Franz von Pocci – básník a spisovatel, malíř, grafik, hudebník
a loutkář – 205. výročí narození

Před pěti lety bylo v Mnichově i jinde v Bavorsku připomenuto dvousté výročí narození tohoto podivuhodného bavorského všeuměla.

Pro mne osobně je jeho jméno známo téměř po celý život, protože můj otec byl loutkář, s maminkou divadlo hráli, a hry pana hraběte Pocciho patřily do jejich repertoáru. Tatínek, který byl také všeumělem, si často povzdechl: „Copak pan hrabě Pocci – ten měl zámek a v zámku určitě místnost pro divadélko, místnost pro muziku, místnost pro malování; a mohl libovolně přecházet z jedné činnosti do druhé. Když zámek nemám, vždy musím vše z jedné činnosti uklidit, abych mohl vyndat věci pro další…“

Pokud se pamatuju, byly Pocciho hry velmi vtipné, velmi dobře přeložené, většinou jsme měli překlady historika loutkového divadla Jaroslava Bartoše (1897–1967), který s velkým pochopením a humorem překládal Kašpárkovy bonmoty a žerty jeho tvůrce – pana hraběte.

Franz von Poccí měl přízvisko „kašpárkový hrabě“ (Kasperlgraf). Ovšem nebylo to míněno jako posměšné pojmenování, v jeho případě to byl výraz uctívání celého Mnichova, mezi jehož významné obyvatele v době biedermeieru a později, patřil.

Celým jménem Franz Ludwig Evarist Alexander hrabě von Pocci se narodil před dvěma sty pěti lety 7. března 1807 v Mnichově. Po otci byl italského původu. Jeho otec, Fabricius Evaristus von Pocci (1766–1844), šlechtický důstojník, pocházel z italského Viterba, odkud přišel r. 1781 jako panoš ke dvoru bavorského kurfiřta Karla Theodora (1724–1799). V době Franzova narození zastával u dvora kurfiřta v hodnosti generálporučíka funkci vrchního hofmistra bavorské královny Karoliny Bádenské (1776–1841), která byla vdovou po následníkovi Karla Theodora. Maminka, baronka Franciska von Posch (1778–1849), dcera bavorského velvyslance bavorského krále na drážďanském dvoře, byla krajinářkou, a po nástupu Ludvíka I. Bavorského (1786–1868) na trůn v r. 1825 byla dvorní dámou jeho manželky, královny Theresy (1792–1854).

Po mamince zdědil Franz svůj výtvarný talent. Vyrůstal v dvojjazyčné rodině. Nejdříve ho učili domácí učitelé; kreslení a malbě ho nejdřív učila maminka, dále medailér a kovolijec J.B.Stiglmayr (1791–1844) a malíř Joseph Schlotthauer (1789–1869).

Pak navštěvoval mnichovské lyceum a po maturitě se rozhodl ke studiu práv. V r. 1825 studoval na univerzitě v Landshutu a od r. 1826 na univerzitě v Mnichově, kde začal svůj pestrý spolkový život vstupem do studentského spolku Corps Isaria München (Isaarský mnichovský spolek).

Po studiích byl nejdříve právním čekatelem ve Starnbergu a v Dachau, pak v Mnichově a r. 1830 byl jmenován mladším šlechtickým komořím (Kammerjunker) a druhým ceremoniářem krále Ludvíka I., jehož i korunního prince Maximiliána II. (1811–1864) mnohokrát vyprovázel při jeho italských cestách, především po Alpách.

Tehdy přicházel z túr s plnými náčrtníky; říká se o něm, že měl zázračnou schopnost pamatovat si scény a krajiny dlouhou dobu do největších podrobností.

Začal zaujímat významnou roli v mnichovském společenském životě. Byl v r. 1831 spoluzakladatelem Společnosti pro starožitné umění „U Tří štítů“ (Gesellschaft für Altertumskunde zu den drei Schilden), která vznikla s cílem podporovat originální německé umění, a do které patřili mnichovští šlechtici a významné kulturní osobnosti. Pocci zde byl po několik let prvním sekretářem.

