Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (1)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
 Když slavil Jaroslav Vrchlický padesátiny, oslovovali ho přátelé "velebný kmete". A vyzvali ho, aby začal psát memoáry. Když mně bylo padesát, říkali mi, že jsem jako malej kluk a nikdo na mě nechtěl, abych něco psal. I přesto jsem psát začal, a to v duchu toho malého kluka. Přiměl mě k tomu náhodný návrat na místa, kde jsem strávil dětství. Vstoupil jsem na "náš" betonový dvůr, podíval se na starý barák s trčícími balkónky, na nichž se sušilo prádlo a větraly peřiny, a v hlavě se mi začaly neuvěřitelně jasně odehrávat scény, o nichž bych ještě před deseti minutami přísahal, že dávno zapadly. A protože jsem toho v tu chvíli byl plný, bylo to ve mně, jak říkával Bohumil Hrabal, jako v koze, a muselo to ven, sedl jsem k počítači... Doufám, že mě nebudou skutečné osoby těch dávných příběhů tlouct do hlavy, vložil-li jsem jim do úst smyšlené dialogy či jsem je vsadil do obrazů, jež se jim budou zdát nepravděpodobné. Proto jsem také u některých pozměnil jména. Nemohu tvrdit, že všechno je pravda pravďoucí, i když "Napsané se stává pravdou", jak řekl Viktor Hugo. Přiznávám částečnou autorskou licenci a nadsázku, základ všech událostí je ale pravdivý. Ať už se přihodily v onom starém domě v Purkyňově ulici, nebo na jiném místě. Ale to není podstatné. Šlo mi o to, vrátit se o několik desítek let nazpátek a připomenout poklidnou atmosféru té doby, po níž se mnohým z nás stýská, naše městečko, které se od těch časů přímo dramaticky změnilo, i některé lidi, kteří buď zestárli, případně už čichají k fialkám odspodu. Zvu vás na malou procházku po malém městě a s vaším dovolením se jako malý kluk ujmu výkladu. Zaklepejte na dveře bytu v třetím patře a vstupte do kuchyně se zeleným kredencem, rozvrzaným otomanem, bíle smaltovanými kamny s černými litinovými pláty, před nimiž stojí plechový uhlák a malá stolička, se stolem pod oknem, z něhož je výhled na dvůr a do sousedních zahrad mezi činžáky. Na vizitce dveří je kaligrafickým písmem vyvedeno příjmení naší rodiny, pod nímž kterýsi uličník tužkou vyryl do emailu: Ventil. Jan Řehounek |
| V sobotu v poledne přinesl táta z dílen montérky |
| Seděl jsem u stolu v kuchyni a mořil se s domácím úkolem z matyky. Už popáté jsem četl, jak vlak vyjede ze stanice A a druhej ze stanice B, každej jinou rychlostí a že mám spočítat, kde se potkají, a nějak mi to bylo šuma fuk. Představoval jsem si, že jedou proti sobě po stejné koleji... guma byla jeden a ořezávátko druhej, a mašinfíra ve vořezávátku nechal přiložit pod kotel a rozfofroval to a u tužky se do sebe ty lokotky napasovaly... "Ddžžž...!" "Už ať to máš spočítaný!" vrátila mě pohlavkem máma do šedé reality učiva pro sedmou třídu. Ventile, poď ven!" ozvalo se ze dvora. Ventil - to jsem já. Tedy "malej Ventil", protože "velkej Ventil" je starší brácha. Tak nám přezdívaj kluci. Normálně se ale jmenuju Jan, podle cizích lidí Jenda, babička mě zdrobňuje na Jeníka, ale to nemám rád, takže chci, aby mi říkali Honzo. Narodil jsem se v květnu, přesně uprostřed dvacátého století. Prej jako nedonošenej. Původně jsem se měl narodit o prázdninách. To naplánoval táta, protože vždycky v květnu jezdil s kamarádama na Vranovskou přehradu na ryby, protože v létě neberou, takže to je vždycky doma a může pohlídat ten okamžik, kdy to začne a odvézt mámu do porodnice. Jenže já to nějak nemohl vydržet a spěchal jsem na svět. To ale byl táta zrovna v práci, takže sanitu zavolal soused Matucha a když se to táta dozvěděl, tak se vypařil z dílny, cestou k nemocnici si dal pár panáků a pak pod oknama porodnice křičel: "Doktore, zastrčte ho tam zpátky, vždyť já mám jet příští tejden na ryby!" Kromě ryb táta holduje železničním modelům. Pod postelí má v šuplíku na peřiny kolejiště s mašinkama. Obyčejně leží na břiše v peřinách, hlavu a ruce má shora strčené do nádraží Holešovice a nadává, že se mu naprášilo do výhybek anebo se šťastným výrazem sleduje, jak jeho Ušatá nebo Čtyřistačtyřka, což jsou páry, případně dýzly Cénula a Karkula