Ivan Rössler: Píseň pro Kristýnku

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

O tom, jak se zrodila Píseň pro Kristýnku, jsem vyzpovídal hudebního skladatele Zdeňka Petra a textaře Vladimíra Dvořáka. Připomeňme, že po vzniku této písničky, je tady celá generace Kristýnek. Ostatně nebylo to naposledy, co písničky ovlivnily výběr jmen: vzpomeňme ještě na Zuzany, Terezy a Barborky. Ale pojďme si s oběma autory povídat jen o té jedné, o Kristýnce!

Jak jste se vůbec potkali?

DVOŘÁK: To bylo, myslím, velmi jednoduché. Potkali jsme se. Nebo lépe řečeno potkali se dva lidé, kteří se potřebovali.
PETR: Myslím, že to bylo při Divotvorném hrnci v rozhlase v roce 1948.
DVOŘÁK: Ve skutečnosti to bylo ještě dřív a došlo k tomu někde okolo orchestru Karla Vlacha a divadla. Ovšem když jsme se poznali, neznal jsem Zdeňka Petra jako skladatele, znal jsem ho spíše jako výborného muzikanta s vynikajícím citem pro literaturu. Věděl jsem, že napsal Písničku o dvou copech, ale to na mne neudělalo žádný dojem. Jinak - abyste tomu rozuměl - tehdy nebyly žádné klany, byli jsme víceméně jedna rodina. Bylo tedy spíš těžké se nepotkat. Nuže, potkali jsme se, pojali jsme k sobě důvěru a chtěli jsme spolu něco udělat, jenže nevěděli jsme co. Ani už nevím, kterou písničku jsme napsali jako první. Nebyla to ta, kterou jsi potom roztrhal?
PETR: Možná. Myslím, že se jmenovala Přišlo mi psaní. Anebo to mohla být Píseň pro Lidušku. To bylo v roce 1949.
Jak tedy vznikla Píseň pro Kristýnku?
PETR: Kristýnka vznikla tak, že Vladimír dostal nápad napsat komedii podle Cervantesových Meziher.
DVOŘÁK: Literární inspirací byl Cervantes, ale nejdůležitější morální inspirací byly stesky ochotnické skupiny mladých lidí na Hanspaulce.
PETR: Vladimír jim slíbil, že jim napíšeme hru. Chtěli jsme zkusit, jestli vůbec něco takového dovedeme napsat. A tak jsme psali.
DVOŘÁK: Musíš říct, že jsme psali především pro svou zábavu. A když Píseň pro Kristýnku vznikla, měli jsme takovou radost, že já jsem už nikdy nic takového nepoznal. Stále jsme cítili potřebu ji někomu zpívat. Já například i jedné slečně.
DVOŘÁK: U Kristýnky šlo v případě textu o jakousi kombinaci silné literární inspirace s jistým upřímným a hlubokým citovým zážitkem. Došlo ke spontánnímu přetavení všech inspirací a tak vznikl maximálně osobní a upřímný text.
PETR: A přitom jsi říkal, že ten text vznikl asi za půl hodiny.
DVOŘÁK: Písničky obvykle vznikají buď za krátkou dobu, nebo za dlouhou dobu, ale to se nedá nijak ovlivnit.
PETR: No, ona muzika vlastně vznikla za čtvrt hodiny. Vycházel jsem ze situace, v níž se měla písnička zpívat. Juan zpívá serenádu své dívce pod oknem a improvizuje vyznání. A jelikož píseň byla ve španělské hře, musela být španělská. A protože improvizovala vyznání, musela být jednoduchá.
DVOŘÁK: Když se to tak vezme, byl Juan zpěvák - amatér. Hra STO DUKÁTŮ ZA JUANA byla dopsána. Soubor se mezitím rozpadl a tak k divadelnímu provedení nedošlo. Došlo však po čase - díky Jiřímu Apltovi - k rozhlasové nahrávce.
PETR: Komedie se vysílala poprvé 10. května 1953.
DVOŘÁK: Bezprostřední nápad na Píseň pro Kristýnku byl ukryt v Cervantesových Mezihrách - Kristýnka je jednou z jejích postav. Jméno mne okouzlilo, protože hezky znělo. Kristýnka - jméno Kristýnka bylo tedy východiskem. Pak jsem si jenom sedl a psal. Vlastně jsem psal jen to, co bych rád řekl jedné slečně, ale psal jsem to současně i tak, aby to bylo také trochu španělské. Víte, ono je vždycky lepší psát text do nějaké konkrétní situace, protože ta písnička vám pak z ní vyplyne.