V r. 1834 se oženil s o rok mladší hraběnkou Albertine Marschall na Burgholzhausenu a Tromsdorfu, se kterou měl tři děti, Marii Elisabeth (1835–1913), která byla malířkou po otci i po babičce, Friedricha (1838–1899), který byl později královským komořím a císařským nadlesním ve Štrasburku, a Augusta Karla (1845–1925), který později zastával významné místo v bavorské armádě. Jeden z jeho vnuků Franz von Pocci (1870–1938) byl rovněž královským nadlesním a napsal učebnici o bažantech.

Již za studií začal Pocci s malými hudebními skladbami, například se uvádí „Kdybych byl ptáčkem“ (Wenn ich ein Vöglein war), ovšem se zcela jinými slovy, než známe v češtině a pravděpodobně i s jinou melodií. V období jeho studií a praktikantského období vznikla převážná část jeho skladeb, které ale byly určeny převážně k soukromému provozování.

Analogii „Rusalky“, divadelní hru se zpěvy „Undine“ napsal v r. 1829 na námět povídky romantického německého spisovatele Friedricha de la Motte Fouqué (1777–1843). Už se v ní vyskytoval Kašpárek, jako sluha hlavního hrdiny, rytíře Huldbranda.

Významný skladatel Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847) ho v r. 1832, kdy po nějaký čas v Mnichově koncertoval, pobídl, aby napsal zpěvohru, a tak vznikla Pocciho jediná opereta „Alchymista“ (Der Alchymist), kterou napsal pod pseudonymem F. Barth a která byla provedena r. 1840 mnichovskou Dvorní operou. Uvádí se, že ještě další opera „Láska mlynářská“ (L´amor molinaro), která nebyla veřejně provedena, vznikla ve spolupráci s dvorním lékařem, ale také nadaným klavíristou a básníkem Ludwigem Kochem (1806–1888).

Zhudebňoval Goethovy básně, v r. 1834 napsal „Jarní sonátu“ (Frühlingsonate), kterou mu dokonce pochválil významný německý skladatel a klavírista Robert Schumann (1810–1856).

R. 1835 napsal „Šest staroněmeckých milostných písní jako jarní pozdrav“ (Sechs altdeutsche Minnelieder als Frühlingsgruss). Začal pracovat na ilustracích pro třísvazkový „Stálý kalendář v obrazech a písních“ (Festkalender in Bildern und Liedern), sepsaný jeho přítelem, spisovatelem Quidem Görresem (1805–1852), jehož třetí díl dokončili v r. 1859.

V této době se už začal vyskytovat Pocciho Kašpárek v různých karikaturách. Vyznačoval se dlouhým nosem, ale s bambulí, ne ale špičatým, jako má Pinnocchio z italské Commedie dell arte.

V Mnichově začal Kašpárek působit, jako součást několika každoročně, ve stejnou dobu se vyskytujících, jarmarků na Maximiliansplatzu, začátkem devatenáctého století. Pan hrabě se přiznal ve své korespondenci, že byl vždy obdivovatelem této figurky, která ovšem v místě jarmarků sloužila spíš pro pobavení dospělých, a jejíž žerty bývaly více než peprné.

Pro srovnání – Matěj Kopecký (1775–1847) – začal provozovat své hry v r. 1820, možná dříve, a jeho Kašpárek měl poněkud jiné provedení i charakter, než Pocciův, i když to nebyl ještě Kašpárek konce 19. a začátku 20. století u nás, který byl představován malým veselým klukem.

Určitým podkladem pro Pocciho Kašpárka mohl být „Budižkničemu“ (Taugenichts) německého spisovatele Josepha von Eichensdorffa (1788–1857), jakýsi protiklad českého Hloupého Honzy, dobrosrdečného chlapíka, který pod předstíranou naivitou je všemi mastmi mazaný.

