Ivan Rössler: Brambor ve spořitelně
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| Vážení čtenáři, opět mám příležitost představit vám nového autora Pozitivních novin, kterého lze bezesporu zařadit do skupiny V.I.P., tedy  osob veřejně známých. Tím dnešním je osobnost nad jiné univerzální, což přesvědčivě dokládá pouhý výčet jeho profesí: rozhlasový redaktor, šéfredaktor, tiskový tajemník, dramaturg, publicista, scénárista, textař, básník, podnikatel... a určitě jsem na celou řadu dalších povolání nepřišel. Jeho jméno je však neodmyslitelně spojeno s jednou významnou pozicí, díky níž vešel ve známost nejvíce: šéfredaktor redakce zábavy televize NOVA. Jeho jméno zní: Ivan Rössler (více informací o něm si můžete přečíst v zajímavém článku na webu scenare.cz). Jsem si jist, že díky svým životním zkušenostem a především stovkám osobních kontaktů se známými osobnostmi má možnost nabídnout čtenářům Pozitivních novin spoustu zajímavostí, článků, rozhovorů, úvah a zamyšlení, které budete rádi číst. Panu Rösslerovi pak přeji, aby se v Pozitivních novinách cítil jako doma. :-) Pavel Loužecký vydavatel a šéfredaktor Pozitivních novin |
| Ivan Rössler Brambor ve spořitelně Obyčejný činžovní dům v Košířích. Po vstupu do domu zaujmou zachované detaily, například ozdobné cedulky s označením pater; žádný suterén, ale souterrain. Zvonek. Zazvoním. Jak začít rozhovor s někým, kdo na celých dvacet roků opustil literaturu (rozhovor se konal v roce 1989), medituji, ještě než JINDŘIŠKA SMETANOVÁ otevře dveře. • Malíř Zdenek Seydl mi kdysi vysvětlil, že rozhovor může začít o prostých, obyčejných věcech, například o zmrzlině, neboť právě od zdánlivě malých věcí se člověk snadněji dostává k věcem velkým. Tak co začít třeba takhle: A co nudle? "A co nudle?" opakuje překvapeně Jindřiška Smetanová. O těch jsem jednou mluvila v televizi a jednou psala." • Zajímají vás stále ještě takové drobné obyčejné věci? "Zajímají. Já o nich i ráda píšu. Tak třeba jednu svoji knížku začínám fejetonem o jednom člověku, který se jmenoval Materna a chodil do skupiny Mánesáků, ačkoliv nebyl výtvarníkem, ale úředníkem karlínské spořitelny. Všichni ho milovali. Jednou jsem za ním přišla do té karlínské spořitelny a ve frontě i přepážky jsem zjistila, že se všichni upřeně díváme na podivuhodnou rostlinu. Vinula se ze svého kořenáče takovým anemickým stonkem k oknu a měla drobounké lístky a neobyčejně krásné kvítky. Když jsem došla k okýnku, zeptala jsem se Materny, co to je za zvláštní exotickou kytku. Na to se mě ptá kdekdo, řekl Materna. To je tak: já každý rok zasadím do kořenáče úplně obyčejný brambor a on mi takhle vyroste. A protože je jediný a navíc je ve spořitelně, tak si ho každý všimne a žasne nad jeho neobyčejností. Já z toho vyvozuji, že mou spisovatelskou povinností je dělat to, co dělal ten Materna - pěstovat obyčejný brambor ve spořitelně. Lidi sice tisíckrát viděli kvetoucí bramborové pole, ale nikdo si při té příležitosti nevšiml, jak je ten brambor v podstatě nádherná kytka. Právě proto se chci dotýkat těch zdánlivě nejdrobnějších věcí života a chci je ve zvláštní konstelaci předkládat čtenáři, kterému možná ušly jen proto, že mu nebyly nabídnuty právě s určitým ozvláštněním. A teď konečně o tom, proč mě kdysi zaujaly nudle. Bylo to tak: dost často jsem na Malé Straně potkávala paní s nesmírně starým pánem. Zajímal mě jako svérázná malostranská figurka, a tak jsem se na něj zeptala mlékařky v Mostecké ulici. Ta mi řekla: To je pán, který postavil Wilsonovo nádraží. Udivilo mě to. Nemohla jsem zkrátka pochopit, že někdo může být starší než Wilsonovo nádraží. Pak jsem se ještě od mlékařky dozvěděla, že architektu Fantovi je přes devadesát let, že už je skoro slepý, ale i přesto i v tom věku chce být nějak užitečný a touží někomu udělat radost. A víte čím? - povídá mi mlékařka. Aby jen tak neseděl s rukama v klíně, tak štípe dříví na tenounké špánky na podpal - ty pak svazuje do malých otýpek a dává je přátelům jako vánoční dárek. Tak jsem si tenkrát řekla, že až budu stará jako Wilsonovo nádraží, vymyslím si něco na ten