PETR: U mne šlo o to, abych to, co je řečeno v textu, dotáhl hudebně. Měl jsem vždycky štěstí na hezké verše. Nikdy za to nepustím na veřejnost ani takt muziky, se kterou by autor veršů nesouhlasil.
Píseň pro Kristýnku měla úspěch. Čekali jste to?
DVOŘÁK: Úspěch byl pro nás šokující. Sto dukátů za Juana se vysílalo asi dvacetkrát. A Kristýnka se hned druhý den po premiéře hrála ve všech lokálech.
PETR: A hrála se v různých úpravách: jednou jako tango, slowfox a v nočních vinárnách i jako cimbálovka. Emanuel Kaplánek se mi jednou přiznal, že ji se svou dechovkou hrál i jako pochod. I jako twist se hrála. Nahrána byla mockrát, z toho čtyřikrát ve Francii, pak Jugoslávii, Německu atd. Dokonce jeden zahraniční hit - Buona sera - je vlastně vykradená Kristýnka. To si považuji za velkou čest. A přitom nás v životě nenapadlo, že Kristýnka bude šlágr.
DVOŘÁK: Ani později jsme si to nijak zvlášť neuvědomovali, že jsme napsali písničku, která poznamenala jednu generaci. Spočítejte si schválně, kolik máme z té doby žen jménem Kristýnka.
PETR: Před časem mi vyprávěla jedna vrátná v rozhlase, že prý její maminka, která žila na venkově, měla Kristýnku ráda celých dvaadvacet let. Dokonce si přála, aby jí Kristýnku zahráli i na pohřbu. Hráli ji prý venkovští muzikanti a prý to bylo opravdu dojemné. To bych byl nečekal.
DVOŘÁK: Kdybychom měli hledat příčiny úspěchu Kristýnky, tak snad spočívají v dokonalé jednotě hudby i slova. V jejím případě to skutečně nejde rozdělit. Také se k této jednotě nedospěje každý den. Jedna z ingrediencí evergreenu je spontaneita, hluboký citový zážitek spoluvytvářející vzniklé dílko. Z toho ona jednota hudby i textu může vyplynout, pramení-li ovšem z jednotného názoru na život i na svět.
PETR: Vyplyne to také z přátelství.
DVOŘÁK: Abyste tomu rozuměl, my jsme nikdy neprožili žádné velké dobrodružství nebo nějaký velký flám. My jsme třeba spolu poslouchali desky. Zdeněk mne třeba zasvěcoval do Janáčkovy hudby.
PETR: A mně zas Vladimír vyprávěl o poezii, o malířství, sám také tenkrát výborně maloval. Sedávali jsme spolu a povídali jsme si.
DVOŘÁK: Také jsme spolu chodívali do Mánesa, mezi přátele, ke známým, a když Zdeněk získal byt, chodili jsme k němu.
PETR: Ale vraťme se zase ke Kristýnce. Její první provedení bylo rozhlasové a tak ji zpíval herec Vladimír Salač.
DVOŘÁK: A víš, že ji Salač zpíval také v kavárně Alfa při kytaře? Že vlastně dostal v Alfě angažmá na základě onoho rozhlasového vysílání. On se vlastně stal díky Kristýnce showmanem proti své vůli.
PETR: To já ale vůbec nevím.
DVOŘÁK: Večer co večer ji v Alfě zpíval. Bylo to také vlastně jeho jediné číslo. Přišel zazpívat Kristýnku a zase odešel. Jinak Salače jsme tenkrát použili z toho důvodu, že byl autentický. Tehdy - v době předmuzikálové - žádná škola pro lidi tohoto ražení neexistovala. Cortés, který tehdy zpíval s orchestrem Karla Vlacha, byl pro naši představu zrale mužný. Takže až Waldemar Matuška do jisté míry o mnoho let později splnil moje představy, protože Matuška je trubadúr s kytarou, sice už modernější ve výrazových prostředcích, ale přece jenom trubadúr s kytarou.
PETR: Matuška jako typ zpěváka má snad také ke Kristýnce nejblíže. Dovedu si ho představit, jak si stoupne pod okno a zpívá.

Když jsem tento rozhovor dopsal, napadlo mne oslovit ještě všechny známé interprety a položit jim stejnou otázku: CO JSTE PROŽIL S KRISTÝNKOU?

