O drátenících a nejen o nich

V Machníně, v Chotyni, ve Smržovce, v Turnově nebo v Písku, po celých Čechách, v Rusku, v Americe či v Německu jsme mohli ještě v padesátých letech minulého století potkat dráteníka. Já se s ním potkal kousek od Liberce, v Machníně pod hřbitovem, v bývalé německé hospodě Severní záře, kde jsme tehdy s rodiči bydleli.

Co já, jako kluk, věděl o drátování? Jo, sdrátovaný hrnec stál na plotně obou babiček v Hrádku nad Nisou i v Mníšku pod Brdy. Doma ne. Maminka si potrpěla na nové.

Byl jsem od přírody zvědavý. Slovo dalo slovo, a dráteník putoval od branky zahradou do domu. „Mami, vedu ti hosta, pana dráteníka!“ Maminku téměř schvátil infarkt. Tušila už delší dobu, že s mým sociálním cítěním bude potíž, ale dráteníka do domu pustit nechtěla. Nicméně už za deset minut ten velmi zajímavý muž seděl v kuchyni u stolu, popíjel kafe, chroupal nějaké sušenky a vyprávěl. I maminka měla ráda příběhy, a ve spojení se mnou jsme se měli na co vyptávat.

„Jste od Trenčína?“ začala maminka a pokračovala: „Jste sám nebo máte pomocníka? Povídejte, kde všude jste byl, jak se vám líbí ve světě. Máte děti? A co vaše paní na to, že jste tak málo doma?“ Ani já nezůstal s otázkami pozadu a položil tu zásadní: „Hrajete kuličky?“ Po sušenkách přišly na řadu už vychladlé buchty, a dráteník, už usazen v proutěné židli, se na mě podíval, jako by si vzpomínal na své děti daleko odtud.

Vyprávěl ani ne tak o pavučině drátů, které umě pospojovány jako zázrakem držely opět vodu v kameninovém hrnci, ale o tom, kde se tu u nás dráteníci berou. Asi mu bylo teskno. S povzdechem vzpomínal na hory vysoké až do nebe, kde žijí lidé jako on, kde roste leda oves, brambory, a kde je nouze a hlad. Řekl, a to si pamatuji doslova: „Kdybych se jednou za den mohl najíst ovesným chlebem, nechodil bych světem drátovat“.

Jen těžko taková slova chápe kluk, kterého do jídla museli nutit. Tenkrát mi ani nedošlo, že to nejsou prázdná slova, že lidé opravdu mohou mít hlad. Já už vlastně víc dráteníků ve vesnici neviděl. Podobných obchodníků a řemeslníků ubylo. Svět se změnil a lidé začali prasklé hrnce měnit za kovové, plechové, litinové, titanové, keramické a ty, pokud dosloužily, šly do popelnice. Mne, kluka z Machnína, začaly zajímat i jiné věci až mnohem, mnohem později.

Makov, Kysuca, Rovné, Vysoká, Tvrzovka, Čadca. To poslední bylo hlavním městem dráteníků. Muži v té době už desítky let odcházeli do světa spravovat hrnce a domů se vraceli, aby rodinám přinesli peníze na živobytí. Zvykli si, ale domov jim scházel. Byli to cestovatelé, ale jejich srdce zůstávala doma. Ruce pracovaly, drátovaly i od Ještědu daleko široko, v kruzích, jako když kámen do vody hodíš.

Ten obyčejný dráteník, kterého jsem jen potkal před šedesáti lety v Machníně, měl v sobě, co mnoha lidem dneska schází. Úžasnou věc bojovat a žít…

Kaluž u nás v lese na Bedřichovce

Nevysychala nikdy a bylo s ní spojeno mé dětství. Pokaždé jsem se na ni těšil. V době sucha mi připadala svými hlubokými zářezy do dna lesklé hlazené plochy solná jezera a planiny daleké Afriky, v létě zčeřenou hladinu rybníka plnou predátorů a lovených obětí potravinového řetězce. V zimě? Zamrzlý proud Norského moře, vhodný pro projetí na jedné noze.

Kaluž? Ne! Něco víc. Radost za každého počasí. Dětský sad, mír, svět, co kdo chce na ploše tří metrů čtverečných z jedné strany na druhou, napříč celou nedlážděnou ulicí, nekrytou asfaltem, ale pravou nefalšovanou lesní cestou u nás na Bedřichovce mezi Machnínem, Chrastavou, Novou Vsí a lesním muničákem hlídaným vojáky. Ti také tudy pravidelně jezdili na náklaďácích vzadu na korbě pod plachtou. Když vjeli do kaluže, a nebyla jediná na téhle cestě, vždy mocně křičeli, smáli se a nadávali. Mlátili samopaly o podlahu korby náklaďáků a pokřikovali na mou maminku, aby mě tam nechala a jela s nimi hlídat munici…

Maminka, a to musím po pravdě říci, to nikdy neudělala, i když jsem se jí vždycky na to zeptal. Neměla to prý ani v úmyslu… Byly mi čtyři roky a bral jsem svět kolem mě i kaluže na Bedřichovce v lese vážně. Svět se vážně má brát a v tomhle věku by každý měl mít svůj řád.