způsob. Dejme tomu, že budu všem spřáteleným rodinám, které žijí jen z kupovaných nudlí, vlastnoručně vyrábět báječné nudle domácí; jednak je mám sama taky ráda a pak - ty nudle, když mají být k světu, musí být dělány s láskou a s přáním někoho potěšit. A kolikpak je v těch časech takových vánočních dárků? Takže někdy může být i ve špánkách zrovna tak jako v nudlích zašifrováno poselství jednoho člověka k dalším lidem." • Vaše první knížka Koncert pod platanem vyšla v roce 1959. Co to tehdy s vámi udělalo? "Byla to knížka drobných povídek. Snad proto, že mě za ni pochválil i pan doktor Píša, posedla mě utkvělá představa, že se musím pustit do románu o velkých věcech a velké době. Jenže za ten román mě tentýž pan doktor Píša roznesl na kopytech. Tak jsem se postupně a s velkou pokorou od velkých témat vracela k tomu, co je mi nejvlastnější, a to jsou právě věci zdánlivě zanedbatelné." • Kdysi jste tvrdila, že jste začala psát, protože jste měla tři malé děti a psaní jste brala jako činnost, která se dá dělat podomácku. Mohla byste psát, i kdybyste neměla rodinu? "Děti byly pro mne nejen životní samozřejmostí, ale i jakýmsi vysvědčením zralosti. Když máte děti, víte, co je strach o ně, a když poznáte strach - pak teprve oceníte radost i klid duše a ten kontrast vám umožňuje vnímat svět v celém rozsahu. Psaní mě právě tou radostí naplňovalo. Skončila každodenní honička, přišla noc, všechno spalo a já jsem si sedla ke stroji. Ne že by mi to vždycky šlo od ruky, ale bylo to takové blažené trápení. Úplný opak denního stereotypu." • V úvodu jsem se zmínil o tom, že jste na dvacet let téměř opustila literaturu… Bylo to těžké? "Za těch dvacet let jsem prošla řadou zaměstnání. Někdo si možná myslel, že mě tím potrestá, ale byla to především tvrdá, ale neocenitelná zkušenost. Zkraje jsem se pokoušela něčím uživit, ale zároveň i psát. Jenomže já jsem člověk, který potřebuje rezonanci, zpětnou vazbu. To ticho bylo k uzoufání. Ale pak jsem si řekla: budiž, nemám jinou možnost než periferii života, zkusím to tedy jako "řaďák". V tu chvíli mě to kupodivu začalo bavit. Protože jsem poznávala svět, o jakém jsem předtím neměla potuchy." • Co jste tedy dělala? "Pracovala jsem například v zahradnictví pod Petřínem. Byla to krásná doba. Měli jsme výborného "šéfa". Zahradníka, který výtečně zpíval a byl sólistou souboru Chorea Bohemica. Sešla se nás tam pozoruhodná sestava: já - spisovatelka bez možnosti publikovat, žebravý mnich františkán, kterému zavřeli klášter, jeden tesař, dvě důchodkyně a další zahradník, který se učil se zaujetím čínsky. Zahradnictví mělo podobu nádherného amfiteátru, a když jsem o životě v tom prostředí vyprávěla Jaroslavu Seifertovi, vždycky říkával: Já bych se tak rád do toho vašeho zahradnictví podíval, ale copak můžu? - a ukázal na berličky. Tak jsme jednou v tom největším skleníku stloukli z prken lavice a stoly, já jsem uvařila prádelní hrnec gulášové polívky a napekla moře koláčů a do toho prostoru, kde šplíchala voda v kašně, zelenaly se saláty a šílely pelargonie, jsme Seiferta přivezli. Seděl mezi námi jako pánbůh, Chorea Bohemica zpívala, bratři Krčkové hráli, až se to neslo vzhůru Úvozem a k Loretánské ulici, a byla to taková zbožná nezapomenutelná nádhera." • Vznikl z toho krásného a patrně i inspirativního prožitku alespoň drobný fejeton? "Zatím ne, ale měl by. Protože Seifert... k němu se v těch časech chodívalo, jako se chodívá do Lourd. On se přes všechny nepřízně osudu, přes nemoc, která mu nedovolovala chodit, neobyčejně živě o všechno zajímal, chtěl vědět, co je s námi se všemi. Jednou dokonce poslal fotografa, aby mu zahradnictví vyfotil. Někde ještě mám fotografii, jak pod Památníkem národního písemnictví pasu kozu Lízu." • Kam jste odešla ze zahradnictví? "Přirozeně jsem tíhla k zaměstnání, kde bych byla blízko lidem. Jedna paní mi nabídla místo šatnářky ve velké pražské hospodě. Tak jsem šla dělat šatnářku. No - to byl zážitek! Za prvé jsem zjistila, že je to těžká fyzická práce. Byl prosinec a zimník v průměru váží čtyři kila, za šichtu prošlo šatnou tři sta lidí. Jednou