Čas pohádek

Laskavý čas splněných snů, snění a zářících dětských očí. Nebývalo tomu vždy tak. Obdarování pod stromečkem nebylo tím, co si lidé vánočními svátky připomínali. Církevní obřady spojené s narozením Ježíše a pohanskými zvyky, naplněné dobrým jídlem, byly páteří svátků, vymykajících se ze stereotypu tehdy převážně vesnických lidí.

Později, tak od druhé poloviny 18. století, došlo i na světské příběhy, na pohádky. Ty měly v čase vánočním svůj protipól v příbězích biblických. Právě vyprávění s odkazem na věci blízké známým životním situacím tehdejšího společenského úpadku daly vzniknout pohádkám.

Pohádka – často tvrdé nastavení zrcadla domácímu životu, obohacené o síly nadpřirozena, které, nezřídka při obětech na životech, pomáhají vítězit nad zlem. Dnes to samé nacházíme ve stereotypu hollywoodské produkce, kdy hrdina neumírá a pravda vítězí.

Protipól nesmírné dřiny a ponížení lidí, kteří neviděli východisko z dané situace, dal vzniknout literárnímu útvaru – pohádce. Hororovému vyprávění v kontextu reálií denního života a sci-fi literatury 20. a 21. století.

Především první autoři a velikáni pohádkového žánru dětské literatury až do poloviny 19. století řešili těžké životní situace hrdinů vraždami, týráním obětí, řekami krve, slzí, kremací a trávením. Upravené skutečné příběhy středověkých smolných knih, plných výpovědí získaných právem útrpným na mučidlech, měly za cíl vštípit posluchačům poslušnost a víru v dobro, které přijde. Přežít znamenalo někdy pohřbít vše kolem sebe, včetně nejbližších.

Říká se, že pohádka pohladí a s pohádkou rovnou do sladkých snů. Ale ty první byly příběhy plnými děsu, které vstoupivší do snů dlouhodobě mohly budit ze spaní. Ani Božena Němcová, folkloristka a fabulátorka, autorka Babičky a pohádek, nezůstala stranou. Její původní Popelka v sobě nese prvky hororu nijak nezaostávající za tehdejší světovou literaturou pro děti.

Rodiče v této vesnické reálii mají tři dcery, které nemohou uživit. Po dohodě s matkou je otec odvede do lesa, aby je tam zanechal na pospas dravé zvěři. Děvčata však mají štěstí a objeví zámek lidožroutů. Holčiny jim začnou sloužit a z potravinového řetězce smyslných deviantů se oni sami stávají oběťmi běsnících děvčat, která je zpopelní v kremační peci, jež je součástí vybavení domácnosti.

Ušetřena zůstala jen lidožroutka, která souhlasila s utracením lidožroutů a děvčaty si nechávala rozčesávat své dlouhé, prokvetlé vlasy. Děvčata však opět zaútočí a své chlebodárkyni oddělí při vhodné příležitosti hlavu od krku, a co je hlavní, přivlastní si všechny cennosti ze zámeckého trezoru. Na scéně se dále objeví mluvící kůň Tátoš, který je přenese v čase do jiného prostoru, kde děvčata čeká bonus – princ na ženění.

Závěr pohádky má nečekané rozuzlení. Děvčata, ač by mohla být uspokojena po všech stránkách, se vracejí do lesního zámku, aby se ubezpečila, že tam nezapomněla nějaké cennosti. Tam na ně ale čeká hektické završení příběhu. Obrovské kočky jim rozsápou obličeje. Že se vám zdá děj pohádky naprosto neznámý? Ale to je opravdu původní verze vánoční pohádky O Popelce z pera Boženy Němcové.

Jak je vidět, pohádka vhodná do ložnic našich dětí musela projít řádnou recyklací, než byla vhodná ke čtení na dobrou noc. Stala se součástí výchovného procesu pozitivního myšlení v současném světě. Ve světě, který není o nic méně hororový, než ten bývalý.

Co na sebe

Co si vzít a jak bude? Tuhle otázku si den co den klade spousta Jablonečáků a Liberečáků a to netuším, co frýdlantští, chrastavští nebo hrádečtí. Oba dva regiony, liberecký i jablonecký, mají tak rozdílné počasí! V Hrádku se mohou oblékat podle předpovědi platné pro Berlín a železnobrodští pro Varšavu. A jak je v Praze? No přece úplně jinak! Pragocentricky nám z ní doporučují své předpovědi počasí, ale skutek hlásí jiné počasí.

U nás, v Podještědí i na stranu půlnoční, se mění počasí i třikrát denně, a tak ve středu města uvidíte jak muže s kraťasy, tak v zimních bundách. Nejvíc se ale bavím, když pod nádražím potkávám dvě zralé ženy v naprosto fascinujícím oblečení. Vše sladěno do jedné barvy. Barvou očí počínaje, přes vlasy, náušnice, halenky, rukavice, po sukni, deštník, boty a kabelu na nákupy. Na očích barevné brýle, k tomu zlato nebo bižuterii. Módní, extravagantní klobouček, na tváři vágní úsměv pro všechny typy počasí, pro všechna roční období.