V r. 1837 napsal Pocci báseň ve stylu Clemense Brentana (1778–1842) „Krásná růžička“ (Schön´ Röslein) a ilustroval některé pohádky bratří Grimmů. V r. 1839 začal Pocci ve spolupráci s mnichovskými „Létajícími novinami“ (Fliegende Blätter) kreslit karikatury a žertovné obrázky a vysloužil si žertovné pojmenování „karikaturový Rafael“.

Z Pocciho spolkového života je zajímavé jeho členství ve Společnosti nenucených (Gesellschaft der Zwanglosen), kterou založil v r. 1837 spolu s mineralogem, spisovatelem i malířem Franzem von Kobellem (1803–1882), která patřila k staroněmeckým přívržencům sjednocení Německa a v umění k odpůrcům nového uměleckého směru – realismu.

Ve čtyřicátých letech Pocci ilustroval „Příběhy a písně v obrazech“ (Geschichten und Lieder mit Bildern“, také některé pohádky – jako „Jeníček a Mařenka“ (Hänsel und Gretel), „Šípková Růženka“ (Dornröschen). Dále ilustroval verše ze sbírky národních písní „Chlapcův kouzelný roh“ (Das Knaben Wunderhorn), kterou shromáždili němečtí romantikové Clemens Brentano a Achim von Arnim (1781–1831).

Poněkud humornější je jeho další členství v recesistické Rytířské společnosti Humpenburg, což znamená „Korbelový hrad“ – (Rittergesellschaft Humpenburg), jak už sám název napovídá, kde se prováděly kostýmní hry s rytířskou hudbou. Společnost založili spolu s přítelem - sochařem Ludwigem von Schwanthalerem (1802–1848) v r. 1842. Přes onen napovídající název, Schwanthaler, pravděpodobně nějak nemocen, popíjel v bujaré společnosti jen vodu. Pro návštěvníky Mnichova může být zajímavé, že Schwanthaler, který byl dvorním sochařem bavorského krále Ludvíka I., byl autorem mnichovské „vyhlídkové“ sochy Bavaria.

V r. 1842 začal Pocci používat jako své letní sídlo zámek Ammerland na Starnberském jezeře. Podle některých pramenů mu ho zapůjčil otec a po otcově smrti v r. 1844 se stal jeho/majetkem; podle jiných pramenů mu jej Ludvík I. propůjčil jako léno.

V r. 1843 mu vyšla básnická sbírka „Básně“ (Dichtungen) s baladami, romancemi, s lesnickými i dětskými písněmi, vesele i vážně; také „Staré a nové lovecké písně“ (Alten und Neuen Jägerlieder) s ilustracemi loveckých zbraní, oděvů i předmětů denní potřeby, v r. 1845 vyšly „Studentské písně“ (Studentenlieder) a obdobně pojaté „Vojenské písně“ (Soldatenlieder).

V r. 1845 byl opět pouze na královském dvoře proveden koncert Pocciho písní na slova bavorského libretisty dvorních veseloher Leopolda Feldmanna (1802–1882), vydaný později jako „Písně“ (Gesänge). Zajímavý je název dalšího hudebního díla „Volavka“, které bylo provedeno v bavorském dialektu „Der Roaga“, spisovně „Der Reiher“ na slova Franze von Kobella, uváděného pod názvem „hudební vložky“ (musikalische Einlagen).

V letech 1845 až 1849 hrál Pocci pravděpodobně hlavně na svém zámku loutkové divadlo pro své hosty a přátele. V r. 1845 hrál na motivy komedie básníka Ludwiga Tiecka (1773–1853) pohádkovou hru „Kocour v botách“ (Der gestieferte Kater). Jeho starší děti už dorostly do věku loutkových diváků, tak hrál svoje první hry s Kašpárkem. První se jmenovala prostě „Loutkové představení“ (Die Puppenspiel), druhá byla „v Turecku“ (Kasperl in der Türkei), kde Kašpárek ještě nepoužil naplno svoje zbraně – výsměch a ironii – a byl nucen otravného panovačného sultána zabít.

