Dobromila Lebrová: Ludwig van Beethoven, německý hudební skladatel – 185. výročí úmrtí
Rubrika: Publicistika – O slavných lidech
Ludwig van Beethoven, německý hudební skladatel – 185. výročí úmrtí
Ludwig van Beethoven byl jedním z největších evropských hudebních skladatelů. Za svého života byl obdivován jako klavírní virtuos i hudební skladatel; obdiv k jeho dílu se v podstatě nemění ani po dvou stech letech. Jeho hudba byla počátkem rozmachu nové hudební epochy a ukončila klasický styl osmnáctého století.
Beethovenovo datum narození není zcela přesné; doklady jsou pouze k datu křtu dne 17. prosince 1770. Narodil se v Bonnu, Bonngasse 20. Jeho rodný dům ještě stojí a je tam Beethovenovo muzeum (Beethoven-Haus). Pokřtěn byl v kostele svatého Remigia v nedaleké Brüdergasse. Bonn byl tehdy hlavním městem knížectví kolínského pod vládou kolínského kurfiřta (Kurfürstentun Köln), který byl také kolínským arcibiskupem.
Ludwig van Beethoven byl vlámského původu; jeho dědeček Lodewijk (1712–1775) z Mechelenu v Brabantsku, po němž dostal jméno, byl v r. 1733 povolán k bonnskému dvoru jako zpěvák basu a hudebník, a v r. 1761 byl novým kurfiřtem Maximilianem Friedrichem (1708-1784) jmenován dvorním kapelníkem. Jeho jediný syn Johann (1740–1792), Beethovenův otec, byl rovněž zpěvákem knížecí kapely na bonnském zámku, a sice tenoristou, a zároveň dával hodiny hry na klavír a na housle. Maminka Ludwiga van Beethovena Maria Magdalena Laym, rozená Kaverich (1746–1787), se za Ludwigova otce provdala jako devatenáctiletá vdova. Její otec byl ve službách trevírského knížete. První syn manželů Beethovenových, také Ludwig, zemřel hned po narození. Některé prameny uvádějí, že Ludwig van Beethoven byl až třetím dítětem svých rodičů. Z celkem sedmi dětí se dospělosti dožili ještě vedle slavného skladatele bratři Karl (1774–1815) a Johann (1776–1848).
Tradice vypráví o otcově krutosti, když učil svého synka základům hudby, ovšem některé seriózní prameny uvádějí, že pro to není žádný důkaz. Vedle otce ho v nejmladších letech učil ještě dvorní varhaník Gilles van den Eeden (+1782) rodinný přítel, dále jakýsi Tobias Friedrich Pfeiffer, který ho vyučoval hře na klavír. Věnoval se mu i houslista Franz Georg Rovantini, který bydlel ve stejném domě, a houslista Franz Anton Xaverius Ries (1755–1846). Protože si Johann van Beethoven po příkladu Leopolda Mozarta byl vědom důležitosti prosadit svého syna už od mládí jako zázračné dítě, zfalšoval dokonce jeho věk a na plakátech bylo při prvním Ludwigově koncertu v březnu 1778 uvedeno, že je mu teprve šest let.
V devíti letech dostal Ludwig velmi odpovědného, ale zároveň svobodomyslného učitele Christiana Gottloba Neefea (1748–1798), který byl v r. 1779 jmenován dvorním varhaníkem na bonnském dvoře. Ludwiga učil skladbě a v r. 1781 mu pomohl s jeho první skladbou pro varhany „9 variací v c-moll na pochod Ernsta Dresslera“. Tehdy se stal mladý Beethoven nejdříve neplaceným asistentem Neffeovým, od r. 1784 už placeným. V r. 1783 věnoval Ludwig své první klavírní sonáty nazvané „Kurfiřtská sonáta“ (Kurfürst Sonate) kurfiřtovi Maximilianu Friedrichovi, který ho povzbuzoval ke studiím hudby. Ve škole se naučil základnímu čtení, psaní a počtům, ale ví se také, že se soukromě naučil latinsky, francouzsky a italsky.
Po smrti kurfiřta Maximiliana Friedricha se stal novým kurfiřtem arcivévoda Maximilian Franz Rakouský (1756–1801), nejmladší syn císařovny Marie Terezie (1717–1780), který – ovlivněn bratrem Josefem, rakouským císařem – horoval pro osvícenskou filozofii a podporoval vzdělání a umění. Neffe byl svobodným zednářem a příslušníkem řádu iluminátů, což pravděpodobně už v tomto mladém věku Beethovena ovlivnilo. Není sice důkaz, že by Beethoven byl svobodným zednářem, ale mnozí předpokládají, že zasvěcen byl.
