to školka obhospodařovaná později belgickou vládou. Houtte byl také vydavatelem belgických zahradnických časopisů. U Houtteho zůstal Roezl pět let.
Nějakou dobu pracoval i v Rize a do Belgie se opět vrátil.
Ale práce, přes to, že měl na svůj věk - i na to, že byl cizincem - velmi pěkné postavení, mu nepřinášela radost. Toužil poznat vlast svých milovaných orchidejí. Pilně pracoval a studoval. Chtěl si ušetřit na cestu do zámoří.
Prvního března 1854 odplul z holandského přístavu Vlissingen do Spojených států - do Nového Orleansu a dále do Mexika. S sebou vezl sazenice rostlin, které chtěl na americkém kontinentě prodávat. Vlivem špatného počasí a dlouhé plavby mu zůstala jen jedina - ramie sněhobílá - Boehmeria nivea, textilní rostlina, která byla původem z Asie - viz obrázek.
Do Mexika připlul v přístavu Veracruz a dále pokračoval do města Cordóba. Zde sbíral první americké rostliny, které poslal do Gentu.
Protože se musel něčím živit a rostliny sbíral z počátku jen jako doplněk výdělku a pro své potěšení, odešel do hlavního města Mexika a tam si s přítelem L. Chabém, který pocházel z Francie otevřeli hostinec. V Mexiko City nebyl dlouho, ani ne celý rok a pak s přítelem přesídlili do vesnice jihovýchodně od města Veracruz - do Sontekomapánu na pobřeží Mexického zálivu. Podle některých pramenů se tam Roezl postupně stal i celníkem a velitelem přístavu a měl zde plantáže, školku, zahradnictví i sad. Dokonce prý chtěl v Mexiku založit českou kolnii, ale z klimatických důvodů se tak nestalo.
Na své plantáži pěstoval ramii, z rodu kopřivovitých, jejíž sazenice jediné přežily dopravu z Evropy, a zkonstruoval textilní stroj na oddělování, čištění a spřádání jejích vláken, ale také na spřádání konopí a agáve. Pěstoval také cukrovou třtinu, kávu a tabák. Vypracoval i katalóg mexických rostlin, které mohl sehnat a prodávat. Katalóg se týkal především mexických jehličnanů, jejichž semena posílal do Evropy.
Měl také školku ovocných stromů.
Vydělával hlavně na to, aby mohl cestovat. Na podzim r. 1859 procestoval pět z jedenatřiceti mexických států a sbíral rostliny, které posílal do Evropy.
Nezjistíla jsem, kdy byl Roezl pověřen úpravou městské zeleně a návrhem rostlin pro městské parky a stromořadí v hlavním městě Mexiku. Navrhl pro ně eukalypty, které zdobí hlavní město dodnes. Z okolí hlavního mexického města pocházejí také kaktusy Cephalocereus senilis - kaktusy „dědečci“, jejichž semena dovezl do Evropy také on.
Kolem r. 1860 pozval do Mexika své tři sestry i s rodinami.
V Mexiku prožil i revoluci, která vedla k pádu tříletého mexického císařství z let 1864 až 1867 za panovaní císaře Maximiliana I., Mexického (1832 - 1867), bratra rakouského císaře Franze Josefa I. Maximilián byl po vítězném mexickém povstání na jaře 1867 popraven.
Za revoluce Roezl velel přístavní posádce v Santekomapánu a bránil francouzskému loďstvu před vyloděním.
Podle některých pramenů přišel Roezl v revoluci o své úspory.
Svůj spřádací stroj, k němuž dostal 17. září 1867 v USA patent, předváděl na výstavě v Havaně, kde získal diplom. Při předvádění v únoru 1868 se ho kdosi zeptal, vycházejí-li vlákna ze stroje zelená. Chtěli mu své tvrzení dokázat a zatímco Roezl měl ruku ve stroji, utáhli šrouby a válce byly mnohem blíže k sobě. Při třistašedesáti otáčkách za minutu mu stroj amputoval až po loket levou paži. Neví se, byl-li to záměr nebo nešťastná náhoda.
