Slyším-li z rádia či čtu v rádoby zasvěceně se tvářících komentářích v časopisech polemiky o tom, zda tištěná kniha přežije stále sílící tlak elektronických médií, nutí mne to k pousmání. Většinou o tomto problému hovoří lidé, kteří mají blízko právě k těm tabletům, elektronickým čtečkám, teletextu, internetu, fejsbuku a podobným nesmyslům, jimž se, nevím proč, říká sociální sítě – jakoby na nich bylo něco sociálního. Tedy k věcem, k nimž mám já osobně poněkud odtažitý vztah.

Z toho všeho virtuálního haraburdí uznávám bez výhrad internet. Ovšem do té míry, že mi umožňuje mailovat či hovořit s dětmi a vnoučaty na dálku pomocí skajpu, okamžitě a zadarmo, či najít to, co hledám, či neznám, jak nyní a dříve hlásal Seznam. Třeba www.pozitivni-noviny.cz.

Samozřejmě nezavrhuju ani ty ostatní vymoženosti moderní doby začátku třetího tisíciletí. Uznávám, že brát si na dovolenou deset knih do kufru či batohu je poněkud nepohodlné, když se to všechno vejde do desetidekové krabičky. Jenže dovolenou trávím většinou ve vlastech českých a veřejnou knihovnu člověk najde i v Zadní Lhotě a v knihovně člověk potká člověka, kdežto u placatého monitoru je jako kůl v plotě. A pak se vám také může stát, že při balení kufru zapomenete doma nabíječku, takže druhý den přečtete pár stránek... monitor zhasne... a... můžete se se čtečkou dát vyfotografovat, jak říkal s oblibou, když se něco nepovedlo, můj děda. Máte-li ve fotoaparátu, narozdíl od čtečky, nabité baterie.

U knihy k podobnému renoncu dojít nemůže. Snad jedině když vypukne požár, že může shořet. Ale to by se ostatně nevyhnulo ani tomu nejlepšímu elektronickému zařízení, přičemž škody by byly nesrovnatelně větší. Nečetli-li byste zrovna Hájkovu Kroniku českou v originále.

Kniha!

Co je to vlastně kniha? Otevřeme-li slovník, např. Všeobecnou encyklopedii Diderot, pod heslem „kniha“ se dočteme: „Rukopisný, tištěný nebo jakýmkoliv jiným způsobem rozmnožený grafický dokument, knihařsky zpracovaný do tvaru svazku a tvořící myšlenkový a výtvarný celek.“

To je moderní vysvětlení. Doba ale mění i chápání podstaty věcí.

Kočího malý slovník naučný z roku 1929 to vidí takto: „Popsané nebo potisknuté listy, svázané v měkké, polotuhé neb tuhé desky.“

Podívejme se ještě hlouběji do historie. Antické knihy byly vlastně svitky pruhů z papyru navinuté na dřevěných hůlkách. Od čtvrtého století našeho letopočtu se začaly knihy psát na pergamenové listy, které se vázaly do dřevěných, kůží potažených desek. Papírové knihy se objevují od devátého století.

Největší rukopisná kniha světa se zrodila v Čechách. Je to Ďáblova Bible – Codex Gigas. Vznikla v klášteře v Podlažicích, měří 920 x 505 mm a váží úctyhodných sedmdesát osm kilogramů. Svůj název získala podle iluminace ďábla ilustrující kapitolu o vyvolávání zlých duchů. Jenže ve skutečnosti ten ďábel vypadá spíš jako rozpustilý čertík navlečený do pemprsek. Knihu ukradli za třicetileté války ze sbírek císaře Rudolfa Švédové, aby si ji mohla do svých uměleckých sbírek zařadit švédská královna Kristýna.

