Dobromila Lebrová: Edmond Rostand, francouzský dramatik a básník

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Edmond Rostand, francouzský dramatik a básník - 90. výročí úmrtí
 
Edmond RostandŽivot velkého francouzského básníka Edmonda Rostanda je důkazem toho, jak může být zhoubná sláva.
Na konci 19. století, kdy napsal nejvíce svých děl, byl protipólem naturalismu - tehdejšího směru ve francouzské literatuře. Byl idealistou a romantikem, usilujícím o návrat ušlechtilých ideálů do francouzské kultury.

Edmond Eugene Joseph Alexis Rostand se narodil 1.dubna 1868 v Marseille v ulici Montaux č. 14, která nyní nese jeho jméno, jako nejstarší a jediný syn bohaté a vzdělané rodiny. Jeho otec Eugène Rostand byl ekonom a básník, člen L´Académie de Marseille, což byla pobočka Académie française a Francouzského institutu (Institute de France), který seskupuje pět francouzských akademií, včetně právě nejznámější Académie française. Překládal také antické básníky. Strýc Edmondův Alexis (1844 - 1919), bankéř, byl znám v hudebním světě jako skladatel klavírních děl, oratorií a opery. Babička z otcovy strany pocházela ze Španělska, z Andalusie s mnoha příběhy ze svého kraje. Maminka Angélique, rozená Gayet, byla z rodu námořních kapitánů a z rodu význačného francouzského básníka a také numismatika Jeana - Jacquesa abbého Barthélemyho (1716 - 1795).
V Marseille navštěvoval Edmond mezi roky 1878 až 1884 místní lyceum, kde byl vynikajícím studentem, zvláště v oblasti literatury, a byl dokonce poctěn titulem „básníka školy“ za překlad veršů římského básníka Gaia Valeria Catulla (84 př.Kr.- 54 př. Kr.) na oslavu básnířky Sapho. Už v r. 1880 uveřejňoval eseje a básně v literární revui Mireille. Na lyceu učili dobří učitelé především literárního zaměření, z nichž jsou známa jména René Doumic a Boris de Tannenberg, proslulý svou znalostí andaluské poezie.
Od mládí měl Edmod Rostand malou sebedůvěru i přes značné úspěchy, byl vůči sobě velmi náročný, usiloval, aby jeho práce byla bez chyby, a po každém nezdaru trpěl velkými depresemi. Také býval často nemocný, kdy mu při rekonvalescenci velice pomáhal pobyt v lázních Bagneres de Luchon v Pyrenejích.
V r. 1884 odjel do Paříže studovat literaturu, dějepis a filozofii na Collége Stanislas. Do Marseille se pak už nastálo za života nikdy nevrátil, pouze ke krátkým návštěvám. Po maturitě začal podle přání svých rodičů v Paříži studovat práva. Ale práva nedokončil. Byl více básníkem a dramatikem, jehož první hra, napsaná spolu s přítelem Henrim Leem „Le Gant rouge“ (Červená rukavice), byla provedena v r. 1888 v Théâtre Cluny na bulváru Saint German v Paříži, avšak s malým úspěchem.
Také jeho sbírka básní z r. 1890 Les Musardises (Povaleči), na které pracoval dva roky a kterou věnoval slečně Rosemonde Gérard, neměla příliš velký úspěch. Slečna Rosemonde Gérard, vlastním jménem Louise-Rose-Étiennette Gérard (1871 - 1953) byla začínající básnířkou s úspěšně vydanou sbírkou Les Pipeaux (Dýmky). Její rodiče již nežili, ale byla vnučkou významného Napoleonova maršála a premiéra Étiene Maurice Gérarda. Když se setkali, byla na cestě do kláštera.
Z té doby jsou její verše:
„Každého dne tě miluji více,
dnes více než včera, ale méně než zítra...“
Skutečně to byla velká láska na celý život. Vzali se 8. dubna 1890 a paní Rosemonde byla Edmondovi vždy oporou v jeho depresích po neúspěších a rádkyní při jeho práci. Její portrét od malíře Ernesta Héberta (1817 - 1909) představuje její půvab.RosemondeMěli dva syny Maurice (1891 - 1968) a Jeana (1894 - 1977).