Zde začal Pocci dávat svým postavičkám jména, kterým děti rozuměly, a užíval různé slovní hříčky, které jsou možná lahůdkou pro jazykovědce, ale těžko přeložitelné. Většinou používal přípony „meier“ ve významu „správce“, tak například „maso“ je „Fleisch“, tedy řezník byl „Fleischmeier“, tedy správce masa. A takto si pohrával s různými charaktery a profesemi. Pokud byl děj hry v nějaké exotické cizině, vymyslel si příslušnou řeč s velmi jednoduchými výrazy.

V letech 1845 až 1846 kreslil ilustrace k básním básníka Friedricha Wilhelma Gülla (1812–1879) „Vlast dětí“ (Kinderheimath) a k „Dětským rýmům“ (Kinderreimen) od básníka Johanna Traugota Löschka (1820–1880).

Během let 1846 a 1847 tvořil linoryty ke Görresovu časopisu „Německá domácí kniha“, který byl určen pro děti i dospělé, obsahující modlitby, básně, citáty významných lidí i poučné a mravoučné příběhy. V r. 1846 se objevilo dvacet linorytů v anglické knížce Andersenových pohádek, nazvané „Dánská kniha pohádek“ (Danish Story-Book), vydané v Londýně. Rovněž v této době ilustroval Kobellovu knížku v bavorském dialektu „Žertovné písně a pořekadla (Schnadahüpfln und Sprüchln).

V r. 1847 byl Franz von Pocci jmenován dvorním intendantem pro hudbu, což znamená toho, který odpovídal za hudbu na královském dvoře. Do této funkce ho jmenoval krátce před svou abdikací v r. 1848 ještě král Ludvík I.

V době jeho dalšího působení bylo na královském dvoře provedeno asi sto jeho hudebních skladeb, především písní a komorní hudby. Vysloužil si uznání a obdiv svého zaměstnavatele, kterým byl v této době král Maxmilian II.

Pocci sám miloval hru na klavír a jeho životopisci popisují, že často hrával své fantazie, které udivovaly pestrostí a hloubkou. Jeho hra prý byla romantická, připomínající písně a příběhy minesengrů, kdy se často hudba vzepjala v jakémsi výkřiku, aby se ve smírném akordu opět ztišila. Prý se inspiroval dřevoryty Hanse Holbeina mladšího (1497/8–1543) v jeho knize „Tanec mrtvých“ (Todtentanz). V jeho životopisech je zmínka, že právě tak, jako kolísala jeho hudba, kolísala i jeho nálada – od euforií k hlubokým depresím a s častými migrénami. Dnes by pravděpodobně diagnóza zněla: maniodepresivní psychóza…

Další knížkou, kterou ilustroval svými dřevoryty, byl „Sen Malého Tuka“ (The Dream of Little Tuck) od Charlese Bonera (1815–1870), anglického básníka a spisovatele cestopisů, která opět vyšla mimo hranice tehdejšího Německa.

V r. 1849 začal devatenáctiletou spolupráci s „Mnichovskými obrázkovými novinami“ (Münchener Bilderbogen). Pravděpodobně v období čtyřicátých let psal a ilustroval především s ohledem na své děti knížku modlitbiček „Růžová zahrádka“ (Rosengartlein).

V r. 1850 vznikly „Stínohry“ (Schattenspiele) a „Dramatické hry“ (Dramatische Spiele), dále ilustrace ke knížce spisovatele Georga Scherera (1828–1909) „Velikonoční zajíček“ (Osterhaas) a dále „Dětské písně“ (Kinderlieder) a „Německá dětská kniha“ (Deutsches Kinderbuch).

K masopustnímu veselí 1850 připravil Pocci masopustní frašku se zpěvy „Nový Robinson“ (Der neue Robinson), zase ve spolupráci s libretistou Feldmannem, která byla provedena 8. března 1850. V r. 1851 vyšel Pocciho překlad esejí francouzského moralisty Josepha Jouberta (1754–1824) „Myšlenky, pokusy a pravidla“ (v originále Pensées, essais a maximes, v Pocciho překladu Gedanken; Versuche und Maximen).