Rekonvalescencí strávil pouhých šest neděl a rozhodl se změnit způsob svého života. Své pozemky v Sontekomapánu přenechal rodinám svých sester a začal cestovat. Veškeré cesty si hradil z našetřených peněz a později z výtěžků za rostliny, které každý měsíc posílal do Evropy. Procestoval velkou část amerického kontinentu - na severní i jižní polokouli.
Některé prameny uvádějí, že už v r. 1867 se v Anglii setkal s botanikem Henrym Conradem Sanderem (1847 - 1920) ze St. Albans u Londýna, ovšem další prameny neuvádějí, že by před r. 1872 cestoval do Evropy. V každém případě byl Sander významným Roezlovým odběratelem jeho sesbíraných rostlin a spolu založili společenství Sander & Comp., jehož sláva trvá do dnešních dní.
Při první cestě poslal Roezl do evropských zahradnictví asi deset tisíc orchidejí a přes osm set jiných rostlin, především právě pro Sandera.
V r. 1868 procestoval Roezl vnitrozemí Kuby, byl v Panamě a v r. 1869 se vydal do Spojených států, nejdříve do New Yorku, pak do Cheynne ve Wyomingu, kde po nějakou dobu sbíral rostliny. Ale mezi městy, která navštívil, jsou například i Boston a Chicago. Jisté není, při které ze svých výprav v nich pobýval.
Pak odjel do Kalifornie. Odtud je jeho zajímavý postřeh, který uveřejnil až po svém návratu do Čech - dost dnes aktuální pro nás. Psal o atmosféře před prezidentskými volbami, jak je v r. 1869 zažil v San Francisku: „Dnes je zde soudný den - jest to volba presidenta a obě strany proklínají se a perou se, jako by byly za to placeny. Mně je lhostejno, zda Greeley nebo Grant bude zvolen, bezpochyby bude jeden jako druhý schopen špatných nebo dobrých věcí - a voličům je to tak známo jako mně. Avšak ten ustavičný pekelný křik, hluk a klení po všech náměstích, ulicích a veřejných budovách ohlušují mne tak, že jsem jako omámený.“
V Kalifornii sbíral rostliny v Sierra Nevada. Byl také v oblasti Washingtonu, kde pro změnu sbíral semena jehličnanů. Z Kalifornie odjel do Kolumbie v Jižní Americe k úpatí kolumbijských And, do povodí řeky Magdaleny. V období dešťů se vrátil zase do Kalifornie, kde se soustředil opět na sběr semen jehličnanů. Pak byl nějakou dobu v Kanadě - Britské Kolumbii a zase se vrátil do Kalifornie a procestoval ji.
Byl prý vysoký přes sto osmdesát centimetrů s pronikavýma modrýma očima a měl prý velkou sílu. Všechny zprávy o něm sdělují, že byl velice odvážný, že cestoval neozbrojen, což udivovalo i obyvatele místních kmenů, ale tak u nich spíš získal důvěru. Byl prý nazýván Don Benito. Od Indiánů kupoval hlízy orchidejí a okamžitě jim za ně platil.
Většinou cestoval na koni nebo pěšky; výjimečně mohl na svých cestách použít železnice.
Měl jedině místo levé paže ocelovou hůl, kterou se mohl bránit. Ale sám uváděl, že v případě přepadení bylo lépe všechny peníze a cennosti lupičům vydat a nebránit se, protože obrana byla životu nebezpečná. Přepaden byl mnohokrát; dokonce jednou ho lupiči považovali za pomateného a to ho před tímto přepadením zachránilo. Lupiči byli pověrčiví a domnívali se, že když ho přepadnou, že nebudou mít štěstí. Spíše tedy své neumělé protézy používal pro stahování orchidejí ze stromů.
V r. 1871 napsal Roezl sestře Anně, provdané Klabochové (1826 - 1917), aby, pokud má zájem cestovat, přijel jeho synovec Eduard Klaboch (1852 - 1915) do Santekomapánu, učil se anglicky a španělsky a že se potom sejdou, aby jej vyprovázel na jeho výpravách. Zajímavé je, že Eduard Klaboch byl ještě za pobytu v Pátku kamarádem pozdějšího cestovatele Emila Holuba (1847 - 1902) a ten se seznamoval u svého přítele a jeho prarodičů s některými popisy, které Benedikt Roezl domů posílal, především jeho cestopisem, určeným pro časopis „Regl Deutsche Gartenflora“ (Předpisy německé zahradní flóry) . Možná jej toto ovlivnilo natolik, že se sám stal slavným cestovatelem...