V r. 1891 napsal Edmond Rostand veselý příběh „Les deux pierrots“ (Dva pieroti), který přitáhl pozornost Comédie Française. Pak v r. 1894 zadal Comédie-Française svou první verzi burlesky Les Romanesques (Romantikové) s premiérou 21. května 1884, která měla úspěch. Bezstarostné zpracování příběhu na námět Romea a Julie bylo shledáno jako okouzlující, zábavné a napsané jiskřivým veršem. Úspěch hry pokračuje do dneška ve formě muzikálu Fantastikové, na libreto Toma Jonese (*1928) a s hudbou Harveye Schmidta (*1929), který měl mezi lety 1960 až 2002 na Broadwayi v New Yorku více než sedmnáct tisíc repríz. Podle některých pramenů se muzikál dál hraje a hraje v něm i osmdesátiletý autor libreta.
V té době měla úspěch Rostandova báseň „Odee à la musique“ (Óda na hudbu), zhudebněná skladatelem Emmanuelem Chabrierem (1841 - 1894) a uvedená 23. března 1891 v Théâtre du Châtelet.
Ale Rostand si přál psát mnohem vážnější hry. Byl otřesen materialismem a cynismem své doby a snil o tom, že Francii navrátí původní galské vlastnosti - hrdinství a důvtip i sebeobětující nadšení pro vznešené ideály. Jeho cílem bylo dávat “leçons d’âme” - dávat lekce duši. Povzbuzen úspěchem „Romantiků“, vložil veškerý svůj idealismus a poezii do veršované hry o vzdálené princezně, z dálky zbožňované trubadúrem. „La Princesse Lointaine“ (Vzdálená princezna) je hra o vykupující síle lásky a je založená na skutečném příběhu Jaufrého Rudela (1125 - 1148). V této hře psal o Jaufrém Rudelovi, trubadúrovi, který se zúčastnil 2. křížové výpravy s cílem spatřit překrásnou hraběnku z Tripolisu před tím, než zemře, navzdory, že se nikdy nesetkali. Stejně jako pozdější Cyrano, je Jaufré idealistou, který, aby si splnil svůj sen, vrhá se do dobrodružství. Premiéra byla v Théâtre de la Renaissance 5. dubna 1895 se Sarah Bernhardt(ovou) (1844 - 1923) na vrcholu její slávy v titulní roli Melissindy, hraběnky z Tripolisu.
Rostand očekával úspěch, který byl právě dán i tímto obsazením. Právě Bernhardtová si také přála v té době mít vážnou roli. Přesto ale pařížské publikum, a ještě více kritikové očekávali od mladého autora spíše lehčí pobavení a neocenili Rostandovo jemné cítění. „Vzdálená princezna“ se dočkala pouze chladného přijetí a byla přijata až po třicáté repríze. To vzalo Rostandovi odvahu - a nebylo to poprvé - že prošel obdobím sklíčenosti a depresí.
Ale Sarah Bernhardtová měla v něj pořád důvěru a objednala pro velikonoční týden r. 1897 hru ve verších. „La Samaritane“ (Samaritánka), biblické drama o třech dějstvích o samarské ženě podle evangelií. Je to příběh rozmařilé krásky ze Samarry v dnešním Jordánsku jménem Photina, která, když pozná Krista, zvěstuje svým krajanům příchod Mesiáše a pro jeho učení získá celé město Sichem. Hra byla vřele přijata jak od obecenstva, tak od kritiků. Constant Coquelin
Mezitím, kdy pracoval na Samaritánce, psal Rostand i jinou věc. Sarah Bernhardtová, která byla „Vzdálenou princeznou“ nadšena, pozvala na její první čtení přítele, aby si hru poslechl. Herec Constant Coquelin (1841 - 1909) byl znám pro své klasické komické role, znal Sarah Bernhardtovou ze svého dřívějšího působení v Comédie-Française, z něhož už odešel, ale byl zrovna ředitelem divadla Théâtre de la Porte Saint Martin (u Svatomartinské brány). Byl dojat Rostandovou hrou a hlasitě naléhal, aby Rostand pro něj napsal nějakou úlohu.
Rostand si dlouho přál napsat hru o svém hrdinovi z dětských let, Cyranovi de Bergerac, básníku ze 17. století, pro jeho odmítání kompromisů. Coquelin byl ideálním hercem, aby vzkřísil Rostandovu představu o Cyranově charakteru, jehož nehezké vzezření by kontrastovalo s ušlechtilou duší. Dramatik ještě zdůraznil tento kontrast jeho ošklivosti „groteskním“ nosem, což byla určitá slovní hříčka daná už básníkem Théophilem Gautiérem (1811 - 1872) v jeho „Groteskách“ (Les Grotesques) z r. 1844, ze kterých Rostand také čerpal.