sviští do tunelu a manipulák couvá k vykládací rampě a rychlík Praha - Plzeň je připraven k odjezdu. Brácha, teda velkej Ventil, ten už k nám jezdí jenom na neděli, protože studuje v Praze ekonomku a bydlí na privátě. Mamka je žena v domácnosti, co furt vaří, pere, žehlí, uklízí a stěžuje si, že mě není možný udržet doma ani heverem. A taky máme babičku. Ta bydlela celý život na vesnici, nečetla noviny, neposlouchala rádio, povídala si s kočkama, králíkama a kozou. Pak onemocněla a musela se přistěhovat k nám. Hned první den si sedla k televizi a už nevstala. Dívá se úplně na všechno i když nerozezná fotbal od detektivky a zprávy od televizní inscenace. Hlavně, že tam běhaj paňáčkové. Jenom kreslené pohádky ji uchvacují víc a potom přírodovědné filmy. "To jsou všelijaké potvory na světě..!" diví se vždycky, když vidí třeba slony, želvy, velryby nebo opice. "Co si to jen ten Pánbu všechno vymyslel!?" "Ventile!" zakřičeli kluci na dvoře znovu. Mámin pohlavek byl rychlejší než moje myšlenka jak se vypařit. "Až doděláš úkol!" zněl rodičovský verdikt. Naštěstí mě osvítil matematický bůh Gauss, na něj totiž náš matykář Kocour - on se teda jmenuje Kott, ale my mu říkáme Kocour - povyšoval svého oblíbence, německého matematika Karla Fridricha Gausse, s kterým furt votravoval, a já konečně tu kravinu s dvěma vlaky spočítal. "Ať jsi v sedm doma!" stačila máma houknout mezi zabouchnuté dveře a já po dvou schodech pádil dolů ze třetího patra. V přízemí jsem kopnul do dveří se zlatým štítkem "Hugo Andrdle" - našeho klukovského nepřítele, proběhl sklepem a vyklusal na betonový dvůr. Ve výklenku vedle popelnic seděli Zdenda, zvaný Brďa, a Ferďásek. Tedy Ferdinand Jakubec, ale my ho nazýváme Ferďásek, jako když na něj volá jeho máma a on se čílí, aby mu tak neříkala. Koukali na divadlo. Odtud totiž bylo vidět na celej náš činžák s dvanácti balkony, na kterých se neustále odehrávají úžasné dramatické kusy. Teď právě se na balkónku ve druhém patře, i když byl teprve konec března, ale sluníčko dneska senzačně hřálo, skoro jak v létě, natírala opalovacím krémem slečna Ela, protože ta se opalovala vždycky už od zimy, aby měla barvu, a zleva shora ji pozoroval pan Sajner - bankovní úředník, jindy vždy pečlivě upnutý do tmavého obleku, teď ve vytahaném tílku a umolousaných gatích. "To by bylo žrádlo!" pravil významně k netečně se tvářícímu sousedovi Matuchovi, za což si od nás vysloužil přezdívku Lidožrout. "Slečno Elinko, jak to děláte, že jste čím dál pěknější!?" začal se vemlouvat krásce v bikinách, která mu nevěnovala pozornost. Na scénu ovšem vyšla další postava, která vnesla do děje zvrat, paní Sajnerová v upatlané zástěře a v natáčkách. Vždycky když vstoupila na balkón, uzavírali jsme sázky, zda už se konečně ta popraskaná betonová deska utrhne. Váží totiž hodně přes metrák. Tedy Aňuška, jak jí říká pan Sajner, když jí sahá na mohutná ňadra. Ona ho v takových chvílích tituluje "kanče" a ječí: "Neblbni, dyť čuměj lidi!" Teď však na něj zakdákala: "Koukám, že bys potřeboval podržet voči, aby ti nevymáčkly skla vod brejlí!" Odstrčila manžela od zábradlí a usadila se tak, aby na Elinu nataženou v lehátku neviděl. Znechuceně pohlédl na svoji choť a odevzdaně si zapálil cigaretu. Z kuchyňských dveří vyšel na balkón pan Baborský, aby si zakouřil, a to zrovna ve chvíli, kdy se asi jeden a půl metru vedle něj Elinka protáhla jako kočka, přičemž se její evidentně malé plavky ještě více zmenšily. Pan inženýr procedil přes dýmku svírající zuby: "Proč mi to děláš, zlomyslná přírodo!" Pokračování příště ... |
|
Prošel několika různými zaměstnáními - elektrikář, provozář, programový pracovník kulturního domu, redaktor, šéfredaktor týdeníku Nymbursko, šéfredaktor a vydavatel týdeníku Polabské listy. Nyní je produkčním na výstavišti v Lysé nad Labem. |
Další díly
Foto © Jan Řehounek
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 09. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Josef Fousek |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jiří Suchý |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Karel Šíp |