V r. 1787, pravděpodobně z popudu Neffeova, ho arcivévoda poslal za vzděláním do Vídně. Některé prameny spekulují o tom, že Beethoven byl krátce i Mozartovým žákem, ale důkazy chybí. Po cestě se prý stavil v Řezně, v Augsburgu a v Mnichově.
Dlouho se Beethoven ve Vídni zdržet nemohl, protože jeho maminka umírala na tuberkulózu. Po její smrti v r. 1787 se Ludwig musel starat ve svých sedmnácti letech o svého třináctiletého a jedenáctiletého bratra, protože po manželčině smrti Johann van Beethoven utápěl svůj žal v alkoholu. V důsledku toho prožil Ludwig dalších pět let v Bonnu.
V té době se velmi spřátelil s medikem Franzem Wegelerem (1769–1848) a s rodinou bývalého bonnského archiváře a dvorního rady Breuninga; Wegeler si jednu dceru z rodiny vzal za manželku. Zde nacházel Ludwig přátelské pochopení, ale i určitý společenský „brus“, který dost postrádal. Seznámil se zde s klasickou i německou literaturou. V r. 1789 byl otec pro alkoholismus ze služby propuštěn a Ludwig dosáhl toho, aby polovina otcova důchodu byla posílána na podporu jeho synů. Aby rodině přilepšil, sám hrál ve dvorním orchestru na violu. V orchestru si našel přítele ve stejně starém dvorním flétnistovi a houslistovi Antonínu Rejchovi (1770–1836), který byl synovcem dvorního kapelníka Josefa Rejchy (1752–1795). Některé prameny předpokládají, že se asi v prosinci r. 1790 poprvé Ludwig van Beethoven setkal s hudebním skladatelem Josephem Haydnem (1732–1809), který se tehdy vracel zpátky z cesty z Londýna do Vídně, a pravděpodobně se tehdy dohadovala možnost Beethovenova studia u něj.
Mezi roky 1890 a 1892 napsal Beethoven asi třicet skladeb, které tehdy nebyly zveřejněny; nyní jsou uváděny bez opusového čísla. Byly to především písně, kantáty, árie a variace. Léto 1791 strávil Ludwig van Beethoven na letním sídle kurfiřta v Aschaffenburgu, kde se potkal s klavíristou a skladatelem Johannem Sterkelem (1750–1817), jehož klavírní umění i skladby ho velmi okouzlily.
V polovině září 1791 přišel jakožto violista a varhaník na jedno setkání – generální kapitulu řádu německých rytířů do franckého Mergentheimu. Dále se zúčastnil cesty bonnské dvorní kapely po Rýně a Mohanu. Tyto jeho výjezdy z Bonnu trvaly do konce října 1791. V souvislosti s řádem německých rytířů se setkal s hrabětem Ferdinandem von Valdštejnem (1762–1823), který byl jeho prvním šlechtickým mecenášem a vybídl ho ke skladbám, kterými byly „Hudba k rytířskému baletu“ (Musik zu einem Rittenballet) a k „Variacím na téma hraběte Valdštejna“ (Variationen über ein Thema von Graf Waldstein). Valdštejn ho pobízel k studijní cestě do Vídně.
V červenci 1892 projížděl Haydn Bonnem při cestě do Vídně a pravděpodobně tehdy se dohodlo, že bude Beethovenovým učitelem. Beethoven odjel do Vídně v listopadu 1892 a otec mu zemřel v prosinci poté. Cesta do Vídně už byla v době válek proti revoluční Francii.