Ve své hře Rostand použil skutečných historických postav, ale jejich charakter i životní osudy se od těch skutečných liší. Cyrano Hercule Savineien de Bergerac (1619 - 1655) byl dramatik, voják,šermíř, filozof, fyzik a hermetik. Byl rivalem Molièra (1622 - 1673) a dalšího hrdiny Rostandova dramatu, herce Antoina Jacoba Monfleuryho (1640 - 1685), jejichž potyčka, která se odehraje v 1. jednání hry “Cyrano de Bergerac“, je historicky dokázaná. Cyrano bojoval se sebevražednou odvahou spolu s gaskoňskými kadety a byl dvakrát těžce zraněn. Napsal drama „Le Pédant Joué“ (Napálený školomet), v němž právě Montfleury nechtěl hrát, a které použil Molière pro svá „Scapinova šibalství“, dále drama „La Mort d´Agrippine“ (Smrt Agrippiny). Napsal fantastické cestopisy „Voyage dans la lune“ (Cesta na Měsíc) a „L´Historie des états et empires du soleil“, která se do češtiny překládá názvem „Cesta do sluneční říše“. Tento fantastický cestopis ale nedokončil.Cyrano de Begerac
Úspěch takové hry jako Cyrano de Bergerac byl na výdělečném divadle pochybný, a kdo by něco věděl o nějakém básníkovi ze 17. století, který byl hlavním hrdinou dramatu? Ale Coquelin věřil v tuto hru a složil na její provedení v Théâtre de la Porte Saint Martin i část svých peněz. Premiéra byla 28. prosince 1897.
Rostandův životopisec Émile Ripert (1882 - 1948) uvedl, že Rostand byl velice zvědav na úspěch své hry i se velice obával, jak bude přijata, že se jí sám zúčastnil na jevišti v převleku za mušketýra a sledoval ji buď na scéně nebo v zákulisí. První jednání bylo přijato s odstupem, ale nikoli odmítavě, od třetího jednání bylo nadšení a zcela dojatý a vyčerpaný autor, i když byl obecenstvem po nesmírném triumfu vyvoláván, se vzdálil. Obecenstvo doslova šílelo nadšením a radostí. Rostandův sen o návratu národní hrdosti na hrdinství a ušlechtilé ideály a na důvtip jeho Cyrana se uskutečnil, ba byl naprosto nad jeho představy. Coquelin prohlásil, že pro takovéto dílo jde člověk rád i na smrt. V hledišti byl i ministerský předseda Jules Méline (1838 - 1925), který byl tak nadšen, že při další repríze dekoroval Rostanda stuhou rytířem Čestné legie.
Přes noc se Rostand stal národním hrdinou. Jeho fotografie byla ve všech výlohách s víny Cyrano, Cyrano cukrovinkami, Cyrano popelníky, dokonce Cyranovými klobouky apod. Rostanda i jeho rodinu zpovídali novináři. Plynula pozvání na hostiny od bohatých, slavných a vlivných, spolu s mnoha dopisy. Rostandův nakladatel Fasquele vytiskl hru se zvláštním světle zeleným obalem, který byl užíván pro všechny Rostandovy hry, první byla již v únoru 1998 následována šesti vydáními.
Od tehdy proběhla Rostandova hra po celém světě a byla přeložena do mnoha jazyků. Do češtiny ji přeložil a přebásnil hned následujícího roku Jaroslav Vrchlický během tří dní a tří nocí; do nedávna to byl jediný překlad, i když v současnosti se Cyrano hraje i v překladu novějším. Podle některých pramenů se autor s Vrchlického překladem seznámil a líbil se mu. Národní divadlo v Praze uvedlo premiéru už 22. března 1899 v hlavní roli s Jakubem Seifertem (1846 - 1919). F.X. Šalda (1867 - 1937) představení strhal, pouze Seiferta pochválil. Po dvou letech psal o "ohmatané a očenichané popularitě dramatu Rostandova". Kritik Václav Tille hru označoval za geniální kýč.Jakub SeifertHra byla převedena do oper, muzikálů, filmů, parodií a dokonce do baletu. Cyranův nos se stal známým pro všechny a používá se i v reklamách dodnes. Ztvárnění hlavní postavy je snem všech herců. Psychologii Cyranovu zkoumali psychiatři a psychologové. Jeho důvtip a statečnost a jeho „čistý štít“ jsou vlastnosti, které vzbuzují nadšení po celém světě. - Je ovšem zajímavé, že onen „čistý štít“ přeložil Jaroslav Vrchlický z originálního slova „panache“, což je chochol - okamžitě se nám vybaví: „Svůj širák odhazují v dáli“, jak v prvním jednání nastupuje Cyrano k souboji.