zimník nesete na věšák, podruhé z věšáku. To je bratru pětadvacet metráků. Ale i v šatně se dají objevit zajímavé věci. Všimněte si třeba toho, jak obrovským psychologickým problémem lidstva je utržené poutko kabátu. Když k vám přijde někdo s utrženým poutkem, považuje za svou povinnost odvyprávět vám na rozloze třídílného románu, jak k tomu došlo, nechce prostě vypadat jako "bordelář". Stará šatnářka, která mě zaučovala, mi radila: Mějte u sebe vždycky nit a jehlu. Uvidíte, co pro ty lidi a jejich psychiku uděláte, když jim poutko přišijete. A ještě vám rádi dají pětikorunu. Dospěla jsem tam zkrátka k názoru, že někdy sejmete z lidstva hříchy světa tím, že mu opravíte poutko u kabátu." • Když jsme u vlivu prostředí, vy jste přece bydlela na Kampě. Bylo těžké ji opouštět? "Vy mluvíte jako všichni lidi. Já mám zásadu, že člověk musí umět pořád začínat. Když neumí začínat, ztrácí schopnost normálně žít. Kamarádi mi říkali: Ty jsi cvok, když jdeš z Kampy do nějakých Košíř, a já dodnes trvám na tom, že i Košíře jsou libá končina. Když jsme se sem nastěhovali, chodila jsem nakupovat pod motolskou nemocnici do samoobsluhy. U vchodu jsem si na papírku přečetla, že Zemědělské stavby přijmou dělníky nejrůznějších profesí a "ženu k podávání obědů". Tak to je šance, řekla jsem si, celý život jsem podávala obědy zadarmo, konečně je budu podávat za peníze. Byl to ohromný nápad. Nejlíp poznáte lidi, když se nad talířem jídla odvážou a začnou být sami sví. A vy jen podáváte obědy a posloucháte. Pak jsem přešla z kuchyně na ubytovnu. Starala jsem se o přespolňáky, vydávala jsem čisté prádlo, a jak jsem tak jednou před odjezdem do prádelny počítala to špinavé, pozoroval mě ve dveřích skladu jeden z mistrů, vzácný člověk, který se mi vždycky snažil ulehčit situaci. Chvíli mlčky sledoval tu nevábnou práci a pak se zjevnou účastí řekl: No vidíte, paní Smetanová, o tomhle neměla Eliška Krásnohorská páru. A to mě potěšilo, on mě tím vlastně oceňoval, že se umím ohánět i v jiných podmínkách. Na stavbě jsem se kromě spolehlivých starých řemeslníků setkávala i s takovými věčnými krajánky, kterým se říká lógr společnosti. Opíjeli se, fetovali, pendlovali mezi kriminálem a občasnou svobodou, ale ať se nám to líbí nebo ne, patřili k téhle společnosti a byli obrazem jejích neduhů. Těch dvacet let, to nebylo zkrátka dálkové studium poměrů, ale škola s každodenní docházkou. Byli přátelé, o které jsem v těch časech přišla, asi to tak muselo být. Ale kolik nových jsem potkala. Jedno bych chtěla povědět: většina lidí, kteří leckdy nepřečetli v životě knížku, se ke mně chovala způsobem úctyhodným - a když bylo třeba, vždycky mě podrželi nad vodou." • To, co jste prožila je zaznamenáníhodné, zaznamenala jste to? "Po pravdě řečeno, nenapsala jsem v té době nic. Když jsem neměla možnost projevit se v psaní autenticky, říkala jsem si, budu aspoň žít na plné obrátky. Třeba jednou… No - a jsou to tři roky, co jsem se pokusila za pomoci několika statečných, kteří si mě vzali na tričko, vrátit ke své profesi. Bylo mi jasné, že musím tak jako kdysi začít drobným útvarem. A tak jsem začala fejetonem, protože to je nejkratší pěšinka ke čtenáři. A jak tak šel fejeton za fejetonem, vznikly z toho Domovní důvěrnosti. Je tomu strašně dávno, co mi pan hrabě Erwin Schoenborn, proslulý antikvář z Karlovy ulice, poslal ze starobince v Salcburku novoroční přání ukončené větou: A tak doufám, že vaše písání nebude rušeno šuplíkem. Kdyby žil, poslala bych mu právě Domovní důvěrnosti s poděkováním za to, že doufal tak silně. Silně a dlouho." • Před dvaceti lety jste v jednom časopise řekla, že jste měla v životě štěstí. Platí to dodneška? "Platí. Protože štěstí je to, co si nosí člověk v sobě a co pronese jakýmkoliv marasmem a jakoukoliv nepřízní." Foto Jindřišky Smetanové převzato z www.cesky-jazyk.cz |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
|
|
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 07. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Ivan Rössler |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Blanka Kubešová |