Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (72)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (72)

I když jsem byl jako součást mlčící většiny za totality člověk programově apolitický, přesto se na mně politika podepisovala už od raného dětství. Hned na začátku protektorátu nám dětem vštěpovali rodiče, že nemáme vůbec vyslovovat některá slova a jména. Mezi ně patřilo právě slovo politika, ale i republika a jména Masaryk a Beneš! O svém dětském „politickém“ angažmá ve volbách v roce 1946, kdy jsme přepisovali komunistickou jedničku na národně socialistickou čtyřku, jsem už psal, a také další politické události z let padesátých se tu už probíraly. Opět jsme byli rodiči utvrzováni v tom, že doma se mluví jinak, než mezi cizími lidmi! Když to tak zpětně promýšlím, tak na tom, že komunisté kádrovali děti podle rodičů, vlastně něco bylo! Opravdu velmi záleželo na tom, jaké morální priority si dítě z rodiny odneslo. A už jsem se také přiznal, že tatínkovo poválečné politické selhání mi určitě pomohlo zejména při přijímačkách na vysokou školu, i když na tu „mou“ matematicko-fyzikální fakultu se studenti příliš nehrnuli. Ale ze začátku padesátých let mám jednu politickou vzpomínku par excelanc.

Na přesném datu nezáleží, ale jednoho krásného dne – a to doslova – se mi dostal do rukou leták z „nebe“, který tehdy shazovaly na naše území vzdušné balóny. V tom letáku jsem se dočetl zajímavosti, a to třeba i naprosto neškodné, které nám byly zatajovány. Tak třeba, že sedmnáctileté francouzské dívce Fracios Saganové, tedy mé vrstevnici, vyšla nádherná novela Dobrý den, smutku.

Fotka na tom letáku byla nevalná, ale málem jsem se do té mladičké spisovatelky platonicky zamiloval! Z další velice zajímavé zprávy jsem se dozvěděl, že američtí pracující stávkují za to, aby měli parkoviště blíže svého podniku a aby měli na chodbách více automatů na zmrzlinu a Coca-colu. Dále zde byla citace z našeho listu Kovák, která překrásně dokumentovala, jak byli naši pracující oblbováni. Jako ukázka „bídy“ amerických nezaměstnaných se v tom snad jen resortním plátku uvádělo, že pobírají „jen“ 52 dolarů týdně! Průměrný měsíční plat po měnové reformě v roce 1953 byl u nás asi 1 200 Kčs a soudruzi „kováčtí redaktoři“ zřejmě předpokládali, že naši pracující neznají kurz dolaru – tehdy asi 50 Kč! Vím, že to nelze jen tak přepočítávat, ale nedivím se, že našim nejvyšším papalášům ty letáky z balónů byly trnem v oku.

Svazáckou košili jsem samozřejmě oblékal při vystoupeních gymnasiálního pěveckého souboru a také jsem už stydlivě prozradil, že jsem v ní i maturoval. Na vysoké škole jsem se pak bez ní už obešel, ale pak mne až v Komořanech překecali kamarádi, abych vzal funkci předsedy ČSM. A tak jsem opět jednou a už opravdu naposled oblékl tu modrou košili, když jsem s kolegyní byl nucen strávit celý den na jakési konferenci v pražském hotelu Internacional v Podbabě. To je ten, o němž Werich říkal, že - je tam vidět věž, na ní další, na ní věžička, a je to děsně vysoký a děsně vošklivý! O vnitřní výzdobě pak raději pomlčím.

Mimochodem, teprve po letech jsem se dozvěděl, že ta spolusvazačka chodila do gymplu s manželkou jednoho z mých nejlepších přátel z fakulty, který už ale byl v emigraci a dokonce jsem jim byl na svatbě za svědka!

V době Pražského jara jsem měl Kristova léta, to hezké období pro mne zosobňuje příchod našeho druhorozeného dítěte, a to, že jsme mu dali jméno Ivan, nemá s rusofilstvím vůbec nic společného. Možná naopak paradoxně to rodinné rozšíření a nové starosti nám pomohly v rozhodování zda emigrovat či nikoliv. Jak jsem se vyhnul lůnu rodné strany a jak jsem téměř třicet let „kolaboroval“ na různých podnikových kulturních a sportovních akcích, to už jsem tady na sebe už kdysi prásknul.

Osobní vzpomínky na historické události poslední srpnové dekády roku 1968 jsem pak už kdysi na těchto stránkách PN také vypsal, takže se nehodí, aby se tady nyní opakoval.

♦♦♦

 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 02. 2012.