Každá kaluž stála za prozkoumání, každý odposlechnutý rozhovor byl novým poznáním uloženým v mozkové databázi, aby později, třeba ještě téhož dne večer v posteli, se stalo závažným tématem před spaním. Ó maminko! Ani jsi netušila, že tyhle procházky prašnou lesní ulicí se staly zdrojem mé fantazie, hledáním a nalézáním odpovědí na mé otázky. Proč, proč většina z nás dětí nemohla vidět kaluž, aniž by se do ní nerozběhla? Proč dodnes nemám rád užovky a pletu si je se zmijí? Proč nevezmu do ruky ropuchu a nestrčím ruku do vody, když skrz vodu nevidím až na dno?

Přesto neznám lepší kulisu života mé planety. Mraky komárů, jejich pískot ustrašeného varování, bzukot vos, včel, much a všech polétavic, co jich pod stromy u nás žilo. Dech lesa plný vzdechů, sténání, praskotu a vrzání. Jako by to byla postel někde doma plná dospělých her.

Tou cestou plnou spadaného listí, vody, bláta a kamení jsem chodil často. Za ruku s maminkou, později i s mými dětmi. To už byla asfaltová, plná obalované živice, zprvu hladká jak dětská zadnička. Dnes jsou tu díry ve vozovce, kde v kaluži vody už neroste nic. Je pryč doba jepic, potápek a vodního hmyzu, který našel domov v kalužích a příkopech mé cesty.

Ach, ty hloupá dětská představivosti! Svět špendlíkové hlavičky mi seděl na krku pod rádiovkou, neboť maminka trvala na tom, abych ji nosil a nefoukalo mi do uší… Nefoukalo. A dobré boty k tomu, neboť nohy v teple nosil tehdy každý, kdo nechtěl být nemocný. To jsem vskutku nechtěl a také nebyl, neboť jsem poslouchal rady své moudré maminky.

Však taky na ni často vzpomínám a beru zpátky vše, co jsem kdy potichu řekl, aby neslyšela. Nebylo dne, kdy by mne hezky nepohladila, a kdyby to slyšela, moc by ji to mrzelo. Však jsem to taky řekl jenom z mladické nerozvážnosti. To vím jistě.

Darré-Souš v Jizerských horách

Erna Reichlová měla synovce Rudlu, který byl, jako já, z Machnína. Psala se padesátá léta minulého věku a my jsme s Rudlou a s Jardou Kalenským byli nerozlučná trojka. Proč s námi tehdy Jarda nejel na Souš, nevím.

Darré. Tak Souši říkal můj táta i Rudlova teta. Darré, to byla velká, převeliká vodní plocha v Jizerských horách. Ona pořád je, ale dnes slouží jako zásobárna pitné vody pro aglomeraci měst Jablonce a Liberce. Dnes Ing. Reichl pije tuhle vodu každý den v Jablonci, já v Liberci.

Tehdy jsme se s „tetou“ Ernou jeli na Souš vykoupat a přeplavat ji z jednoho konce na druhý. A taky tak trochu pomoci tetě malovat turistické značky na okolní stromy. Všude se tehdy jezdilo vlakem, autobusem, nebo i po Jablonecku tramvají. Tomu, a chtěl bych znát, kdo zrušil tramvaje jezdící po Jablonecku, bych dal přes pr…...

Kde byla auta? Nevím. Normální lidi auta neměli. Měli jiné starosti.

Erna s kyblíčkem barev byla v našem okolí pověstná. Pokud vím, tak se nikdy nevdala a s námi těch pracovních cest kolem Machnína i Jablonce udělala víc. Jako turistka znala i příběhy, které nám poutavě vyprávěla a my jsme ji za to měli ohromně rádi.

Tehdy jsme si s Rudou vzali s sebou na Souš nafukovací matrace. Proč? To dodnes nevím. Do vody jsme vstoupili ze strany od horské chaty na Smědavě, od prameniště říčky Smědé, která umí tak mocně při povodních narušit chod domácností ve Frýdlantu, Raspenavě a v celém široširém okolí.

Erna značkovala a my se koupali. Nakonec jsme se rozhodli Darré pokořit a přeplavat. Teta Erna plavala chtě nechtě s námi, jako jistota, abychom se cestou neutopili. Jak vidno, neutopili.

Rudla vystudoval lesárnu v Brně a žije si v Jablonci, já žiju v Liberci. Teta Erna Reichlová, jako celá generace před námi, už nepodniká, turistické značky nekreslí. Dávno s námi není. Je jistě v turistickém ráji. Ani Jarda Kalenský ne. Zůstali jsme jen my, dva staří páni. Jeden „plundroval“ lesy, druhý do nich chodil hledat houby. Rudla byl úspěšný, já, to ať posoudí někdo jiný.

Ale Darré-Souš, už nikdo jiný na délku nepřeplave. To malé vítězství už navždy zůstane nám, dvěma hochům z Machnína a „tetě“ Erně s barvami, kterými značkovala turistické cesty…