Egon Wiener: O husím brku | Kupovitá oblačnost | V posteli

Rubrika: Literatura

O husím brku

Má první třída byla o násadce a peru, které se do ní nastrčilo a šup s ním do kalamáře s inkoustem. Potom mohl nastat onen obřad, který nazýváme psaním. Jak málo dělí naši generaci od doby, kdy se psalo husím brkem!

Dějiny psaní jsou dějinami hledání. Začalo to malovanými obrázky, kdy Číňané malovali štětcem namočeným v tuši, Egypťané tvořili hieroglyfy, jiné národy klínové písmo. Staří Řekové znali inkoust a psali na pergamen nebo papyrus, Římané zase převážně používali voskové tabulky, do nichž ryli kostěným rydlem, ale také znali inkoust ze sazí, lepidla a gumy.

Nový věk už píše na papír či pergamen inkoustem a brkem z husy, ale její brka jaksi k nové průmyslové revoluci nepatří, takže se zrodilo, co přijít muselo – psací pero, psací stroj, počítače, mobily... Rád bych vzpomněl těch, kteří stavěli onen pomyslný žebřík, schody k současným vymoženostem, kterým moc nerozumím.

Vynálezcem prvního ocelového pera, které zhruba před sto lety nahradilo husí brk, se stal bezděky klenotnický dělník Josef Gillot z anglického Birminghamu. Při práci se mu náhodou rozštíplo na konci klenotnické dlátko a Gillot se snažil rychle škodu napravit. Vtom vstoupil zákazník, který požadoval, aby mu za nepřítomného šéfa Gillot podepsal jakousi kvitanci. Protože husí brk nebyl právě při ruce a Gillot se nechtěl zdržovat jeho hledáním, namočil do inkoustu ono rozštípnuté dlátko a kvitanci podepsal. Tím v podstatě o krůček změnil svět...

Gillot začal ocelová perka vyrábět. Ta první byla neumělá a notně se lišila od těch, která známe dnes. Za necelé dva roky se však Gillotova pera používala na obou zemských polokoulích a stále se zdokonalovala, až také došla před bránu kapucínského kláštera v La Roche.

Tam pracoval jako klášterní písař mnich Kandyt, který si pero a inkoust nosil i na procházky. Stávalo se, že vylitý inkoust toho zamazal víc, než měl, a mníšek přemýšlel, jak tomu zabránit. Jak opatřit pero autonomním rezervoárem se špuntem. K tomu v těch letech pionýrských per posloužila mosazná rourka, zajištěná drátěnou spirálou a špuntík z korku. Rychlým tempem to šlo dál. Perka skleněná, zlatá, šroubovitá, s iridiovým hrotem.

Těmi současnými pery s doopravdickým plnítkem, která už tolik nezlobí, jsme mohli my, píšící velká a úhledná písmena, psát už ve druhé třídě. Machnínská pětitřídka na tom byla o něco lépe než třeba václavická národní škola, kde asi nebylo tolik nadaných dětí, které směly odložit násadku. Nebo to bylo naopak a učitelé věděli, že krasopis byl zaručen spíš násadkovým než plnicím perem.

Pokrok se zastavit nedá. Na dveře už ťukaly první propisovačky, a co přišlo později, je už nad lidské chápání. Konec psaní dopisů, pohlednic, telegramů. Doba bezdotykových klávesnic a přenos dat, hudby i knih.

Ovšem bez mnichů Kandytů a jejich prstů špinavých od inkoustu by svět nestál za nic. Jim vděčíme za pokrok. Stále platí a platit bude, že nápad dostanou jen ti, kteří si to zaslouží. Což mi připomíná, že jsem nezaslouženě slíznul pohlavek, když mi z toho úžasného plnicího pera ukápla kaňka k podpisu na pohlednici, kterou jsem psal babičce k svátku. Ke kaňce jsem inspirativně přidělal sukni, rohy, velké uši a vousy. Babička se v kaňce poznala a stěžovala si rodičům, že si mne nehledí. Následovalo ponižující kázání a onen dnes tak odsuzovaný výchovný pohlavek.

Kupovitá oblačnost

Venku se kupí sníh. „Co jiného bys v únoru chtěl?“, řekl by mi táta a myslel by si, že jsem mentálně zlenivěl. Dělat kupu jsem jako malý uměl taky. Do nočníku. Kupit seno v pořádnou kupu, to byla letní prázdninová legrace v horkém dni, který předcházel tropické bouři s mořem vody, která ve šňůrách padala z nebe. Taky může být kupa hnoje a na ní miliony much, které takovou hromadu hnoje milují. Kupovitá bývá i oblačnost, ze které obvykle prší pro strach mravencům, kteří bydlí v mraveništi, kupě z jehličí a listí.

V dětství jsem miloval kupy sněhu, sněhové převisy, závěje a sněhové jazyky. Všude v Machníně směrem od školy kolem koupaliště ke Karlovu, na Bedřichovce, podél lesa k Prešovům, ano, tam jsem si někdy vlezl do hromady sněhu a čekal, kdy to na mě spadne, aby mě třeba mohli začít hledat hasiči, lidi z Červeného kříže, psi, lidé s vidlemi a dlouhými tyčemi. Ta poslední představa se mi už tak nelíbila, takže jsem vylezl a házeli jsme s Rudou po sobě taškami, až nám vše promoklo a studilo. Pak jsme toho nechali a přes břízky utíkali kolem kostela domů ke kamnům.

