Egon Wiener: Čokoláda z Londýna
Rubrika: Literatura – Zamyšlení
Můj první kousek čokolády byl zabalený v silném stříbrném staniolu a v černém lesklém papíru se zlatými písmeny v hloubce obalu. To vše zakrýval anglický erb s bodláky, jablíčky, jednorožci a lvy. Víc si nepamatuji.
Tetičce v Londýně došlo, že humanita je i materiální moc, a že nám jednou do Čech taky něco pošle. A tak přišlo holandské kakao Van Houten, čtyři přadena australské vlny, camelky pro tátu, co nekouřil, a pro maminku dvoje silonky. Maminka se styděla a napsala tetě, aby už nic neposílala, že máme všeho dost, s čímž jsem ovšem já nesouhlasil. Navrhnul jsem, aby napsala, že vlnu, camelky a silonky nepotřebujeme, ale že čokoláda chlapce mého věku pokaždé potěší. Asi to s tou láskou ke mně maminka nepřeháněla, protože odmítla. Prý čokoláda kazí zuby a charaktery.
Já měl radost i z toho papíru, ve kterém byl balíček zabalen. I ten totiž voněl dálkami a polepený různými známkami působil hodně exoticky, i když byl pomačkaný a pracovitými celníky natržený ze všech stran. Celníci snad v těchhle balíčcích od příbuzných hledali instantního Hitlera, revolver v italských špagetách a plastickou trhavinu v čokoládě určené pro mne. Je fakt, že když jsme s kluky čokoládu lámali, představovali jsme si anglické spitfiry, jak letí od hranic na Machnín, a aby je nezachytily radary, tak rozhazují čokolády v tom tvrdém staniolu, které ten obraz na radaru rozladí. Báječné spojení neviditelnosti a čokoládových hodů, prostě klukovské blbnutí…
K takové čokoládové tabulce jsme se chovali jako praví Eskymáci. Staniol jsme vyhladili nehtem palce do fantastické hladkosti tak, že se okraje až zdvihaly. Ten kousek staniolu měl pak úžasnou směnnou hodnotu. Černý obal se zlatými písmeny skončil většinou jako záložka ve knihách. Ještě dnes na něj občas narazím ve starých verneovkách, kam jsem ho před léty schoval a pak léta nehledal.
Samotná čokoláda, to byl chemický obřad pomalého rozpouštění v ústech na horním patře. To se vám, panečku, i chřípí chvělo, jak byly nozdry otevřené, a jeden lapal po dechu. Co do té čokolády dávali, dodnes nevím, ale já bych za ni dal všechny své dětské poklady. A k tomu ten staniol a černý papír… Co bych si tehdy mohl víc přát, než aby se táta s mámou nehádali, aby už konečně byl ten celosvětový mír a čokolády aby bylo tolik, že bych se nemusel dělit s ostatními.
Čas pokročil a čokolády je už dávno tolik, kolik si kdo nacpe do bříška, a tetička z Londýna už není. To jsem jen otevřel knížku Julesa Verna a v ní našel nehtem vyžehlený staniol ze své první londýnské čokolády. Dnes mezi mnou a čokoládou stojí má milá paní doktorka Sojková, takže se musím držet zpátky. Jinak bych si zaručeně dal vše, co je na jídelním lístku, cukrovku vem čert. Pivo, hořkou čokoládu, anglickou, belgickou čokoládu... Čokolády všech zemí, třeste se! Já se k vám vrátím a se mnou všichni ti kluci, kteří jsme ji v roce padesát, jako první, ochutnali.
foto: desktop-nature-wallpaper.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 06. 2012.
Egon Wiener
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Josef Fousek | |
Zdeněk Pošíval | |
Jiří Menzel | |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
Ladislav Gerendáš | |
Rudolf Křesťan | |
Ondřej Suchý | |
Jiří Suchý |