Pavel Landa: Automechanik si poradí
Rubrika: Literatura – Fejetony
Z blahosklonnosti zdravotní pojišťovny dostal pan Sláčílek, dojíždějící flétnista Amatérského symfonického orchestru, po třech letech opět lázně. Celkem podruhé. Tentokrát však do nich odjížděl náležitě poučený.
Věděl například, že nesmí být z Prahy. Neboť Pražáci jsou namyšlení vejtahové, arogantní pitomci a zkrátka osoby, kterým je radno se vyhnout (ono to tak, občas, bohužel opravdu je). Takže u stolu, ke kterému byl přikázán servírkou se čtyřmi barvami vlasů a devíti masivními prsteny na deseti prstech, oznámil zbývajícím pěti spolustolovnicím a spolustolovníkům, že je z vesnice Vestec, malé obce pod Řípem, kde vskutku žila jeho prastará vzdálená teta. Pravděpodobnost, že by byl v lázních někdo z Vestce, se blížila nule; a vskutku, nikdo další z Vestce přítomen nebyl.
Na otázku, jakého je povolání, opět zatajil, že býval novinářem. V každých lázních se totiž vyskytuje několik postarších dam, jejichž životy by vydaly na romány, jenom je zapotřebí, aby je někdo sepsal, totiž řečeno jejich slovy – aby je hodil na papír. Tudíž redaktorem rozhodně ne! Pan Sláčílek se proto představil jako automechanik. Byla to do jisté míry pravda. Komise při závěrečných zkouškách na střední škole kdysi rozhodla, že vzhledem k buržoaznímu původu – jeho otec míval hospodu – nemůže jít studovat flétnu na konzervatoř, nýbrž se musí sbližovat s dělnickou třídou. A komise, připusťme to kvůli dějinám, které by měly být objektivně podávané, byla do té míry laskavá, že netrvala na hornictví, ale milostivě připustila učební obor automechanik. Pan Sláčílek se tedy v místním komunále vyučil automechanikem, dokonce s vyznamenáním, aby pak toto řemeslo vůbec nikdy nevykonával.
Také sdělení, že býval automechanikem, bylo společností přijato s uspokojením. A tak vše svědčilo pro ničím nerušený průběh léčebného pobytu. Jenomže klid trval pouhé dva dny.
Třetího dne po obědě ho před jídelnou zastavila dáma příjemného exteriéru, v onom neurčitém věku poblíž padesátky. Nejprve se omluvila, že ho přepadá před siestou, a pak přiznala barvu. Doslechla se, že je automechanik. Její auto chcíplo na silnici těsně před lázněmi, takže jestli by byl tak velice laskav a mohl se na něj podívat. Aby sám rozhodl, jestli musí povolat nějakou havarijní službu.
Cestou na okraj lázní si pan Sláčílek bez ohledu na další a nekonečné omluvy nešťastné řidičky v duchu opakoval všechna důležitá ponaučení, kterými ho kdysi zahrnoval přední dělník komunální autoopravny pan Klement, jemuž býval k ruce.
Usedl za volant, otočil klíčkem, a všechno bylo jasné. Pro formu zkusil nastartovat, samozřejmě marně. Otevřel kapotu a dlouze a odborně se zahleděl do útrob vozu na rozličné mechanismy, jejichž funkci spíše jen tušil, občas někam sáhl, na nějaký kabel, ale opatrně, aby s ním proboha nepohnul, a pak zkusil znovu nastartovat. Zajisté opět zbytečně.
„Tak to vůbec nebude jen tak, madam,“ oznámil, s tím, že se má jeho zákaznice ihned odebrat zpátky do lázní, on že se pokusí uvést auto do pohybu. To všechno tónem, ze kterého muselo být jasné, že nemá rád, když mu někdo čumí do ruky. Madam pochopila a odešla. Ještě před odchodem však ještě stačila říct, že nějaké nářadí je prý v kufru. „Já už si poradím,“odsekl dotčeně skloněný opět pod kapotou.
Když byla spolehlivě z dohledu, zamkl auto a vydal se k pumpě vzdálené asi půl kilometru, kde si vypůjčil kanystr a koupil tři litry benzínu. Za dvě hodiny zaklepal v lázeňském domě Diana na dveře pokoje číslo 214, dámě odevzdal klíčky a pravil, že vůz je v pořádku zaparkován za domem. „Bylo to rozeštelovaný zapalování,“ prohodil ještě přes rameno a jaksi mimochodem už na cestě ke schodům, přesně jak ho kdysi poučoval přední dělník pan Klement, když se z rozhodnutí stranických orgánů sbližoval s dělnickou třídou.
Po večeři na něj opět čekala před jídelnou, tentokrát s igelitovou taškou v ruce. V tašce byla velká láhev skotské whisky Johnnie Walker, kterou nelze odmítnout. Nehledě na to, jak utěšoval zbytky svého svědomí, že za blbost se platit musí.
Tím ovšem epizoda neskončila. Dokonce naopak.
Lázně jsou totiž jakýsi mikrosvět sám pro sebe. Něco jako menší transatlantická výletní loď po týdnu plavby. Nebo jako domov důchodců. Zkrátka: během dalších dvou dnů věděli všichni pacienti, klienti a hosté lázní včetně veškerého personálu, dokonce i celé smyčcové kvarteto, které se ubytovalo toliko na jednu noc po koncertu, že v místě je přítomen zázračný automechanik. Takže pan Sláčílek se zbytek pobytu v lázních musel spíš ukrývat.
A jak se přesto dál a stranou veřejnosti vyvíjel kontakt pana Sláčílka s onou půvabnou nešťastnou řidičkou? Nemůžeme sloužit. Neprozradil to ani kolegům z Amatérského symfonického orchestru. Nehledě na to, že fejeton není román.
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 02. 2012.