Egon Wiener: O vodě | Jakýsi zmatený | Pohádka pro syna

Rubrika: Literatura

O vodě u nás doma

Po vodě jistého jezera v Káni Galilejské chodil mladý žid Kristus. Matka si nepřála, aby dcera chodila k vodě ven, Viktorka skočila u splavu do vody . Vody je plná řeka Nisa a Jabloncem jde jedna řeč, že tolik vody už dlouho tu nebylo, a že by bylo lepší pro ty, kteří bydlí u dolní části města, aby radši odjeli.

Starostka Višňové si z pytlů písku nechala udělat do bytu nábytek, knihovnu, křesla i válendu. Starosta Chrastavy, mimochodem obávaný učitel chemie libereckého gymnázia, si postavil z písku visutý most přes Nisu blíže k Machnínu. Můj strýček Walter z Loučné v Hrádku, co po něm pojmenovali hrádečtí radní v čele s mladým Půtou most, má o něj strach.

Já měl vodu rád. Kdysi, jako malý kluk jsem s Rudou Reichlem přeplaval soušskou přehradu. K vodě mám vřelý vztah – převařuji ji. Platím vodné i stočné. Pochopil jsem, že čím méně se budu mýt, tím více za vodu zaplatím. To ostatně platí v naší zemi všeobecně. Čím víc šetříte, tím víc platíte. Proto nevěřím fyzikálním zákonům. Čím víc sněhu, tím větší průšvih s vodou v Železném Brodu. Čím víc úžasné idylky zasněžených stromů a senzačních zpráv o zamrzlé Jizeře, tím větší strach, co si voda vezme sebou, až se přihrne z kopce dolů.

Měl jsem kdysi lodičku z kůry na pohon z kousku mýdla vtlačeného do její zadní části. Pohon to byl prazvláštní a já léta čekal, v podstatě každé večerní koupání, že mi lodička uplave. Mám ji dosud. Geniální pohon stojící na rozpadu hmoty (mýdlo místo atomu) tak docela nevyšel. Šedá teorie v praxi nezezelenala.

Mám rád vodu pod kontrolou včetně toho, co v ní plave. Nemám rád rozvodněné rozhozené paže Nisy, které jsem viděl před dvěma roky v Bílém Kostele, Chrastavě, Raspenavě, Bílém Potoce.... Nemám rád vodu, která se drápe po zdech domů a odnáší sebou dveře, ploty, psí boudy a bere lidem vše, jako strejdovi Waltrovi v Loučné v Hrádku nad Nisou.

Dám si čaj uvařený z vody, polévku s játrovými knedlíčky a koupím si nové holínky proti vodě. Jen na mně nechoďte s tím, že nejste připraveni, až přijde voda z hor a vše okolo bude nohama vzhůru. Voda mě pak naštve a mohu odpovědně říct: Tohle kramaření s vodou chce pevnou ruku a vědět, kdy jde o život a kdy jde o nic míň, než o kapičku vodu, co ulpěla v očích. Kdy jde o slzy v očích na památku živých.

Jakýsi zmatený

V televizi dávali ve stejný čas zajímavé filmy – Železného muže a Amadea. Oba jsem už viděl a oba jsem zase vidět chtěl. Jak? Posloužily mi televizní reklamy. Ještě, že jsou. Tím je mi umožněno popatřit současně oba filmy. Sice ne celé, ale zeštíhlení dělá dobře i filmu. Ani tentokráte tomu nebylo jinak. Téměř.

Volala mi do toho má přítelkyně s rýmou a angínou. Na všechno, co mi řekla, jsem musel říci: „Opakuj mi to ještě jednou!“ Tím se náš rozhovor z deseti minut prodloužil na dvacet a já pomalu ztrácel orientaci v obou filmech i o stavu nemoci.

Padouch Saliéri jednou cosi horlivě vyzdvihoval, aby to po dvou přestávkách bral diplomaticky zpátky. Josef II. se mi připletl do přestřelky nekonvenčních zbraní v poušti Afganistanu a Amadeus se příšerně chechtal v nějaké chemické laboratoři. Mozartova snoubenka s upjatými prsy se mi stále nezdála, když zavolala Jana. Mladý kníže hudby Mozart dokonale shodil Salieriho vojenský pochod a střihnul si pár úžasných melodií. Salieri se kácel ke zdi, Jana se mě ptala, co dělám, že ji neposlouchám, a cože to sleduji v televizi...

Nějak se mi ten večer všechno popletlo a bylo z toho Jiráskovo Proti všem. Tak jsem si řekl dost a šel si lehnout už v deset. Amadeus vřískal, křičel, Železník lítal vzduchem a já na toaletu a k televizi přepínat z reklamy na jinou stanici. Jinak bych u televize nevydržel, ale ten den byl hektický. Každý si z mého spánku něco vzal. Rezignoval jsem. Čekal jsem, že ještě někdo zazvoní, nebo bude stát u dveří a říkat, že mě nezdrží. Jó, když se to sejde, tak se zadaří.