„Nejnovější knížka přísloví“ (Allerneuestes Spruchbuchlein), „Veselá obrázková kniha“ (Lustiges Bilderbuch) vyšly v r. 1853, „Co chceš“ (Was du wilst) vyšla v r. 1854. Tehdy také vyšla další „abeceda“ – „Zlatá vánoční abeceda“ (Güldene Weihnachts-A-B-C), ze které později vznikla pro děti „Knížka od A do Z“ (Büchlein A bis Z).

Největším společenským uznáním, ze kterého se nejvíc radoval, bylo udělení čestného doktorátu filozofie mnichovskou univerzitou, který převzal 11. prosince 1854 z rukou rektora Ludwiga von Arndta a významného německého chemika Justa von Liebiga (1803–1873), který byl v té době děkanem filozofické fakulty.

Roku 1855 vyšla loutková hra „Smrt kmotřička“ (Gevatter Tod), známá pohádka na motivy pohádky bratří Grimmů, a byla provedena až 10. prosince 1858 s neobvyklými jevištními efekty, s velmi strašidelnou atmosférou. Dále vyšly některé Pocciho hry ve svazku „Nové Kašpárkovo divadlo“ (Neues Kasperl-Theater). V r. 1856 vyšla jedna z jeho „abeced“ „Selská ABC“ (Bauern-ABC), což byl určitý vzor pravopisu.

Své neustálé migrény se Pocci pokusil v létě 1856 celkem bezúspěšně léčit v lázních u Severního moře. Při té příležitosti poprvé navštívil také Porýní. Dále se střídaly jeho nálady od jiskřivého humoru k uměleckému zpracování „Tanců smrti v obrazech a v pořekadlech“ (Todtentänze in Bildern und Sprüchen) slovem i písmem – podle Holbeinova vzoru, jejichž jedna verze vyšla až v r. 1862, ale mnohé varianty zůstaly veřejnosti skryty. Pocci řešil své tělesné utrpení ironií, se kterou poukazoval na rozporuplnosti života. Bylo to dvanáct dřevorytů pro „Tanec smrti v obrazech a pořekadlech“. Vycházel ze středověké představy, jak Smrt přijde na Zemi a nakazí v podobě moru každého, s kým se potká; jak tuto představu zobrazil Holbein.

R. 1857 vyšla další jeho satira na úředníky. Už na začátku své spolupráce s „Létajícími novinami“ slíbil redakci podporu slovy i skutky. Přispíval různými satirami, což vyvrcholilo právě figurkou „Státního Hemeroididária“ (Staatshämorrhoidarius), což byl obraz zcela loajálního, pečlivého úředníka, který tráví za psacím stolem všechen svůj čas, bez jakékoliv tělesné aktivity. Jeho životospráva vede k zácpě a dále k hemeroidům. Pocci zde představil úředníka, který touží po „právnickém nebi“, obětuje tomu vše a popsal ho se všemi vlastnostmi zkostnatělých úředníků tak, že jeho kniha se setkala s velkým ohlasem.

V „Ilustrovaných novinách vyšly pohádky „Pták Nalezenec“ (Fundenvogel) a „Král Ptakobrad“ (König Drosselbart), dále velká „Abeceda“ (Alphabet) a „Násobilka“ (Einmaleins), „Dětská říkadla“ (Kindersprüche) a „Pořekadla“ (Sprichwörter).

Pravidelně přispíval svými dřevoryty pro výtěžek pro berlínský dobročinný bazar a až po jeho smrti se zjistilo, že věnoval „Mnichovské album“ (Münchener Album), které vyneslo nemalou částku na stavbu sirotčince. V r. 1858 vydal drama „Michal – sedlák“ (Michel der Feldbauer). Tento rok 1858 nastavil Poccimu novou trasu jeho umělecké činnosti.