Za první tištěnou knihu na světě se považuje ilustrovaná buddhistická sútra, vydaná roku 868 v Číně. To je podivuhodné, neboť se všeobecně tvrdí, že knihtisk vynalezl v roce 1445 Johannes Gutenberg. On se tedy jmenoval Gansfleisch, ale pro slavného tiskaře asi bylo nepřijatelné, aby se představoval nějak jako „husí maso“, tak zvolil pseudonym.

Nejstarší česky tištěnou knihou je Kronika trojánská, vydaná v roce 1468.

Od těch dob se samosebou technologie tištění a vázání knih změnila. Podstata knihy ale zůstává stejná: seřazená písmenka do slov, vět, řádků, stránek... A jsou-li seřazená systematicky, dobře, chytře, vtipně... dostane se nám do rukou sbírka básní, eseje, povídky, román, literatura faktu, pohádky, vědecké pojednání, spisy klasiků... Také se může stát, že autor písmenka seřadí hloupě, pak je obsahem knihy brak či slátanina. Podle rčení: napíše-li knihu vůl, vznikne z toho volovina.

Mám rád knihy, v nichž jsou písmenka seřazena chytře. Dnešní puboš (rozuměj puberťák) by řekl, že jsou hustý, v brněnském hantecu řečeno betelný. Úplně nejraději čtu autory, jejichž texty jsou malebné, napsané květnatou češtinou, neboť naše mateřština je nádherná, poskytuje nám nepřeberné množství půvabných slovíček a ke každému ještě řadu synonym a vedle spisovného jazyka nekonečné možnosti použití češtiny hovorové, nespisovné, nářečí či slangů.

Představte si, kdyby Bohumil Hrabal nenapsal v povídce Veřejné osvětlení „...v uličkách plných kalužin se dláždění kočičích hlav lesklo jak lysé lebky pobožných starců...“, ale třeba „...v uličkách s kalužemi byla hrbolatá dlažba...“ Stály by na jeho Krasosmutnění fronty u knihkupeckých obchodů? Byl-li by kdo u vytržení z věty „Držte hubu!“, když ji abbé Roch dokáže plavčíku Důrovi v Rozmarném létu Vladislava Vančury říci poeticky takto? „Probůh, podržte si svůj doutník a buďte němý.“

Obsah knihy je jen jedna strana oné zlaté mince, zvané literatura. Ten můžeme směle zkopírovat do elektronické paměti a kliknutím myši či zmáčknutím tlačítka ho zobrazit na displeji. Obsahem knihy je nehmatatelný záznam myšlenek autora. Jenže papírová kniha, v níž jsou tyto myšlenky zaznamenány již zmíněným Gutenbergovým vynálezem, je výsledek práce, šikovnosti a zaujetí mnoha lidí. Hmota. Věc. Předmět. Ale předmět nádherný! Knihu můžeme vzít do ruky, vnímat ji hmatem, zrakem, při listování sluchem, přičichnout k ní – směsice tiskařské černě a lepidla voní úžasně. S knihou se můžeme laskat, hladit ji. Kniha může být i uměleckým dílem, na němž se kromě literárního autora podílí grafik, sazeč, ilustrátor, knihař. Krásná kniha se stává nedílnou součástí interiéru – neznám domácnost, kde by neměli alespoň několik hezky seřazených knižních hřbetů v knihovně či na poličce.

Kniha je i dobrým společníkem, spolu se psem nejvěrnějším přítelem člověka. S knihou lezeme do postele bez rozdílu pohlaví. Usedáme s ní v nejintimnějším místě svého příbytku – do oblíbeného křesla, ke krbu, ke stolu, u něhož se setkává rodina, pod strom v zahradě. Dělá nám společnost na cestách, ve vlaku, v autobusu, v letadle, při odloučení od rodiny nám připomíná domov.

Kniha je zkrátka nejsvětější svátost, kterou budou vzývat i generace našich potomků. Takovou vzácnou věc nemůže ohrozit ani žádná budoucí vesmírná či pozemská technologie, o níž zatím nic nevíme, ale určitě, stejně jako televize či počítače, přijde a bude chtít s knihami soupeřit.