Pro zbytek Rostandova života se od Rostanda od té doby očekávalo velmi mnoho. Obecenstvo si přálo více takových her jako „Cyrano de Bergerac“; divadelní kritikové očekávali, že Rostand zahájil nový věk francouzského klasického dramatu. Jeho sláva se stala těžkým břemenem, které se stalo svatou povinností, k jejímuž splnění se obával, že nemá dost sil a tvořivých schopností.
Jeho další drama o šesti dějstvích „L´ Aiglon“ (Orlík), bylo napsáno pro Sarah Berhardtovou a pro její Théâtre Sarah-Bernhard při příležitosti Světové výstavy v Paříži v r. 1900. Rostand při premíéře 15. března 1900 uspokojil jak obecenstvo, tak kritiky. Tragický příběh Napoleonova syna, Napoleona II. vévody zákupského, neboli z Reichstadtu (1811 - 1832), nazvaného Orlík, který byl vychováván svou matkou Marií-Luisou jako rakouský vévoda, ale který tajně toužil se vrátit do Paříže a zaujmout své oprávněné postavení jako vládce Francie, byl vyprávěn lyrickými a dojímavými verši. Sarah Bernhardtová triumfovala v roli mladé vévodkyně, ke které se vracela po celý další život.
Ale námaha kladená na Rostanda začala mít následky. Nikdy neměl pevné zdraví, často trpěl záněty průdušek a i záněty plic; bezprostředně onemocněl po premiéře „Orlíka“. Několik dní byl jeho život v nebezpečí - národní hrdina ztrácel dech. Podle rady svého lékaře se přestěhoval do mírného podnebí Cambo-les Bains ve francouzském Baskicku na jihozápadě Francie. Zde se setkal s klidným venkovem, což mu velice vyhovovalo. Lékaři mu zakázali pracovat, tak chodil nebo se projížděl na koni po venkovských cestách a vzpomínal na své dětství, kdy trávíval prázdniny v pyrenejském Luchonu.
Ale pařížská literární společnost ho nenechala na pokoji, prosili ho, aby se ujal uprázdněného místa ve Francouzské akademii (Académie française). Zvolen byl jako nejmladší básník ve věku 33 let 3. května 1901. K tomu, aby napsal svou řeč, že čestnou funkci přijímá, potřeboval Rostand skoro tři roky.
Když se této funkce ujal, bylo to v r. 1903, byla zde celá Paříž, lidé se rvali o sedadla a přeplnili nádvoří.
Rostand a jeho žena se rozhodli, že si chtějí postavit dům v klidu baskického venkova. Rostand požádal slavného architekta Alberta Toinaira (1862 - 1958), aby mu navrhl a postavil vilu v baskickém slohu. Vila byla postavena v Cambo-les Bains v r. 1903.Cambo-les-BainsAvšak vybavit takovou budovu vyžadovalo hodně času. Rostand si do nejmenších detailů svůj další domov navrhoval sám. Měl také velké potěšení při plánování zahrady. Svou vilu, či spíše zámeček, nazval Arnaga.
Ale ve stejné době vyžadoval Coquelin další hru od „svého básníka“.
Tyto dvě tvořivé činnosti pokračovaly paralelně, avšak Rostand pociťoval, že jeho tvůrčí síly ochabují, a pokud přece jen tvořil, obával se, jak dostojí požadavkům své proslulosti - že jeho dílo nebude dost dobré. Tak, jak vyjádřil svůj mladistvý idealismus ve svém „Cyranovi“, vyjádřil nyní tento svůj strach v novém hrdinovi Chanteclerovi, který nebyl člověkem, ale byl to mladý kohout, který byl přesvědčen o tom, že svým zpěvem probouzí slunce. Hlavní hrdina - Chantecler se pokouší za všech okolností udržet si svoji důstojnost mezi ostatními představiteli živočišné říše. Všichni hrdinové nové hry „Chantecler“ byli ptáci, což vzbudilo odpor publika při uvedení hry. Určitou předlohou Rostandovi byly „The Canterbury Tales“ (Canterburské povídky ) a "Parliament of Fowls“ (Ptačí sněm) od anglického básníka Geoffreye Chaucera (1343 - 1400) a pak hlavně „Fables“ (Bajky) od francouzského bajkáře Jeana de La Fontaine (1621 - 1695).