Jedna z nich je o fous mladší. Ta nosí lodičky na podpatku, starší už trochu rezignovala a odpovídá i na pozdrav a navazuje kontakty. První se nese jako páv, každý den v jiné barvě. Její šatník bych chtěl vidět. Musí být ohromný. Ovšem i tyhle dvě dámy občas přepadne změna počasí. Neměl jsem to potěšení běžet za nimi a vidět to jejich cupitání někam do podloubí, ale jistě se i to přihodí. A musí to být podívání parádní. Není to pokoukání na mokrá trička za deště vlastně poděkováním přírody?

Když jsem byl o dost mladší, všímal jsem si jedné moc krásné mladé paní nebo slečny, za kterou se všichni otáčeli. Tu nekrášlilo nic z toho, co lze koupit. Byla to mladá Řekyně, z těch, co k nám přijeli po občanské válce v jejich domovině. Tu krášlilo mládí a krásné černé vlasy. Ohlížel jsem se za ní a nemohl se vynadívat, jak moc jí to v tom málu, co měla na sobě, slušelo. Se mnou se za ní ohlížela celá Pražská ulice a ona se smála a bílé zuby jí svítily z červeně namalovaných rtů.

Kam se poděla? Nevím. Asi se vrátila domů, do Řecka. Nebo zestárla, a vlasy jí tak, jako nám, zešedivěly. Nebarví si je a ústa nemaluje ohnivou růží. Přesto bych ji rád znovu potkal a zeptal se jí zdvořile, jak se jí u nás doma líbí. Zda si zvykla na počasí, které se tak často mění, a zda jí nevadí, co jiné ženy nosí. Co na sebe, když je počasí nestabilní a Ještěd se každou chvíli ztrácí v oblacích. Ach, to nestabilní počasí! Co na sebe, když chvilku prší, nebo hřeje a hřeje.

Já jsem si zvykl už vlastně už dávno a neremcám. Snad někdy, ráno, což bývá vlastně pokaždé.

O vodě v Liberci a okolí, Jablonec nad Nisou nevyjímaje

Listopad roku 2011. V celé republice nespadla ani kapka vody. Snad poprvé, co si pamatuji, zde bylo počasí stejné jako ve zbytku republiky. Nebo řečeno jinak: Není stejné počasí na severu Čech jako v ostatních krajích. Když je jinde sucho a z polí se práší, řeky obnažují dna a studny schnou, pak u nás nevíme, proč jinde panikaří.

U nás jde o strach z vody, která rychle přijde, a přehrady na Nise ji včas nezadrží. Složité to není, ale jde o odhad a hlavně ozkušené lidi na správném místě. Tohle počítače neumí. Předvídat, hospodařit a vodu správně používat. Úsměvné je, že vodárny zdraží vodu, pokud ji používáte míň. Tady se točí kolo pokroku a rozumu pozpátku. I když, co já vím. Kšeft, či obchod s vodou je rovněž byznys, kterému moje generace moc nerozumí. Vemte si jen, co stojí balená voda. Fenomén, který jsme my starší opravdu neznali. A přitom jsme o nic nepřišli. Ano. Tam, kde voda z kohoutku smrdí chlorem, budiž. Ale v Liberci, v Chrastavě, nebo v Jablonci, tomu přeci tak není. Příroda, ta mocná paní, co čaruje s vodou, s počasím, si zamanula mít dobrou vodu. Chutnou. Říká se o ní, že i lahodnou, takovou, že zahání, ukájí i sytí. Přetransformovaná v pivo, polívku, víno, v melouny, v ovoce a kompoty je zázrakem našeho přežití. Je to s ní jako se vzduchem. Pamatujete jistě, to co bývalo kolem nás a bylo k dýchání…

Hodně se toho za pár desítek let změnilo. Voda v Nise už nemá barvu, kterou barvily místní barevny. Textilní barevny skončily a v Nise plujou opět ryby a s nimi přemnožení potkani. Voda se stala mocnou zbraní, ale zaplať bůh, u nás tomu tak není. Dá se říct, že je jí dost, pro toho, kdo s ní umí hospodařit.

Machnínské vrty artézských studní čerpají vodu z hluboko uložených zásob. V Jizerkách a na Souši rovněž, doufám, voda bude vždycky. Horší to má zbytek republiky na rovinách a pláních. Tam pociťují, když měsíc nezaprší. U nás je to o deštnících, pláštěnkách a holínkách. O Smědé, Jeřici, Nise a o lidech, co jí hlídají.

Voda umí vzít životy, ploty, vrátka, chalupy, psí boudy i s voříškem. Být s ní kamarád, znamená umět v ní plavat, předvídat, vědět, kdy asi zaprší, opravit cesty, zpevnit mosty, znát, kdy jít na houby. Je to jako mít představu o světě, stále se nechat něčím novým překvapit. Vemte si jen, co bude s těmi velkými ledovci, až se ta naše Země oteplí. Pak budou všechny naše dosavadní poznatky o vodě, čtením pro děti.

Nestrašme se. I s tím si příroda poradí. Horší je, že z toho opět může být jen velký byznys, jako s tou balenou vodou. A lidé? Ti opět naletí, jako pokaždé. Zatím se nic neděje, a proto se neplašme. Co přijde, to má přijít. Máme i jiné starosti. Běžte se napít, třeba jen vody. Neuškodí, a rozhodně zahání žízeň. Tak na zdraví, mí sousedi, za zdí mého bytu!