V Mnichově žil v té době další loutkářský nadšenec, žádný profesionál – prostý pojišťovací agent, původně vyučený knihař, který ale své povolání nemohl ze zdravotních důvodů provozovat. Byl to Joseph Leonard Schmid (1822–1912), který ve svém bytě hrával loutkové divadélko a také provozoval případně pohyblivé jesličky. Později mu děti i dospělí dali laskavou přezdívku „Papá Schmid“. Přál si nahradit hrubé zvyklosti u jarmarečních Kašpárků figurkou, která bude působit na děti výchovně, a dospělé, kteří budou děti doprovázet, pobaví. Také chtěl, aby divadlo mělo stálý a pevný stánek. Napsal 10. září 1858 pokornou žádost na „vysokou školskou komisi“, která pochopitelně začala dělat „štráchy“. „Ouřadům“ se nelíbilo, že hry by měly sloužit i k pobavení dospělých. Obrátil se tedy na pana hraběte Pocciho s prosbou o pomoc a podporu. Pan hrabě odpověděl laskavě, jako by ani nebyl vysoce postaveným šlechticem: „Jako skromný básník jsem byl vždy ochoten něco takového napsat. Moje malé síly, které Vy sám chcete užít k témuž, jsou Vám k službám. V každém případě by mělo docházet k tomu, aby se mládeži nabízelo jen to zdravé a svěží, protože přemrštěná sentimentalita je pro city stejně tak škodlivá, jako hrubost jarmarečního Kašpárka…“.

Přispěním pana hraběte komise vydala 15. listopadu 1858 povolení k provozování divadla. A 5. prosince 1858 bylo divadlo otevřeno. Tehdy se začalo provozovat v Prannerstrasse 11, nedaleko Maximilinplatzu, kde se konávaly jarmarky. Stálou budovu mělo „Mnichovské loutkové divadlo“ (Münchner Marionetten-Theater), jak bylo tehdy nazváno, až dlouho po Pocciho smrti, na začátku 20. století. Při otevření byl nejdříve proveden „Prolog“ z pera Franze von Pocciho, kde Kašpárek skládá svou poklonu mnichovskému Kindlovi a představuje mu, jak divadélko bude hrát. Mnichovský Kindel je postava, převzatá z městského mnichovského erbu, na kterém je znázorněn „mnich“, který se skrývá i v názvu města samotného. Později se z vážného mnicha vyvinula spíše dětská figurka, nazývaná zdrobněle Kindel. Byla to tedy určitá alegorie příslibu obou protagonistů divadélka celému městu.

Následovalo představení pohádky „Princ Červánek a princezna Lilinka aneb začarovaná lilie“ (Prinz Rosenrot und Prinzessin Lilienweiss oder Die bezauberte Lilie), kde princ Červánek jde osvobodit princeznu Lilinku, kterou viděl ve snu a která je mezi dalšími šlechtičnami, začarovanými do květin, v moci zlého čaroděje Negromantica. Princezny hlídá polidštěný Leopardus, který má mimo jiné povinnost, aby květiny neuvadly, je zalévat kolínskou vodičkou. Princovým sluhou a zbrojnošem je Kašpárek Láryfáry. Na cestě je potká mnoho dobrodružství, ze kterých by nevyvázli, nebýt pomoci víly Militky (Liebinniglich). Princ je totiž začarován v medvěda a Kašpárek v osla. Potkají i jiné šlechtice, zakleté v další zvířata za snahu zakletým dívkám pomoci – a víla jim pomůže. Nakonec princ Červánek zabije zlého draka a vysvobodí všechny začarované dívky.

Tak začala spolupráce dvou nadšenců. Franz von Pocci napsal ještě dalších asi čtyřicet loutkových her, některé na klasické motivy jako „Popelka“ (Aschenbrödel) nebo „Červená Karkulka“ (Rotkäppchen), „Sedm krkavců“ (Die sieben Raben) a třeba Modrovous (Blueabart) podle bratří Grimmů. Tyto klasické pohádky vyzdobil neočekávanými proměnami a šprýmy Kašpárka, který v nich vždy pochopitelně hrál. Kašpárkovo příjmení, v němčině Larifari, je v podstatě hudební hříčkou – slabiky LA, RE,FA představují noty A, D a F, které mají představovat akord d-moll- zřejmě na znamení obvyklých Kašpárkových nářků, že v poušti, v Egyptě, v Turecku, mezi divochy, v dole – a kde všude se vyskytoval, není správná bavorská hospoda s pivem a nějakou tou klobásou.