„Chantecler“ je nejdojemnější a nejlyričtější z Rostandových her. V něm vyjádřil svou lásku k venkovu. Po několika odkladech měla hra premiéru 7. února 1910, opět v divadle Théâtre de la Porte Saint Martin, ale přijata byla velmi vlažně. Bylo to možná i proto, že to bylo období po aféře Alfreda Dreyfuse (1859 - 1935) a Rostand stál na Dreyfusově straně, což mu způsobilo mnoho nepřátel na politické scéně. A pak - byla zde spousta závistivých spisovatelů - a v této době užití zvířecích charakterů, které měly znázorňovat drsné zvyky Pařížanů, nebylo vítané a nebylo zkrátka v módě.
Později byla hra uznávána s nadšením.
Rostand se vrátil do Camba, aby pokračoval v psaní poezie, ale ta už nebyla určena pro představení. Výjimkou byla hra „La Derniere Nuit de Don Juan“ (Poslední noc Dona Juana), napsaná pro jeho hereckého přítele Charlese de Bargy (1858 - 1936) z Comédie-Française, který hrál už v „Romanticích“. Je to drama, hodící se spíše k filmovému zpracování, než na divadelní scénu. Bylo však provedeno až po autorově smrti v r. 1922 v Paříži a při své premiéře propadlo.
Když začala 1. světová válka, nebyl Rostand uznán schopným pro službu v armádě. Byl tím hluboce zklamaný a snažil se, jak nejvíce mohl, pomáhat raněným v místní nemocnici v Cambu a psal vlastenecké verše do novin. Ale jeho hry, obzvláště „Cyrano de Bergerac“ pomáhaly zvyšovat odvahu pro mnohé bojující.
Dne 11. listopadu 1918 v 11 hodin 11 minut začaly oslavy příměří, které trvaly 36 hodin. Jako význačná osobnost se jich musel Rostand zúčastnit. Již při těchto oslavách kašlal, ale zároveň se nakazil obávanou španělskou chřipkou, které 2. prosince 1818 podlehl. Bylo mu 50 let. Pohřben byl na hřbitově v rodné Marseille.
V Cambo-les Bains stojí jeho pomník a jeho vila Arnaga je nyní otevřena pro veřejnost jako Rostandovo muzeum. PomníkOba dva jeho synové se stali rovněž spisovateli. Maurice Rostand psal básně a dramata, např. už v r. 1913 spolu s matkou „Un bon petit diable“ (Dobrý malý ďábel) a pak v r. 1935 „Le proces d'Oscar Wilde“ (Proces s Oskarem Wildem). V r. 1948 vyšly jeho paměti „Confession d'un demi-siecle“ (Zpověď půlstoletí). Maurice se pohyboval v období mezi válkami ve středu společnosti význačných umělců s odlišnou sexuální orientací.
Zato Jean byl biolog, který publikoval eseje, příručky a pojednání z různých oblastí biologie. Svého otce následoval v tom, že byl v r. 1959 zvolen členem Académie française. Byl ženat a v r. 1921 se mu narodil syn François, který byl - nebo ještě je - spisovatelem. V r. 1923 napsal satirický portrét „Ignace, ou l'écrivain“ (Ignác, neboli spisovatel), kde si vzal na mušku přecitlivělost svého otce i bratra. Byl humanistou a význačným aktivistou v otázkách jaderného odzbrojení a zrušení trestu smrti.
Oba bratři i s matkou se po druhé světové válce pohybovali v intelektuálních kruzích kolem spisovatele Jeana-Paula Sartra (1905 - 1980).
Rostandovo dílo, především „Cyrano z Bergeracu“ zůstává po více než století stále okouzlující hrou plnou nádherných vlastností, které jsou proto přijímány s nadšením proto, že jich je ve skutečném životě málo. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 12. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.