Dalšími učiteli Beethovenovými ve Vídni byli hudební skladatel a dvorní kapelník Antonio Salieri (1750–1825), významný rakouský skladatel a hudební teoretik Johann Georg Albrechtsberger (1736–1809) a další rakouský skladatel Johann Baptist Schenck (1753–1836. Získal si oblibu u vídeňské aristokracie, u které bylo módou mít vlastní kapelu. Tato „móda“ z finančních důvodů dost utrpěla, panstvo v důsledku Velké francouzské revoluce a následných napoleonských válek muselo začít šetřit; Beethovenovi mecenášové museli být skoupější než Mozartovi. Vydělával si také jako učitel hudby, ale významná byla podpora od rodů Lichnovských, Kinských, Lobkoviců a Esterházy. Zpočátku to byli především kníže Joseph Franz Lobkovic (1772–1816) a kníže Karl Lichnovský (1776–1830); také baron Gottfried van Swieten (1776–1803). S knížetem Lichnovským se seznámil pravděpodobně již cestou do Vídně. Lichnovský mu nabídl byt ve svém vídeňském domě v Alserstrasse 30, což Beethoven přijal a bydlel tam mezi roky 1794 až 1797. Jiné prameny uvádějí, že to bylo později, další uvádějí jiné číslo domu.
Beethoven často projevil svůj vztek a nespokojenost a u některých z mecenášů mu to bylo dlouho také tolerováno. Některé prameny usuzují, že trpěl také maniodepresivní psychózou. Píše se o něm, že byl malý, ošklivý a zarputilý, přes to musel ale mít velké kouzlo osobnosti, právě proto, že to jeho mecenášové – především Lichnovský – trpělivě snášeli, i že asi měl i úspěchy u žen. Jeho vyznání se nesetkávala s odporem, pouze konvence nutila tyto dámy neopouštět společenskou třídu, ke které patřily. A i na konci života mu zůstal úzký okruh přátel, kteří se mu všemožně snažili pomáhat.
V mnoha případech bylo důvodem roztržek to, že Beethoven pohrdal autoritami, pokud nebyly podloženy skutečnou osobností, a dával to upřímně každému najevo, což mu na druhé straně zajišťovalo hluboký obdiv.
Přízeň Lichnovského mu otevřela dveře i v dalších šlechtických rodinách. Nejdříve se snažil zdokonalit si své interpretační umění ve šlechtických salonech; hrával preludia a fugy z Bachova „Dobře temperovaného klavíru“ (Das Wohltemperierte Klavier). V r. 1793 začaly u jeho přítele, hudebního vydavatele Nicolase Simrocka (1751–1832) vycházet Beethovenova první tištěná díla.
V r. 1794 obsadily Porýní Napoleonovy oddíly, Beethoven k sobě nejdříve mohl přestěhovat bratra Karla - a až koncem roku 1895 se k němu přestěhoval bratr Johann. Bonnský arcivévoda stále ale počítal s jeho návratem do Bonnu.
V tomto roce dostal Beethoven od Lichnovského další nepřímou podporu, mohl s kvartetem mladých hudebníků zkoušet a pilovat své skladby. Kvarteto hrávalo nejen u Lichnovských, ale i u hraběte Andreje Kirilloviče Razumovského (1752–1836), který se později, v době Vídeňského kongresu, stal zplnomocněným vyslancem ruského cara.
První veřejné Beethovenovo vystoupení ve Vídní se konalo v březnu r. 1795, ale není nijaký záznam, kterou ze svých klavírních skladeb provedl; jsou dohady, že to byly jakési první náčrty jeho pozdějších slavných koncertů. Na dalším koncertě představil tři klavírní tria opus 1, která byla věnována jeho příznivci knížeti Lichnovskému. Brzy měl takové příjmy, aby mu to stačilo na jeho životní náklady.
Začal spolupracovat s vídeňským houslistou Ignazem Schuppanzighem (1776–1830). Začátkem roku 1796 – 8. ledna – byl Beethoven spoluúčinkujícím na koncertu pěvkyně Marie Bolly, kdy přednesl jeden ze svých klavírních koncertů. Přijal pozvání knížete Lichnovského a jel s ním do Prahy, ale jakousi oklikou přes Norimberk a Cheb. Bydleli na Malé Straně v hostinci U zlatého jednorožce v Lázeňské ulici č. 11. Lichnovský, který v tomto domě bydlel už před sedmi lety, kdy doprovázel při pražské návštěvě Mozarta, chtěl Beethovena uvést mezi pražské hudbymilovné obecenstvo, ale v důsledku napoleonských válek nebyl zájem tak velký, jako v době Mozartovy návštěvy. Na domě je pamětní deska od Otakara Španiela (1881–1955) z r. 1927.