Pan hrabě ho také vybavil zajímavým původem: nemá žádné rodiče, byl však jedním čarodějem začarován do zlatého vejce a vysezen jakousi slepicí. Tím se stalo, že nemá vůbec žádnou možnost se setkat s někým ze své vlastní rodiny. Dlouhou dobu odpočíval kdesi v Horním Bavorsku (Oberlandu) s jinými loutkami v krabici, plné bavlny. Nálezci a znalci byli při jeho nálezu překvapeni, jakouže to našli vzácnost. Bývá oblečen do červené kazajky a žlutých kalhot. - Někdy s ním ale hraje Kalupinka (Gretel). Stále mluví o jídle, ale není nenažraný, stále mluví o pití, ale nezpijí se, stále mluví o spaní, ale líný není; jeho slabé stránky jsou spíš popisovány tak, aby ho kvůli těmto slabostem měl člověk rád.

Pro divadlo dělal pan hrabě vše: navrhoval, popřípadě maloval kulisy, kreslil plakáty, dokonce vyzdoboval i vstupenky, psal hudební vložky, prology a mezihry.

Pocciho hry byly veselohry, hry rytířské, dobrodružné. Kašpárek často cestoval do exotických zemí. Uvádím některé zajímavé názvy: „Šimpanz, Darwinova opice“ (Schimpanz, der Darwinafe), „Šuryryburyburyšurybimbampuf“ (Schuriburiburischuribimbampuf).Toto podivné jméno sloužilo jako heslo k vyvolání důlního ducha.

Velice působivá a skoro strašidelná je pohádka „Doktor Zimostráz“ (Doktor Sassafras) na motivy známé pohádky o smrti, chycené do pasti.

„Tajemná paštika“ (Die geheimnisvolle Pastete) je veselohra, kde Pocci dokazuje, že pokud ďábel pokušení dobře připraví, tak mu člověk neodolá. Kašpárek je tím „hadem“ v ráji, který nabádá k porušení příkazu. Zde je také krásná figurka čaroděje Kočičourka, jehož německé pojmenování se mi nepodařilo najít, který měl svůj původ v posvátných egyptských kočkách, ovládal stoleček „Prostři se“ a podobné jiné rekvizity, a ten připravil past pokušení pro dva poctivé a hodné lidi, kteří do ní spadli.

Romantická a exotická je pohádka „Kalasiris, květ lotosu“ (Kalasiris, die Lotusblume). Už jen jméno hlavní představitelky, princezny Kalasiris ukazuje velkou autorovu invenci – „kalasiris“ byl název oděvu starověkých Egypťanek, připomínající lotos. Pohádka je o princezně, začarované zlým egyptským čarodějem Tyfonem do lotosu, za to, že si ho nechce vzít. Tyfon ale manželku má, je to bohyně noci Neftis, která, protože je uražena manželovými zálety, pomáhá Kalasiris osvobodit. Princeznu osvobodí nakonec malíř Leonardo tím, že ji jako lotos vymaluje, protože opravdové umění je osvobozující.

Pocci použil i klasické náměty a pro loutkové divadlo je přepracoval, takže vznikla hra „Kašpárek v Kouzelné flétně“ (Kasperl in Zauberflöte) apod. Po šedesátém roce vyšla „Veselá společnost“, plná draků, obrů, čarodějů, rytířů, divých mužů, čínských mandarínů a trpaslíků ilustrovaná Pocciho dřevoryty. V r. 1861 vyšla další sbírka písní, tentokrát „Žoldácké písně“ (Landsknechtlieder).