Většinou se Roezl řídil při sběru svým instinktem a svými možnostmi a přáními. Ale na konci roku 1871 uzavřel smlouvu s gentským zahradnictvím Jeana Lindena (1817 - 1898), který byl rovněž cestovatelem po Jižní Americe a sběratelem rostlin, později i politikem a diplomatem. Nedávno předtím založil zahradu v Gentu. Smlouva zavazovala Roezla, aby sbíral rostliny pouze v Kolumbii. Roezl tehdy nasbíral veliké množství rostlin.
Když mu smlouva vypršela, odcestoval ještě do Peru a pak se v dubnu 1872 na čtvrt roku vrátil do Evropy. Tehdy navštívil Vídeň, Milán, Brusel a Londýn, kde jednal s významnými zahradnickými firmami. Mezi odborníky bylo jeho jméno již známé.
V anglických pramenech se uvádí, že v případě zahradnických prodejních výstav či trhů, kterým byl náhodou přítomen, udivoval svým „šestým“ smyslem pro orchideje. Mr. Sander mu například předložil zcela neznámou orchidej, aby určil, z které oblasti pochází. Roezl se nespletl...
Pochopitelně navštívil i Prahu a Panenský Týnec, kde bydleli jeho rodiče i jeho sestra Anna, provdaná Klabochová, která v té době byla už vdovou. - Protože vlastní rodinu neměl, upnul se na rodiny svých sester.
Posledním z rodu, kterého učil zahradnictví Benediktův otec, byl František Klaboch (1856 - 1879), kterému tehdy bylo šestnáct let a který se strýci velmi zalíbil, že mu nabídl, aby s ním odcestoval do Ameriky.
V létě r. 1872 se Roezl doprovázen synovcem Františkem do Ameriky vrátil. Nejříve se ještě stavili v Londýně, odpluli z Liverpoolu do New Yorku a pak jeli železnicí přes Saint Louis ve státě Missouri do Denver City v Coloradu. František byl podle všeho byl velmi nadaný a stal se v té době nejmladším sběratelem orchidejí.
V okolí Denveru sbíral Roezl rostliny juky a liliovité pěknosemence rodu Calochortus. Přišel ale krádeží o všechny peníze. Odjel sbírat další rostliny do Nového Mexika a když se po čtrnácti dnech vrátil, pachatel vypátrán nebyl, musel si na další cestu vypůjčit. Odjeli spolu se synovcem pacifickou dráhou do Kalifornie - do San Franciska. V jednotlivých stanicích vystupovali a cestovali po okolí. Ze San Franciska odjeli lodi do mexického Acapulca a odtud se odebrali na sever do pohoří Sierra Madre, kde sbírali orchideje ve velkých výškách. Byly to například orchideje Oncidium tigrinum viz obrázek. Roezl je posílal Sanderovi do Londýna a záznamy říkají, že květiny došly v dobrém stavu.
Záznamy sdělují, že Roezl například zlézal sopku Jorullo nebo Popocatepetl v mexických Kordillerách, ale není patrné, kdy, a zda sám, či se synovci.
Dále se strýc se synovcem vydali na jih přes panamský Isthmus a venezuelskou Guayaru do Caracasu, odkud poslali do Londýna tuny orchidejí a jiných rostlin. Pak se odebrali do Ekvádoru a vraceli se na sever přes Kubu.
