U Anděla jsem nastoupil do tramvaje č. 9. Byla tam dvě volná sedadla, tak jsem se posadil. V další stanici nastoupily dvě starší paní, já bych řekl babky, ale tím nemyslím nic špatného. Od určité doby říkám starším pánům dědek a dámám v letech babky. Já se totiž už věkem také řadím mezi dědky a nějak mě to nepohoršuje.

Babky jely zřejmě z nákupu, protože každá měla plnou nákupní tašku. Jedna z těch babek si sedla přede mě na volné sedadlo a té druhé jsem galantně nabídl svoje místo.

„Ne, děkuji, jste laskav, mladý muži,“ odmítla s úsměvem babka. Buď špatně vidí, nebo měla zamlžené brýle.

Jen co se první babka uvelebila, druhá postavila tašku na zem a pustily se do konverzace. Možná, že nejen špatně viděly, ale asi i špatně slyšely, protože jsem byl nepřímým svědkem jejich hlasité konverzace, no spíše monologu té, co stála.

„Představ si, holka, že dnes jsem ušetřila zase čtyřicet haléřů. Jako obvykle kupuju jen šest věcí. Je samozřejmé, že cena každé z nich musí končit na devadesát haléřů. Všechny letáky si doma projdu a předem už vím, co koupím. Tak třeba dnes jsem koupila dvě mouky, mandle, kokos, okurky a ještě jsem přihodila jogurt, aby toho bylo šest. No a platila bych sedmdesátjedna korun a čtyřicet haléřů. U pokladny to automaticky zaokrouhlují na celé koruny. A protože padesátníky zrušili, mají to nastavené tak, že do padesátníku zaokrouhlují směrem dolů a od padesátníku zase nahoru. Tak jsem platila jen sedmdesátjedna korun.“

„To seš ale šikovná. To mě nikdy nenapadlo, že nám baťovské ceny pomohou vylepšit důchod, to se na to musím zaměřit.“

„Počkej, musím ti poradit ještě jednu fintu. Třeba včera jsem byla v Kauflandu. Šest věcí, které bych potřebovala, jsem v jejich letáku nenašla. Nevadí, třeba je najdu až v prodejně, řekla jsem si. V košíku jsem měla čtyři věci. Celková cena třicetdevět šedesát, tak to určitě… dám vám do chřtánu čtyřicet haléřů. Koukám, koukám a najednou přišel nápad: ovoce, zelenina. Jasně, tam je to na váhu, tak to musí klapnout. Hledám něco, co by se mi hodilo a nebylo to zbytečné. A měla jsem to… koupím citron. Trvalo mi to sice trochu déle, lidi u váhy nade mnou kroutili hlavami, ale konečně jeden měl přesně váhu, kterou jsem potřebovala. Cena citronu… koruna osmdesát. U pokladny na účtence celkovou sumu zaokrouhlili a já měla citron za jednu korunu, chápeš to?“

Sedící babce to asi zas tak rychle nezapalovalo, možná to ani nechápala, ale souhlasně pokyvovala hlavou. Upřímně řečeno, měl jsem také co dělat srovnat si to v hlavě a spočítat to jen tak bez kalkulačky.

Stojící babka pokračovala: „Minulý týden jsem vymyslela ještě jeden trik. To jsem zase byla nakupovat, ale potřebovala jsem jen cukr. Jeho cena, jak jinak, končila na devadesát haléřů. Co teď s tím? Přece jim nedám navíc desetník. Chvilku jsem tápala, ale najednou koukám, marmeláda za devět padesát. To bylo moje zboží !!! U pokladny nákup za dvacetpět korun čtyřicet zaokrouhlili zase směrem dolů a já ušetřila obvyklých čtyřicet haléřů. Asi se ptáš, proč jsem koupila tu marmeládu. No to dá rozum. Šla jsem na reklamace, kde můžeš bez důvodu vrátit zboží. Vrátila jsem marmeládu a milá paní s úsměvem mi vyplatila deset káčees a tak jsem vlastně ušetřila dohromady devadesát haléřů. To víš, na mě si nějaké obchodní řetězce nepřijdou.“

Moji výstupní stanici jsem už minul, abych si doposlechl všechny triky povídavé babky - důchodkyně a vystoupil jsem až na konečné. Nevadí, jsem důchodce přes sedmdesátku a v tramvaji už neplatím. Zpátky pojedu ty tři stanice zadarmo, takže ušetřím dvanáct korun. Možná zkusím i nějaký ten trik se zaokrouhlováním. Jupííí…