Odpovídá VLADIMÍR SALAČ:
To jste mne trochu zaskočil.... já toho s Kristýnkou moc neprožil. Snad jenom takovou perličku vám povím: jezdíval jsem v té době na motocyklu a jednou v noci jsem zajel obráceně do jednosměrky. Když už jsem v ní byl, řekl jsem si, že to snad nějak projedu. Na konci mne však chytil esenbák. Dal jsem mu tedy papíry, on si je dlouho projížděl a nakonec mi řekl: Pro tentokrát poděkujte Kristýnce, ale jestli vás chytím ještě jednou, tak to bude sakramentsky drahé.

Odpovídá RICHARD ADAM:
Mohl bych vám vyprávět o vůbec prvním uvedení Kristýnky. Bylo to ve Velkém sále pražské Lucerny a došlo k němu už v době natáčení hry Sto dukátů za Juana. Písničku jsem získal z rozhlasu, a protože jsem v té době dělal pravidelné estrády v Lucerně, zařadil jsem ji. Také se mi hodilo, že v Kristýnce jsou jen čtyři akordy, které jsem na kytaru zvládl. A tak jsem publiku ohlásil, že uvedu novou písničku. Když dozněl poslední akord, nastalo ticho. V tu chvíli jsem si myslel, že jsem udělal chybu, že se písnička nelíbila. Jenže po deseti vteřinách, když lidi vychutnali text, strhla se bouře potlesku. Musel jsem ji zpívat třikrát a celou tu dobu ji mám v repertoáru. Nikdy se nestalo, že by se někomu Kristýnka nelíbila.

Odpovídá MILAN CHLADIL:
Zpíval jsem ji v televizní směsi a také na koncertech. Když jsem ji zpíval poprvé, popletl jsem text, takže jsem zpíval: stejně jako žluté květy šafránu, voní tvoje oči Kristýnko.... jako kdyby oči voněly! V mojí interpretaci by se tato píseň pravděpodobně evergreenem nikdy nestala.

Odpovídá WALDEMAR MATUŠKA:
Možná, že jsem v životě potkal i živou Kristýnku, ale neuvědomuji si to. Jinak Kristýnka jako písnička se mi vždycky moc líbila. Dělal jsem ji v Dobrém večeru a zpíval jsem ji takové malé holčičce, kterou jsem ukládal ke spánku, protože asi každý ze souvislosti čekal, že ji budu zpívat krásné ženě. Jen tak na okraj bych mohl ještě dodat, že jsem s Milanem Chladilem nazpíval snad nejvíc písniček na ženská jména. A pak jenom těch Terez a Zuzan, kterým jsem byl za kmotra. Karel Štědrý má například jak Terezu, tak i Zuzanu. Zuzana dostala jméno podle písničky a Tereza také. Když se Tereza narodila, byli jsme s Karlem zrovna na zájezdě. Karel dostal telegram a tak si odskočil domů. Měl se do večera vrátit, ale do začátku koncertu to nestihl. Omlouval jsem ho a publiku jsem řekl: jestliže se mu narodila holka, tak vám ručím za to, že se bude jmenovat Tereza. A začal jsem zpívat Terezu. Karel se vrátil zrovínka, když jsem písničku dozpívával. A tak jsem mu řekl: zatímco ty se bůhvíkde touláš, já jsem ti tady pojmenoval dceru.

OHLASY NA ČLÁNEK

Milí přátelé,
nedá mi to, abych nenapsala, že mám díky této krásné písničce taky vnučku Kristýnku a už je jí bohužel dvacet!!!! Je to nádherné jméno, plné něžnosti a plachosti, přesně jako je moje vnučka. Měla jsem to štěstí, že jsem osobně znala Vladimíra Dvořáka , Milana Chladila i Waldu Matušku....
Slyším kolem sebe samý nářek na dobu minulou, ale já mám většinou krásné vzpomínky a ne jen proto, že jsem byla mladá. Hodně se ta doba zkresluje a zapomíná se i na to pozitivní. Dnes, kdo nemá prachy, jsou mu houby platné otevřené hranice, z důchodu se nedá skoro vyžít a o vztazích mezi lidmi ani nemluvím. Mladí se štvou proti nám dříve narozeným, že na nás musí pracovat, a to mě uráží. Mě to nikdy ani nenapadlo, že pracuji na starší, bylo více vážnosti a úcty ke stáří. Marnost nad marnost, je to prostě pokrok a ten se nedá zastavit, i já ráda využívám všech vymožeností, ale setkání s opravdovými přáteli technika prostě nenahradí.
Přeji všem hodně zdraví a kéž by se našel opět někdo, kdo napíše krásnou písničku, která přetrvá tolik let, jako Kristýnka.

Marta Kaňovská - Pospíchalová, 12.10.2009
pospichalovam/a/chello.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 10. 2009.