Vrátili se v březnu 1873 do Santekomapánu k příbuzným, kde na ně čekal Františkův starší bratr Eduard, který se k nim na dalších výpravách připojil. Nějakou dobu cestovali společně, ale pak strýc ponechal Františka v Mexiko City, pro zajištění třídění a expedic rostlin a odplul s Eduardem v srpnu 1873 do Havany a odtud do Peru, odkud jel železnicí až do nejvyšších míst And, kde opět sbíral rostliny. Ty odvezl do Limy a vydal se na jih Peru. Byli u jezera Titicaca, zlézali posvátnou bolivijskou horu Illimani, přes šest tisíc metrů vysokou, a projížděli provincii Sur Yungas. Podle některých pramenů byli i v Chile. Pak se vydali do Ekvádoru, kde dokonce vystoupili na Čimboraso, kde Roezl objevil orchidej Pescatorea roezlii.
Zde byl výnos cesty tak velký, že se Roezl rozhodl zásilku rostlin do Londýna sám provázet. Odplul v dubnu 1874 a Eduard odjel k příbuzným doléčit se ze žluté zimnice, kterou se nakazil v Bolívii. Zde se také sešel s bratrem Františkem.
Roezl si vyřídil především v Londýně své obchodní záležitosti a navštívil svoji rodinu v Panenském Týnci a po čtyřech měsících se zase vrátil za oceán.
Je známo, že při svém pobytu v Čechách věnoval do zahrad zámku v Libochovicích hlízy nějakých orchidejí, ale byl -li tam za účelem návštěvy nějakých příbuzných, se mi vypátrat nepodařilo. V jiných pramenech se tato jeho návštěva uvádí už při jeho dřívějším pobytu v Čechách.
S sebou si zpátky do Ameriky vzal dalšího synovce Bohumila Houdu (1855 - 1916), který pocházel z prvního manželství jeho sestry Evy, podruhé provdané Sochorové. Opět připluli do New Yorku a jejich společná cesta vedla Spojenými státy. Byli v Chicagu, kolem Niagarských vodopádů, cestovali po západní straně Spojených států, zřejmě v hornatém terénu až k San Francisku. Do Mexika dorazili až počátkem prosince 1874. Jejich tehdejší výtěžek byl ke stu tisícům rostlin.
Některé prameny uvádějí, že Roezl koncem roku 1874 se synovcem ještě sbírali semena kaktusů, která byla později základem mnohé evropské kaktusářské sbírky, pod mexickou sopkou Colima.
Mezitím bratři Klabochové dojeli do Jižní Ameriky přes Panamu do Kolumbie a do Ekvádoru a sbírali orchideje v provinciích Guayas a Azuay. Výsledky svého sběru oznamovali nejdříve bratři strýcovi do jeho tábora pod sopkou Colima, později do Mexika a nakonec už do Prahy.
Unaven se totiž rozhodl Benedikt Roezl k trvalému pobytu v Čechách. Svůj prosperující podnik v Americe zanechal na starosti svým synovcům, z nichž u orchidejí vydržel nejdéle Eduard Klaboch. Jeho bratr František, velmi nadaný sběratel, zemřel ve svých čtyřiadvaceti letech na následky žluté zimnice. Na jeho náhlé úmrtí zareagoval světový zahradnický tisk, protože přes jeho mládí bylo jeho jméno mezi odborníky už známé.
Po Roezlově smrti přijeli za bratrem ještě další sourozenci, aby mu se sběratelstvím pomáhali. Bohumil Houda ale už v r. 1882 z nějakých důvodů sběratelství zanechal a odstěhoval se za svými příbuznými do Kalifornie.
Benedikt Roezl v Praze sledoval zahradnické a botanické novinky, byl stále ve styku s předními evropskými zahradnictvími a sám si založil podnik ve svém vlastním domě na Smíchově, který byl tehdy předměstím Prahy, a rozesílal rostliny od synovců zaslané a i doma vypěstované po celé Evropě.
Konal přednášky a psal odborné články, většinou německy. Byl členem odborných spolků v cizině a sám v r. 1880 založil zahradnický spolek Flora, jehož byl i prvním předsedou, a v r. 1883 začal i vydávat časopis Flora. V něm se objevily jeho jediné dva články psané v češtině: „Poslední má cesta na západní pobřeží mexické“ a „Rostliny mnou v severní a jižní Americe objevené“. Spolku i časopisu věnoval celou svou energii i velkou část svého jmění. Do časopisu přispíval i Roezlův synovec Eduard.
