Slevomat

Já bláhový si myslel, že všechna cizí slova znám a že si s nimi potykám. Přesto „Slevomat“, jak had vnikl mi do podvědomí a ráno v osm, když zapnu počítač, jako první mě osloví a hned si poroučí: umejt auto, pizzu pro dva, zákožku svrabovou vyléčit, hotelová okna do parku, masáž zadku, letní boty, zimní bundy, ženskou, co tě nakrmí...

Jo, hochu, je to tady a musíš solit. Ze soucitu ti nikdo nic nedá, a když k tomu nemáš – tintili-vantili, tak se koukej snažit nebo počítej s tím, že všechno kolem je drahý, a když nezaplatíš, budeš cvrlikat... A to jsem se jen snažil neutopit mlynáře…

Češtino, češtino našich mobilů a zkratek! Vše stojí peníze a všechno, co se váží, měří a nalejvá, se musí platit. Placení se dá vyjádřit mnoha způsoby. Luskat prsty na číšníka je pod úrovní podniku, mávat šrajtoflí jakbysmet. A tak mi přijde zábavné, že jsme se kdysi v osmé třídě s Frantou Musilem dohodli, že ve městě pod Ještědem objevíme v obchodech ve výloze zboží za 0,01 haléřů.

Psal se rok 1960, rok zbýval do cesty Gagarina kolem Země a my vyrazili a nemuseli daleko. Hned nahoře v Moskevské ulici po levé straně bývala snad galanterie, či co já vím a za oknem trůnil tovar za halíř. Plechový, nezdobený náprstek, malý skladný otevíráček na konzervy (na sardinky), malý jehelníček s třemi jehlami. Celý nákup za 3 haléře. A poručil jsem si účtenku a zabalit. To aby mi bylo věřeno. Mohl jsem to zaplatit i tříhaléřem, desetníkem, pětadvacetníkem, padesátníkem, „káblí“, „dvoukáblí“ a bývaly i tříkoruny.

Co mi nešlo na rozum, bylo, za kolik jim tohle zboží dodával velkoobchod a jak probíhaly v tomto případě slevy. Jak by se dostal obchodník pod halíř? Ledaže by prodával dva kusy v ceně jednoho. Tak například obchodník s dětskými námořnickými oblečky, Egon Popper, dokázal prodávat zboží s tak malou marží, že byl víc než úspěšný. Sídlil v Orlí ulici, kam k němu jezdili zákazníci tramvají po mostě přes Nisu. Dovedete si to vy, kteří znáte dobře Liberec, vůbec představit? Dnes se tam prodává sanitární zboží firmy Cimbál – vany, umyvadla – v jiné cenové relaci než za halíře...

Jó, začínají slevy, ty vánoční. Výprodej iluzí. Bývalo to i dříve. Slevy na vánoční zboží, prošlé záruky, na cesty k socialistickému moři, na knihy – knižní poukázky s Monou Lisou... Až po roce 1990 přišla do Čech cizí slova: last minute, Slevomat, svatý Valentin, hallooweenské obludy. Co je to platné? Dnešní slevy stejně nedosáhnou konečné ceny jeden halíř…

Školní výlet do osmnáctého století

Bylo mi krásných dvanáct let a psal se rok 1959. Školní výlet začal tím, že jsme pod pohrůžkou okamžitého zrušení výletu spořádaně nastoupili do autobusu směr Kuks. Jeli jsme na dlouho slibovanou návštěvu ke Šporkům shlédnout velkolepé sochy slavného Matyáše Brauna. A hlavně se ulít jeden den ze školy...

Pan hrabě Špork, toho jména už druhý, byl ctitel umění a peníze za ně uměl spolehlivě utratit. Jeho otec pocházel z chudé rodiny a teprve v době třicetileté války byl za zásluhy o trůn povýšen, a za dalších dvacet let už byl říšským hrabětem. Syn, jakoby se bál otcovy dlouhé cesty za penězi a nedávné rodinné chudoby, dělal vše, aby se rod Šporků nevrátil tam, odkud přišel. Odnikud a z nicoty.

Hrabě byl, řečeno dnešní terminologií, trochu fantasmagorický, hyperaktivní chaotik se slušnými příjmy a s vizí. Také byl nadán pracovitostí hodnou pozdějších kapitánů rozvíjející se průmyslové revoluce devatenáctého století. Bylo mu přáno a bylo na něj i žalováno. Udržoval dobré vztahy na všechny strany, vyvolával a vedl dlouhé spory. Založil soukromý, barokní lovecký řád svatého Huberta. Převelice rád lovil, četl a vydával knížky. Od jezuitů mu hrozilo vyobcování z lůna matky církve. Spor s církví se vlekl příliš dlouho a hrabě, ač využil všeho, čeho se využít dalo, nebyl schopen ponižující proces ukončit.

Ve Šporkově barokní skříni se skrýval kostlivec, přímo král kostlivců, sám Kostěj Nesmrtelný. Servilnost pana hraběte neznala mezí. V roce 1723, když byl v Praze korunován za českého krále Karel VI., předal mu svůj soukromý Řád sv. Huberta. Udělal to přesto, že císař v té době na lovu zabil nešťastnou náhodou člověka ranou z kulovnice...

Narazil jsem na pokračování souvislostí, které mi přiblížilo dvanáctiletého syna zastřeleného muže, knížete Schwarzenberga. Byl jím Josef, celým jménem kníže Schwarzenberg, syn Adama Františka zastřeleného v červnu roku 1732 právě císařem Karlem VI. Hrabě Špork ve snaze zastřít tragickou skutečnost předal panovníkovi svůj Řád sv. Huberta. Císař, pravděpodobně inspirován Šporkem, dvanáctiletému Josefu Schwarzenbergovi udělil rytířský Řád zlatého rouna. Prapodivně tak císař odškodnil jím zaviněné úmrtí nikdy neprošetřované. Ojedinělost udělení tak vysokého řádu císař odůvodnil právě onou nešťastnou náhodou na lovu, kdy dvanáctiletý kníže Josef přišel rukou samotného císaře o otce...

Špork by býval udělal i víc ve snaze zbavit se jezuitů, kteří s ním vedli spor na život a na smrt. Jeho kroky i činy odpovídaly jeho povahovým rysům, bývaly rozporuplné a vymykaly se často myšlení tehdejší šlechty. Špork pravděpodobně předešel svou dobu aspoň tím, co jsme viděli na školním výletě v Kuksu. Jeho největším přínosem bylo, že přivedl do Čech geniálního Matyáše Brauna, založil špitál, staral se o chudé, staré, nemohoucí a umírající a bojoval nerovný boj s tmářstvím.

Úplně stranou není ani příběh náhle osiřelého Josefa, knížete Schwarzenberga. Jak já tomu Pepíkovi Schwarzenbergů Zlaté rouno záviděl! Víte, jak je ten řád krásný? Nic krásnějšího neznám. Později jsem svůj názor radikálně změnil... Otec synovi vždy schází v barokní době stejně jako v současnosti. Žádná medaile či řád tátu synovi nikdy nenahradí, ani když ji dostane od císaře pána...