Beethoven byl ale sám se svým úspěchem v Praze spokojen. Zamiloval se, jako mnohokrát, do své pražské žačky – Josefiny Clary (1777–1828), která se později provdala za hraběte Clam-Gallase, a věnoval jí árii pro soprán s doprovodem orchestru „Ah, perfido, spergiuro“ (Oh, zrádce křivopřísežný), opus 65. Poznal se také s Josefinou Duškovou (1754–1824), která pak árii „Ah, perfido“ zpívala. Velmi užitečnou Beethovenovou známostí z Prahy byl právník Jen Nepomuk Kaňka (1772–1865), který byl hudebním skladatelem a v pozdějších sporech s různými šlechtici pomohl Beethovenovi jeho při vyhrát. V Praze měl Beethoven koncert 11. března v sále Konviktu v Konviktské ulici na Starém Městě, ovšem, protože vstupenka je bez letopočtu, není zcela jasné, ve kterém roce Beethovenových pobytů se koncert konal, protože jsou domněnky, že byl v Praze i o rok dříve také.
Kolem r. 1796 se u Beethovena začal objevovat ušní šelest a zvonění v uších, které mu znemožňovaly dobrý poslech hudby. Je poměrně dost zdůvodnění tohoto Beethovenova zdravotního stavu; někteří dnešní specialisté se kloní k tomu, že se jednalo o autoimunitní onemocnění bakteriálního původu, které připisovali tomu, že Beethoven měl zvyk namáčet si celou hlavu do vody, aby zůstal bdělý. Jiní se domnívají, že šlo a atrofii ušních nervů, další, že to byla otoskleróza. Beethoven začal používat různé typy naslouchátek.
V r. 1798 vznikla sonáta c moll, „Patetická“, opus 13, kterou věnoval Beethoven knížeti Lichnovskému. Byl to rok druhé Beethovenovy návštěvy v Praze, odkud měl Beethoven namířeno koncertovat v různých německých městech. V Praze v Konviktu měl dva koncerty. Pokračoval do Drážďan, do Lipska a Berlína a vracel se přes další města, mezi nimiž byla i Bratislava, domů. Není ale jisté, kde v té době bydlel. O tomto pobytu čerpají hudební historici hlavně ze vzpomínek hudebního skladatele Václava Jana Tomáška (1774–1850).
V květnu 1799 učil Beethoven hře na piano mladou hraběnku Josephine von Brunsvik (1779–1821), do které se zamiloval. Tato dáma je považována za jednu z kandidátek, které později v r. 1812 napsal Beethoven své vášnivé milostné vyznání, obecně nazývané „Nesmrtelné milence“ (Unsterbliche Geliebte). Nedlouho po těchto lekcích se mladá hraběnka provdala za hraběte Josefa Deyma ze Stříteže (1752–1804), ale Beethoven ve své výuce pokračoval. Paní hraběnka měla čtyři děti a prý její manželství bylo do náhlé manželovy smrti v r. 1804 velice šťastné.
V r. 1799 už Beethoven u Lichnovského nebydlel, není doloženo, zda z důvodu nějakého konfliktu. Odstěhoval se do domu č. 235 v ulici Tiefer Graben. Spíš byl asi důvod jiný, protože víc času trávil v domě Deymových… Mezi r. 1798 a 1800 složil Beethoven na objednávku knížete Lobkovice svých prvních šest smyčcových kvartetů, které jsou také Lobkovicovi věnovány, a tiskem vyšly v r. 1801.
V té době byly jeho skladby značně ovlivněny především hudbou Haydnovou a Mozartovou. V r. 1799 vznikl v té době velmi dobře přijatý a oblíbený „Septet Es Dur, opus 20 pro klarinet, fagot, lesní roh, housle, violu, violoncello a kontrabas“, věnovaný zesnulé císařovně Marii Terezii. R. 1800 vznikla „První symfonie C Dur“ opus 21, kterou skladatel věnoval baronu von Swietenovi. Pro provedení této symfonie 2. dubna 1800 pronajal Beethoven Burgtheater a vedle této symfonie provedl skladby Mozartovy, Haydnovy, svůj septet Es Dur a jakýsi ze svých klavírních koncertů, o němž není zcela jasno, který, či zda byl vůbec publikován. Koncert byl kritikou velmi dobře přijat.
Je známo, že mezi roky 1801 až 1803 studoval u Beethovena Carl Czerny (1791–1857), který se stal významným dirigentem i hudebním skladatelem. Druhým úspěšným studentem, který u Beethovena studoval v letech 1801 až 1805, byl hudební skladatel a dirigent Ferdinand Ries (1784–1838).