Vzhledem k tomu, že František Klaboch zemřel již v r. 1879 a Bohumil Houda sběratelství a strýcův podnik v Americe opustil, snažil se Benedikt Roezl všechny své zkušenosti i obchodní kontakty předat Eduardu Klabochovi. Ten už v r.1879 uskutečnil svoji první obchodní cestu do Londýna a uzavřel výhodné smlouvy o dodávkách rostlin ze Střední a Jižní Ameriky, kde především v Ekvádoru sbíral rostliny do r. 1884.
V r. 1884 Benediktu Roezlovi ruský car udělil řád svatého Stanislava, který mu předal předseda ruské Carské zahradnické společnosti a pobočník cara Nikolaje II. Rovněž belgická vláda uvažovala s udělením vyznamenání, ale toho se už Roezl nedočkal.
Zemřel právě před sto a pětadvaceti lety 14. října 1885 ve svém domě na Smíchově. Místo, kde měl své bydliště i zasilatelství, se mi najít nepodařilo.
Po obřadech ve smíchovském kostele svatého Václava byl převezen do Panenského Týnce, kde byl pochován do hrobu svého otce nedaleko hrobu své matky.
Protože byl Benedikt Roezl spíše skromný a neokázalý, u nás se o jeho úmrtí příliš nepsalo. Nekrology plnily pouze zahraniční odborné časopisy.
Strýcovo úmrtí, o kterém se Eduard Klaboch dozvěděl po návratu z Ekvádoru do Mexika, ho přinutilo k návratu do Čech. Vydal se však v dalších letech ještě na nějaké další výpravy, které byly obchodně úspěšné, že do smrti docela dobře prosperoval a mohl uživit svou pozdější rodinu. Majetek zděděný po strýci velký nebyl, protože Benedikt Roezl hodně peněz vložil do časopisu i do spolku a podle poslední vůle byl majtek rozdělen mezi všechny Roezlovy příbuzné.
V r. 1886 byl k uctění Roezlovy památky založen spolek „Roezl“, určený pro podporu starým a nemocným zahradníkům a k dalšímu vzdělávání ostatních.
Dvacátého osmého října 1898 byl v Praze na Karlově náměstí odhalen pomník od sochaře Gustava Zouly (1871 - 1915) a Čeňka Vosmíka (1860 - 1944). Ovšem není jisté, zda bylo úmyslem tehdejších městských radních, kteří pomník objednali, postavit pomník slavnému botanikovi Roezlovi nebo dalšímu přírodovědci Josefu Svatopluku Preslovi (1791 - 1849), či neméně slavnému vynálezci lodního šroubu Josefu Resslovi (1793 - 1857), po němž už tehdy byla pojmenována nedaleká ulice. Některé prameny ale tvrdí, že pomník byl skutečně oceněním slavného sběratele orchidejí a že velkou zásluhu na jeho postavení má rovněž slavný zahradník František Thomayer (1856 - 1938), který byl navrhovatelem parku na Karlově náměstí... Na pomníku je totiž uvedeno, že „Benediktu Roezlovi, slavnému botaniku a cestovateli, věnují jeho ctitelé.“
Benedikt Roezl objevil více než osm set orchidejí a latinské označení rostlin jeho jménem „Roezlii“ je obsaženo v dvou stech osmdesáti devíti jménech rostlin.
Dnes si těžko představíme, jaké úsilí musel vynaložit, aby zcela sám v době, kdy bylo velice málo železnic, procestoval pěšky nebo na koni v období skoro dvaceti let vzdálené pustiny, často skrývající nebezpečí v neznámých indiánských kmenech nebo loupeživých tlupách, ve výškách amerických pohoří, v mrazu, v horku a řídkém vzduchu. V Jižní a Střední Americe byly v té době také různé revoluce. Když čteme počty tun, které z vrcholů hor za pomocí mezků dopravoval k nějakému přístavu nebo k železnici, těžko můžeme uvěřit, jak to bylo možné dokázat - co dokázal ten tichý, nenápadný, statečný a houževnatý člověk...
Přinášel z Nového světa do Evropy křehkou krásu. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 10. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.