Když jsem byl na vojně, hledal jsem všemožné způsoby, jak psát, a to ze dvou důvodů: dva roky je dlouhá pauza a řemeslo se musí udržovat a pak – žold nebyl nijak velký, že... Když Ljuba Hermanová odjížděla na počátku roku 1969 na půl roku do Stuttgartu, také nechtěla, aby se v Česku na ni zapomnělo, a tak jsme se domluvili, že mi bude psát a já z těch dopisů budu dělat krátké článečky do novin. Pak se nějakou dobu nic nedělo, až jednoho dne pro mne přišel nějaký vojáček s tím, že mám jít okamžitě ke kontrášovi. Kontráš byl důstojník u vojenského útvaru, který patřil ke kontrarozvědce a zjevně měl bdít na tím, abychom nevykecali nějaké vojenské tajemství. Šel na mě opatrně a bodře, po vojensku mi tykal:
"Koho znáš ve Spolkové republice Německo?"
"Nikoho," odpověděl jsem po pravdě.
"Nekecej," nevydržel to kontráš. "Jak to, že ti odtamtud přišel dopis?"
"To já ale opravdu nevím," divil jsem se jak blázen.
Kontráš mi hodil velkou obálku plnou německých známek s mým jménem a adresou vojenského útvaru.
"Tak to přede mnou otevři," rozkázal.
Rozlepil jsem obálku a z té vypadl dopis a pár fotografií. První zásilka Ljuby Hermanové byla zde.
"To píše Ljuba Hermanová," řekl jsem nenuceně.
"Ukaž," důrazně řekl nevěřící kontráš.
Ukázal jsem mu jak dopis, tak fotografie.
"Proboha, tak jí napiš, ať ti to posílá domů. Vojenská adresa se nesmí pro korespondenci se zahraničím vůbec používat," řekl už nešťastně kontráš.
Byl jsem už pevný v kramflecích, a proto jsem navrhl:
"Zkuste jí napsat sám, ale pochybuji. Ljuba Hermanová si stejně bude dělat, co chce. A jak ji znám, stejně nás neposlechne."
Měl jsem pravdu. Dopisy ze Stuttgartu chodily dál. Některé zajímavosti mohu i po letech vybrat:
"Hraji v divadle Renitentz–Theater, což je první německý Frauenkabarett. Jsou to scénky a písně. Čtyři ženy, každá jiná, úspěch, vyprodáno. Divadlo je pro 160–180 diváků, pohodlně sedících u stolečku, kde se podává, co hrdlo ráčí. Nepříjemné pro herce však je, že se u stolečků kouří a to hodně a taky doutníky. Naštěstí to trvá "jen" tři hodiny a pak se mohu jít provětrat, bydlím totiž dvanáct kilometrů za Stuttgartem (což je po dálnici čtvrt hodiny) v domečku zcela komfortním a se zahrádkou.
Jednou za mnou do divadla přišel starý známý z dob předválečných, idol mnoha dívek a paní - Rolf Wanka. Je to už skoro sedmdesátiletý starý pán se spoustou šedivých vlasů. Jen ta očka jsou pořád černá a obočí – ale kdeže loňské sněhy jsou? A tak mi bylo z toho spíš smutno než veselo. Ale pozval mě do divadla Markwart–Theater, kde hostuje v Haškově Dobrém vojáku Švejkovi, asi ve třech roličkách. Představení se mi moc nelíbilo, kdepak, spíš naopak. Z Haška tam zbylo málo. Inscenace je to pro Němce, ale ne pro Čecha, kterej už viděl nějaký Švejky a Palivce a Katze. Ale herec, hrající Švejka, mi byl ze všech nejbližší. A moc mě potěšilo slyšet: Putim, Budejovice, Vodyčka a pár šťavnatých slov od Wanky, určených asi nejspíš pro mne - že s tím ať mu každý políbí p.....l Jak člověka takový slovíčko v cizině potěší, že?