Mezi roky 1800 a 1802 vzniklo další Beethovenovo významné dílo „Sonata quasi una fantasia“, obecně známé jako „Měsíční sonáta“, kterou věnoval sestřenici Josephiny Deymové Giuliettě Guicciardi (1782-1856), do které se zamiloval také. Začátkem r. 1801 dokončil předehru k baletu „Stvoření Prométheova“ (Die Geschöpfe des Prometheus). Balet měl velký úspěch a Beethoven hudbu spěchal přepracovat do klavírní formy. V r. 1802 dokončil svou „2. symfonii D dur“, opus 36, která byla určena pro koncert, který se neuskutečnil. Beethoven ji věnoval princi Louisi Ferdinandovi Pruskému (1772–1806). Premiéra byla v dubnu 1803 v Divadle na Vídeňce. Proveden byl ještě „3. klavírní koncert c moll“, opus 37 a oratorium „Kristus na hoře Olivetské“ (Christus am Olberge), opus 85. Koncert byl opakován a měl velký úspěch – i finanční.
V této době se role organizátora jeho záležitostí, hlavně finančních, stal bratr Karl. Na jaře r. 1802 odjel Beethoven na lékařovu radu do malé vesnice Heiligenstadtu, která je nyní součástí vídeňského Döblingu. Zde pobyl od dubna do října a jeho zdraví se nezlepšovalo, takže prošel těžkou duševní krizí a pomýšlel na sebevraždu. Z tohoto období pochází srdcervoucí, tzv. heiligenstadtská závěť, dopis bratřím, kde Beethoven popisuje svou situaci – hluchého hudebníka. K tomu se přidaly další závažné a bolestivé zdravotní problémy, které ho trápily zhruba od jeho třiceti let, které jsou popisovány jako břišní koliky, horečky a záněty. Opět je několik teorií o tom, kterou chorobou Beethoven vlastně trpěl – zda to byla brucelóza, chronický zánět tračníku, otrava olovem nebo cirhóza jater z nadměrného požívání alkoholu, ba dokonce i syfilis, což je pochopitelně nemožné zpětně určit.
Většina hudebních teoretiků a historiků dělí Beethovenovo dílo na tři údobí. Rané údobí se nese pod vlivem klasické hudby, hlavně Mozarta a Haydna, střední období je nazýváno heroickým, protože Beethoven svoji heiligenstadtskou krizi překonal a vytvořil svá vrcholná nesmrtelná díla. Dokonce – podle svého žáka Carla Czerného – měl sám prohlásit, že není spokojen s tím, co do té doby utvořil a že začne novým způsobem. Přešel od dosud víceméně líbivých forem hudby k hudbě kontrastní, jak v oblasti melodie, tak i taktu; hudby plné zvratů, která byla přípravou pro hudební romantiky.
První dílo, které mělo tento charakter, je „3. symfonie Es Dur“, opus 55 „Eroica“. Její premiéra v r. 1805 měla přijetí jak nadšené, tak odmítavé. Někteří tehdejší hudební kritici ji považovali za mistrovské dílo, jiní ji považovali za plnou hrubých muzikantských chyb. Ovlivněn osvícenstvím ji Beethoven napsal na oslavu Napoleona Bonaparta, v němž spatřoval ideál osvoboditele. V okamžiku, kdy se dozvěděl, že se Napoleon prohlásil císařem, konstatoval, že je stejný jako ostatní a traduje se, že věnování „intitulata Bonaparte“ vztekle z titulního listu vyškrábal, až do něj udělal díru. Později symfonii nadepsal „Sinfonia Eroica, composta per festeggiare il sovvenire d'un grand'uom“, tj. „Hrdinská symfonie, složená na oslavu památky velkého muže“ a věnoval ji jednomu ze svých mecenášů, knížeti Lobkovicovi, v jehož paláci byla poprvé provedena.
V této době se stal jeho žákem, ba dokonce i přítelem jeho nejdůležitější mecenáš – nejmladší syn císaře a českého krále Leopolda II. – arcivévoda Rudolf, pozdější olomoucký arcibiskup (1788–1831). Setkávali se do r. 1824 a arcivévoda se prý snažil svému nedůtklivému učiteli a příteli usnadnit jeho pozici hrdého umělce tím, že nařídil, aby se obvyklá pravidla dvorní etikety na Beethovena, který se na příkaz odmítal při různých společenských příležitostech předvádět, nevztahovala. Beethoven mu věnoval celkem čtrnáct skladeb a Rudolf mu na oplátku věnoval i skladby svoje.