Tehdy se netopilo celý den a už vůbec ne v každé místnosti. V ložnici jednou babičce přimrzl plecháček s vodou na rtech. Nikoho volat nemohla, tak si přikryla hlavu peřinou a usnula i s přimrzlým plecháčkem. Ráno se probudila celá mokrá a zprvu si myslela, že se jí to zdálo. Zkoušel jsem to s kamarády mnohokrát, ale nešlo to. Báli jsme se, že to s tou peřinou nepomůže, a na zázraky jsme nevěřili.

Raději jsme chodili za Mrázkova nebo na Jánov zalejzat do těch obrovských sněhových kup a dělat si sněhová iglú. Nebo jsme vytvářeli hromady, z nichž jsme skákali a dělali z navátého sněhu sněhuláky a hrady, dokud nám neprovlhly boty a kalhoty, spodky, rukavice i šály, nebo dokud jsme něco z toho zimního vybavení nenávratně neztratili jako jehlu v kupce sena.

Ve sněhu, když byl mokrý a bylo ho moc, šlo často i o život, když všechno svrchu nám spadlo na hlavu. Byl z toho křik a závod, kdo bude dříve venku. Zjara se pak na Janově ve zbytcích hromad špinavého sněhu hledalo, co kdo ztratil. A našly se tu dokonce učebnice, jedny hodinky, láhev jablečného vína, kapesníky, dva nože, sáček s kyselými bonbóny...

Jo, „za Jánova“, tam se sáňkovalo a stavělo ze sněhu. Jen těch sněhových hrbů, ze kterých to jezdilo až dolů k potoku u cesty! Sněhu v pozdějších letech ubylo i pod Ještědem, ale když to zvážím, na severní straně „za Mrázkova“ se dalo sáňkovat vždycky. Dnes tam sáňkují jiní zanícení sáňkaři a staví z kup navátého sněhu to, co jsme stavěli i my. Nic moc se nezměnilo. Snad oblečení, které už není tak prodyšné, jako bývalo to naše poválečné.

Vzhůru do sněhu, do zavátých krajnic uprostřed zasněžených luk a strání, úvozů, koryt potoků, cest a cestiček! Ať máte jednou o čem povídat mladým v teple u kamen, u ústředního topení o tom, co je to kupa a co se kupí ještě kromě kupovité oblačnosti.

V posteli

To já rád, a kdo z vás by odmítl, co se neodmítá? Spočinout, byť jen na chvíli, a zalehnout na matrace. A vzít si sebou do postýlky, do postele, co by zabavilo, s čím by si bylo možno hrát. To se neodmítá.

Postel je, byla a bude letištní plochou, kam spěcháme, chceme-li si odpočinout, kde chceme spát. A to je, oč tu kráčí. Postel je jako stůl. Dominantní. To hlavní, co nesmí scházet na žádném bitevním poli. Na stole si Napoleon nacvičoval nadcházející boj a na posteli odpočívali cínoví vojáčci. Večer si do postele lehl Bonaparte a jeho vojáci po chalupách hledali selku, které by nevadilo být v posteli s vojákem, kterého zítra třeba zastřelí.

Postel byla sorta prazvláštní a děly se v ní věci, že jedna hvězdička by byla málo. Nemálo postelí se proto, panímámo, polámalo.Mnohé měly nebesa a z nich spuštěny tylové závěsy. Původně proto, aby do postele nepadalo, co by spáče pokousalo, a dozajista i proto, že dřív se u postelí netopilo a tak se tam snáze „zadýchalo“.

Postele mají své dějiny, své osudy, války, svá usmíření, mírové dohody, sny, zklamání, podnikatelské záměry, Waterloo, své Rubikony. Nepleťte si to s Rubikovou kostkou, s výkřiky „království za koně“ či rčení o dobré hospodyni, která pro pírko i přes plot do postele skočí. Nic si však nenamlouvejme, dobrá postel je víc jak polovina manželského štěstí. Ta druhá půle se odehrává u stolu ráno, v poledne a večer.

Postel je celebritou na celou noc pro katolíka jako pro žida a naopak, ti bez víry v ní často hledají a nacházejí maminčino teplo bojující se světem plným nemravností. Kam asi patřím já? Vy, co si tak suveréně třete bradu, vězte, že v posteli se dojednaly závazky, které dodnes platí i mezi bezvěrci.

Přelet nad kukaččím hnízdem je v podstatě o posteli a o lidech, co do ní chodí spát a snít. Postel je v podstatě hnízdo stračí, kukačky, která ví, co dělá kout klidné vody, domov račí. Volné nebe ptačí, kde vskutku spí ptáci za letu a dolů padají, jak z nebe kamení. Postel je zvyk a dobré znamení a patří do výbavy ženicha i nevěsty. Dnes mladé dívky díky televizi vědí, co se patří, co se smí a co se nesmí, o co v ní usilují mladí muži, čím vším si jsou v posteli jisti.

Ach, sladká posteli v Hrádku nad Nisou, v Machníně či v Liberci! Kovová, zeleně natřená z posádky v Milovicích, každá posteli, ve které se dobře spí! Dětská postýlko, každá se jednou dočkáš svého prince Bajaji, posteli, která čekáš na své blanické rytíře, doufám, že se dočkáš rytíře bez bázně a hany. Tahle země je potřebuje, jak říkávala maminka, jako prase drbání.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Hanka Křivánková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 06. 2012.