Z machnínské kroniky

Řídicí učitel, pan Josef Klos, se stal i archivářem naší obce. Bydlel jsem tehdy od něho, co by kamenem dohodil, ale pochybuji, že bychom si měli co říci. V tom roce mi byly dva roky a mým problémem byly příliš tlusté dolní končetiny, které mi obden masírovali, což bolelo. Já z toho měl strach a pan řídicí, ten měl jiné starosti.

Do kroniky poznamenal nejen to, že místní svaz mládeže uhájil postavenou májku před svazáky z Chrastavy, ale i to, že v Machníně se JZD moc nedaří ani na druhý pokus. Zapsal i jiné reálie, nad kterými dnes zůstává rozum stát.

Zemědělci panu Špinkovi z Machnína č.p. 47 se narodilo vnouče. Pan Špinka se rozhodl při té příležitosti uspořádat oslavu a pro hosty uchystat hostinu, jak se patří. Bez povolení „vrchnosti“ na černo zabil tele, pozval přátele i známé, kteří na místě tele snědli. K zabíjačce bylo v roce 1949 nutné mít písemné povolení a nedostal ho nikdo, pokud neodevzdal státu povinné dávky zemědělských produktů.

Nevím, jak se informace o zabíjačce dostala k vrchnosti, kdo ze sousedů poslal na pana Špinku udání. To kronikář nezaznamenal. V kronice jen stojí, že začalo velké vyšetřování a že pan Špinka s manželkou se nepřístojně bránili. Během prohlídky bylo u nich nalezeno neodevzdané obilí a něco máku. Jako hlavní důkaz Špinkova nepřátelského postoje k republice byla zajištěna kůže z telete. Špinka se bránil tím, že jde o kůži z bernardýna. Takto je to skutečně psáno v kronice obce Machnín z roku 1949.

Vyšetřovatelé tohoto skandálního prohřešku svolali lidové shromáždění, kde byli manželé Špinkovi podrobeni výslechu před celou obcí. Toto veřejné autodafé bylo svoláno do restaurace Zelený strom v Machníně, v téže restauraci, kde žáci základní školy hrávali svá dětská představení, kde se promítaly dětské pohádky a kde vystupoval i kouzelník. Na tomto místě, přede všemi machnínskými občany, před naplněným sálem odhalili vyšetřovatelé pravou tvář nepřítele lidu pana Špinky s manželkou, aby obec věděla, jaká že to žába seděla na prameni, a proč voda netekla.

Nevím, zda se všeobecným souhlasem nebo i bez něj, ale rozhodnutím soudu v Liberci byli oba manželé odsouzeni do vězení. Na kolik let, nevím a nevěděl to asi ani pan řídicí, který to do kroniky nezapsal.

Hlavou mi dnes i po všech těch letech vrtá otázka: Byla to skutečně kůže z telete, nebo z bernardýna? No, mysleme si, co chceme, ale strach z černé porážky byl mezi zemědělci velký. Němci za černou porážku posílali do koncentračních táborů, komunisté do uranových dolů. Proč panu Špinkovi nevěřit? Ony se ty kůže od sebe tolik neliší. Nešlo spíše o exemplární potrestání v obci, kde se zemědělskému družstvu opakovaně nedařilo?

Kdo ví. Ten příběh dnes už nemá rozuzlení. Jde spíš o to, že to je výpověď o jedné epoše zachycené několika řádky v kronice. Lidé v Machníně dnes už neví, čemu jejich rodiče přihlíželi. O tom se prostě nemluvilo a nic podobného se pak už nekonalo. I tak z toho trne. Jak se potom ti lidé mohli v obci potkávat, zdravit, podávat si ruce?

Zbylo jen pár řádků pana řídicího v obecní kronice, že se to opravdu stalo v Machníně léta Páně 1949.

O inkoustu na školní lavici

Pokaždé jsem s ním měl problém. Ač kalamář, to slovo dnešní žáci a studenti vůbec neznají, byl zabudován ve školní lavici hluboko, občas měl tendenci vyskočit ze žlábku ven. Pak vše kolem zmodralo a jeden si byl jist, že bude následovat trest.

To kaňka v sešitě byla prezentována často jako větší tečka. Inkoust dovedl i volně stékat a barvit oblečení a stříkat. Nečekaně, jako injekční stříkačka. Zákeřně a zrádně. Často se jím řešily i spory. Inkoust proti inkoustovi.

Uměl být všude. Na rukou, obličeji, ve vlasech, na knížkách, na bačkorách i na svačině. Na umyvadle, na židli učitele i vaší, na kterou si sedl právě váš spolužák. Jen ne na peru zastrčeném v násadce. Také jedno slovo, co vymizelo ze slovníků žáků i učitelů.

Pero se muselo stále namáčet. Inkoust k němu prostě, dodnes nevím proč, nelnul. A já, žáček s nervózním žaludkem, co jako podobní spolužáci cestou do školy poctivě zvracel, jsem byl z toho stálého namáčení nervózní. To plnicí pero prostě pro nás musel někdo vynalézt.

Nevím, jak se to stalo, ale už ve druhé a třetí třídě jsme my, vybraní žáci ve třídách, mohli začít psát inkoustovým plnicím perem.

Ještě k těm našim machnínským školním lavicím. Byly ještě staré rakouské litinové, pro tři žáky, a měly za sebou padesát let, co v nich žáci zdejší školy odseděli téměř bez úhony. Odhaduji je na rok výroby 1890. Bůhví odkud k nám do školy doputovaly. Zrovna tak, jako starý zvon, na který školnice paní Šandová zvonila. Ten visel v 1. patře, všem na očích.

K inkoustu se váže i příhoda, když jsem, už sice nevím s kým, vařil z duběnek z dubu u nádraží inkoust. Zda se povedl, už také nevím, ale co vím, že inkoust se do školy vozil ve velkých lahvích a skladoval se na půdě, kde se sušily léčivé bylinky. Na půdě proto, že prý jednou láhev někomu upadla a ve škole bylo modré peklo. Učitelé, rodiče, děti místo tělocviku, všichni drhli, drhli a drhli. Na půdě se nalévalo do menších skleniček a z nich pak ve třídách do kalamářů…

Machnínská škola v padesátých letech minulého století byla i o předpotopním topení plnými kbelíky uhlí. Do obrovských kamen u dveří školnice přikládala i během vyučování. Ohlušující rachot byl vždy vítán, a co pamatuji, tak do roku 1958 se nic nezměnilo, stejně jako s chlapeckými záchody. Čůrali jsme do stěn, každé prázdniny rok co rok přetírané dehtem. Naše národní škola od 1. do 5. třídy byla školou, na kterou se nezapomíná a kde inkoust tekl proudem…