Spal jsem do rána do osmi hodin a celou noc mě honili monstrózní netvoři a já se jim bránil tím, že jsem mluvil ze spaní. Mám z toho všeho lehký pocit vysílení a zmatení. Asi si budu muset zavést pořadník priorit, co z kultury, co z ledničky, co si pouštět za televizní programy… Nejsem sám, kdo v tom má jistý nepořádek.

Pohádka pro syna

Když byl Jakub docela malý kluk, měl rád pohádky, které jsem mu rád vyprávěl. V té době jsme bydleli v Machníně. Z okna kuchyně jsme viděli na Ovčí horu, která uzavírá libereckou kotlinu od západu. Pod ní v romantických zákrutech opouští řeka Nisa velký Liberec, aby pod hradem Hamrštejnem zamířila do rovin za Chrastavou, k Hrádku nad Nisou a ke státní hranici. Mnohokrát jsem prošel toto melancholické území o ploše několika kilometrů čtverečních, mnohokrát jsem, vykloněn z okna vagónu připojeného k parní lokomotivě, riskoval žhavý oharek v oku. Nikdy jsem se nenasytil té krásné barevné krajiny podél železniční tratě z Machnína do Andělské Hory a dál, dál podél Nisy do Hrádku nad Nisou.

Míval jsem tam strach z padajícího kamení, ze zvuků, které vydává praskající dřevo bleskem zasaženého stromu, užíval jsem si šumění kapek hustého deště, choulil se před větrnými poryvy sněhu s ledovou vodou. Nesčetněkrát vztahovaly holé větve ruce po mé čepici, šále, srážely mi brýle a stahovaly bundu z ramen, a přesto se stále vracím, abych byl na podzim znovu zaskočen krásou podzimních žlutočervených bukových listů nad andělohorskou elektrárnou. Ta duhová paleta, barevná škála není ve výbavě žádného malíře. Tohle umí jenom slunce, když se opře do strání nad Nisou a maluje, kam svým štětcem dosáhne. Od řeky až vysoko k nebi, k modré obloze, s bílými nebo černými oblaky plujícími jak středověké koráby nad hlavou mořeplavce vdechujícího vodní tříšť z jezu pod malou hradní vodní elektrárnou.

Jako v té pohádce pro Jakuba o mloku ve studánce při cestě dolů k Nise. Už dole, za školkou, za posledními domky, kde pod modrými zvonečky rozsetými v trávě, na loukách pod Ovčí horou, žijí užovky, ježci a ve větvích starých stromů sovy, sojky a mohutné černé vrány.

Tam, na Ovčí hoře, kde se stráň mění v les, žije ve větvích prvního stromu veverka Zrzečka, babička a maminka všech veverek, které znám. Každá z nich byla hrdinkou pohádky vyprávěné na dobrou noc všem dětem v okolí, a nejen mému Jakubovi. V těch místech běhal koloušek Venda, ježek Malá Bodlinka, sovička Evička. Večer co večer mě Jakoubek prosil: „Tatínku, vyprávěj, co dělala dneska Zrzečka?“ A tak jsem povídal.

Vyprávěl jsem příběhy z kanceláře, ale místo Hanky za stolem sekretářky seděla zelená žába. Zrzečka byla moje kamarádka Jitka, koloušek byl Standa, šofér Bohoušek statný jelen. Syslíkem byl Milan z Hejnic, rychlá rybka z akvária Petra z Podještěda a Mirek Zajíc to všechno fotil.

Večer co večer jsem Jakubovi vyprávěl, co bylo a nebylo v kanceláři a přitom se z okna díval na černou Ovčí horu na tmavém pozadí. Na co jsem při tom myslel? Už nevím. Občas mě tříletý synek zastavil dotazem, jak jsem ten příběh z práce opravdu dořešil. To jsem se raději vrátil do dějin, k Jiráskovi a některé příběhy si zaranžoval do našeho prostředí. Co si pamatuji, úspěch měl Brunclík z Karlova mostu, Braniboři v Čechách a Bratr Paleček v součinnosti mých kancelářských přátel za pomoci zvířat z Ovčí hory nad Machnínem.

Tak to mohlo jít až do dospělosti mého syna, ale tak daleko to bohužel nedošlo. Již ve čtyřech letech začal být skeptický – důsledek výchovy v mateřské škole. A tak skončily mé snahy nadělat z mých kolegů přítulná lesní zvířátka a polidštit je. Jakub si našel jiné hrdiny a já zešedivěl.

Jaké pohádky vyprávějí machnínští rodiče svým dětem dnes, nevím. Zeptejte se, třeba někdo ví, kde má domeček malý ježeček a kde spává veverka Zrzečka...

foto: lakecabin4rent.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 07. 2012.