Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet a přišel jsem na to, že grafomanie neexistuje, nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude! Grafomanie je naprostá a sprostá fikce, kterou si vymyslela spisovatelská a básnická loby, a to ze zcela sobeckých a zištných důvodů. Hájí tím své zájmy a v každém začínajícím autorovi vidí hned nekalou konkurenci. A tu vidí zejména v mladých autorech, kteří mohou být ještě dlouho literárně plodní, což naštěstí není můj případ. Tato loby trestuhodně zamlčuje, že na polibky literární múzy zdaleka nemají monopol  pouze básníci a spisovatelé renomovaní!

Literární a vlastně každá duševní tvorba má svá velká úskalí a snad každého autora neustále pronásleduje děsný strach, aby nebyl nazván dalším hanlivým názvem – plagiátorem! Zde se možná leckomu vybaví příklady spisovatele Antonína Somra či daleko známějšího našeho polyhistora Járy Cimrmana.
První z nich - pro nepamětníky – spisovatel z první semaforské hry, který sice uměl psát, ale neuměl číst – napsal třeba Tři mušketýry a Bílou nemoc, a moc se divil, že tato díla už napsal někdo před ním! Smolařské výzkumy a zejména vynálezy Járy Cimrmana jsou mnohem známější a netřeba je připomínat. Kulantní obejití plagiátu v muzice moc hezky objasnil Jaroslav Uhlíř v jednom starém silvestrovském skeči.
Na tehdejším světovém hitu skupiny Bonny M Babylon ukázal, jak je snadné využít pár taktů naší starší písně Až budou trumpety překrásně zpívat! A našli bychom další, ještě kurióznější příklady.
Ústřední melodie ze starého českého filmu Noční motýl je „inspirována“ známým Straussovým valčíkem, další ústřední melodii filmu Světla ramp si velký Chaplin prostě „vypůjčil“ z jednoho Čajkovského klavírního koncertu a i náš hudební velikán Bedřich Smetana svůj neznámější motiv našel v lidové písni Kočka leze dírou. Stačilo mu melodii převést z durové tóniny do molové.

Proč toto vše píšu? Chtěl bych přesvědčit všechny zatím neznámé autory, aby odhodili svůj ostych, stále se pokoušeli vypudit ze sebe to, co v nich je, a aby konečně začali dobývat spisovatelský a básnický Olymp! Až každý z nás popíše pár prvních stránek, pak stačí už jen málo – sehnat nakladatele, vydat knížku, nebo alespoň najít své čtenáře na internetových stránkách. A abych dodal všem odvahy, připojuji poslední odstavec.

Při probírání těch svých už zmíněných šuplíků jsem našel i svou první básničku, o které si myslím, že nemůže být plagiátem, neboť jsem ji zplodil ve svých deseti letech:

Potkal mlynář kominíka, nevyhnuli se, spadli při tom do rybníka a potloukli se.

Když tam spadli jako zvadlí, koukli na sebe, začali si nadávati a šli do sebe!

A jak jen nepatrně jsem se vypracoval za dalších 60 let, dokumentuje následující aforizmus:

Spěchej raděj pomalu a loudej se rychle, hranatá je někdy koule, kulatá je krychle!

Děj se vůle boží, jsem zvědav, zda to bude po tolika letech konečně otištěno!