V ocenění za služby, které Pocci vykonal pro jeho rodiče, jej král Ludvík II. (1845–1886) po svém nástupu na trůn v r. 1864 jmenoval vrchním komořím. V r. 1865 vyšla Poccimu knížka „Tvůrce jmen“ (Namenbilder), což byl popis vzniku jednoho sta jmen světců a tím průvodce pro každého pro zjištění, jak jeho patron přišel ke svému jménu. Pocci knížku vyzdobil iniciálami.

V r. 1867 vznikly „Podzimní listy“ (Herbstblätter). Zde se spíš projevila autorova melancholie. Jednou z básní je například „Labutí píseň“ (Schwanensang). Postupně mezi roky 1859 až 1877 vyšlo šest svazků jeho loutkových divadelních her pod označením „Veselé knížky komedií“ (Lustiges Komödienbüchlein). Ke konci života se zdravotní těžkosti zvyšovaly, ale Franz von Pocci skládal dále hry.

K zajímavým pracím posledního období patří rozmarná hříčka „Violka trojbarevná“ (Viola tricolor) z r. 1875. Zde pan hrabě sbíral v zahradě svého zámku tvarově zajímavé květy macešek, lisoval je a sušil a pak použil jako podklad pro grafiku. Kvítky macešek použil jako obličeje pro své karikatury a ještě je doprovodil žertovnými verši. Dílo bylo vystaveno v Americe v r. 1876 na světové výstavě ve Filadelfii jakožto příklad barevné litografie, která v té době byla „výkřikem módy“.

Dále jsou uvedeny dva přiklady z této sbírky první má název „Profesoři fakulty“ (Faculty Professors) a druhý „Malíř a jeho stojan“ (The Painter and His Easel). Verše byly německy a přibližný význam je zde:

Profesoři fakulty
Zde stojí univerzitní machři,
ve svých slavnostních talárech.
A domnívá se, plný jistoty, každý ten učený trpaslík:
„Ten nejchytřejší zde – jsem já!“

Malíř a jeho stojan
Jak mnoho malířů prostopášných a zamilovaných
sedí před svým obrazem
a praví k sobě plni smutku:
„Ani do posledního velkého třesku to nikdo nekoupí!“

V posledním období svého života si hrabě Pocci upravoval svůj zámek a celkem se mu dařilo po zdravotní stránce lépe. Na vycházce kolem Starnberského jezera dostal 7. května 1876 slabý záchvat mrtvice, který však byl smrtelný. Zemřel prý tak, jak si předpovídal- i sám přál, dokonce některý z jeho životopisců tvrdí, že vše v zámku bylo na tuto událost připraveno i objednáno.

Pochován byl v rodinné hrobce v kostele v nedalekém Münsingu. První hra podzimní sezóny Mnichovského loutkového divadla v roce jeho úmrtí „Král Ptakobrad“ byla pietní vzpomínkou na spoluzakladatele divadla.

Jeho dílo obnáší na šest set hudebních děl, kolem deseti tisíc kreseb, maleb a grafik. Byl členem několika bavorských spolků, přispívatelem různých mnichovských i jiných novin a časopisů.

V Mnichově je Pocci-Straše, kde je i stejnojmenná stanice mnichovské podzemní dráhy. Dvousté výročí narození před pěti lety slavilo Bavorsko s velkou slávou. V Münsingu byla založena Pocciho společnost (Franz Graf von Pocci Gesellschaft), která se zasloužila o postavení pomníku v Münsingu v životní velikosti. Představuje uculujícího se hraběte, u jehož nohou sedí Kašpárek, mnoucí si oči.

Druhý pomník je v Mnichově, nedaleko současné budovy Mnichovského loutkového divadla v Blumenstrasse 32. Představuje scénu z Pocciho „Prologu“, jak se Kašpárek uklání na scéně divadélka Kindlovi, v pozadí a na rámu divadla je Pocciho reliéf.

Franz hrabě von Pocci byl dozajista krásnou osobností, plnou laskavosti, humoru a překvapujících nápadů, vzbuzujících i po tak dlouhé době radost.