No a v biografech si zde jedna užije! Od hororů až po sex, až oči přecházejí z té nahoty, hrůzy a z toho, jak člověk snadno sejde ze světa několika ranami z browningu či pěstí. A jak vlastně na lidském životě málo záleží a je zde stud už jenom slovíčko. Krása těla je nudná, protože je toho vidět až až a moc. A furt se miluje, v posteli, na zemi, ve slámě, na seně, ve vaně, či všelijak.
A taky se mi stýská. Víte, já už jsem moc starej domácí pták, moc zvyklej na to hnízdo doma, a tak počítám dny, kdy budu mít možnost podívat se aspoň na dva dny na ten novej podchod ve středu Václaváku.

S Ljubou Hermanovou jsem našel ještě jeden zajímavý článeček, tentokrát pojednávající o jejím dětství. Na toto téma v této knížce narazíte víckrát, protože jsem rád zachycoval vzpomínky lidí na - podle mého soudu nejšťastnější období jejich života. Tak tedy Ljuba Hermanová jako dítě.
"Já jsem měla být klukem, alespoň to o mně doma říkali. A můj brácha měl být holka. Pomáhal mamince v kuchyni a hrál si s panenkama. Hadrovejma.
Bydlili jsme v Neratovicích u dráhy (to víte, dítě železničářský).
U domku byl lesejček a tam jsem lezla s klukama po stromech. Jednou nám maminka nesla přes zahrádku svačinu – mlíko ve džbánu, nějaké chleby. Byli jsme s klukama načerno namalovaní uhlím a v hlavě jsme měli jako indiánskou čelenku nastrkaný slepičí pera. Matka se mě tenkrát tak lekla, že upustila a rozbila džbán s mlékem. Já dostala pár pohlavků.
Taky jsme s klukama kradli řípu, kterou tamtudy vozila pomalá lokálka. Tahali jsme ji z jedoucích vagónů klackem s hřebíkem. Nosili jsme ji domů a maminka z ní vařila sladkou melasu.
Já jsem vlastně křtěná Luběnka. Pochopitelně, že mi kluci všelijak nadávali. Kupříkladu Luběnka - čuběnka, Luběnka - duběnka a tak podobně. Na jednoho kluka jsem si ale jednou počíhala. Šrot se jmenoval... ano, kluk Šrotů.... to si pamatuji docela přesně. Schovala jsem se mu mezi obilím, a když šel okolo, praštila jsem ho dřevěným penálem a pak jsem utíkala, utíkala a utekla mu.
Jednou jsme jeli do Prahy na výlet. Já v kloboučku s třešinkama. Maminka si zašla k panu Pohlovi nechat se učesat. Pak mě všichni návštěvníci kadeřnictví hledali po Václaváku, když si maminka všimla, že Luběnka utekla a vydala se na prohlídku města na vlastní pěst. Hlavička se mi prý třepotala, jak jsem utíkala nahoru ke sv. Václavovi.
Dědeček byl řezníkem ve Všetatech. Jednou zabíjel prase. Já jsem nikdy pohled na krev nesnášela, tak jsem se kolem toho ani moc nemotala. Ale můj bratr Jan... Dědeček mu půjčil bílou zástěru a dal mu nějakou tyč nebo co a osmiletý Jan šel jako porážet prase. Jenže jak procházel s tou tyčí dveřma, rozbil v nich ty skleněné výplně. Celá rodina se potom dlouho smála, že Jenda místo prasete porazil dveře.
Ale byly nejen zabíjačky, ale i posvícení a poutě. Pouť to byl turecký med, houpačky, řetízky, gumoví hadi, pendreky a takové bonbóny, kterým se říkalo "husí hovínka".
Divadlo se u nás hrálo. Vyklidili jsme pokoj, udělala se parta dětí a hrála se Perníková chaloupka. Perníkovou chaloupkou byla hnědá deka, na kterou maminka namalovala jako by perníkové tašky.
Fotbal s hadrákem jsem hrála také. S klukama. Byla jsem v bráně. Táta ten soudcoval opravdické fotbalové mače. A lidi na něho křičeli: "Soudce mrkev!" a "Soudce mlha!"
S tatínkem jsem také chodívala na ryby. Táta chytal všechno, co plavalo. Tenkrát bylo ještě Labe čisté a já v životě nejedla tak výborné ruské rybičky jako dělala moje maminka."