V letech 1804 až 1805 složil Beethoven „Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello C Dur“, opus 56.
Beethovenovo prvotní nadšení pro velkou francouzskou revoluci se odrazilo v jeho jediné opeře „Fidelio“. Námět, založený na skutečném příběhu, Beethoven převzal z revolučního francouzského dramatu „Leonora, aneb manželská láska“ (Léonore ou L´amour conjugal) od francouzského dramatika Jeana Nicolase Bouillyho (1763–1842). Jednalo se o osvobození politického vězně Florestana z moci diktátora Pizzara, které zosnovala Florestanova manželka Leonora, převlečená za mladíka pod jménem Fidelio. Beethoven operu několikrát přepracoval, provedena byla v r. 1805. Má celkem 4 předehry, z nichž Leonora I. a II. jsou spíš koncertním kusem a před operou se hrává předehra „Fidelio“ a předehra Leonora III. se hrává před druhým dějstvím. Přepracování bylo způsobeno zásahy rakouského cenzora, ale také tím, že opera byla provedena ve Vídni obležené francouzskými vojsky s poloprázdným hledištěm. Kritika příliš příznivá nebyla a provedení bylo finančním neúspěchem. Beethoven projevil zájem o dalších asi padesát námětů, ale složil pouze nějaké předehry.
Po náhlé smrti hraběte Deyma se Beethoven opět sblížil s Josephinou, rozenou Brunsvik. Zachovaly se vášnivé dopisy, které Beethoven až do r. 1809 Josephině psal. Vzhledem k tomu, že Josephina měla čtyři děti, přinutily ji poměry, pod pohrůžkou ztráty děti, vztah s Beethovenem přerušit a znovu se provdat. Je však víc než pravděpodobné, že minimálně korespondence pokračovala.
Na titul „nesmrtelné milenky" aspirují ještě další ženy, většinou šlechtičny – a hudební historikové se přou o pravděpodobnost, která z nich by to mohla být.
Ve vztazích s knížetem Lichnovským byly vážné trhliny, když tento pozval Beethovena na podzim 1806 k pobytu ve svém zámku v Hradci nad Moravicí. Bylo to v době pobytu francouzských vojsk na rakouském území a kníže Lichnovský chtěl předejít nějaké újmě na svém majetku a pozval na svůj zámek francouzské důstojníky, a od Beethovena prý chtěl cosi, což on bytostně nesnášel, aby Francouzům něco zahrál. Ještě v noci rozčilený Beethoven utekl za bouřky a deště ze zámku a v kapse měl rozpracovanou partituru klavírní sonáty Apassionaty. Není jasné, u koho našel této noci azyl – jsou různé úvahy – že u doktora Weisera z Opavy, který byl jeho přítelem, nebo v hájovně v v tehdejším Hirschdorfu, nyní Jelenicích, které jsou dnes součástí Vítkova. Roztržka s knížetem byla velká, kníže s ním přerušil styky, zrušil apanáž i koncerty chlapeckého kvarteta. - V Hradci složil Beethoven vedle „Apassionaty“ ještě „Klavírní koncert G dur“, opus 58, „Houslový koncert pro housle a orchestr B dur“, opus 61 a 4. symfonii B dur, opus 60.
V r. 1807 dostal Beethoven nabídku místa kapelníka na kasselském dvoře Napoleonova bratra Jérôma Bonaparta (1784–1860), který byl v té době dosazeným králem vestfálského království. Beethovenovi příznivci – Ferdinand Kinský, František Lobkovic a arcivévoda Rudolf - nechtěli Beethovena ztratit, a tak mu smluvně přislíbili určitý roční důchod. Vlivem nepředpokládaných událostí, především finančního patentu z r. 1811 a náhlé smrti hraběte Kinského v důsledku úrazu, nemohli šlechtici s výjimkou arcivévody své závazky splatit a tehdy advokát Kaňka Beethovenovi rentu vymohl.
Tohoto roku vznikla předehra „Coriolan“ na Plútarchovo a Shakespearovo téma o římském vojevůdci z 5. století před naším letopočtem.
V r. 1808 bydlel Beethoven v domě hraběnky Anny Marie Erdödy (1779–1837) v Krugerstrasse č. 1074. Hraběnka Erdödy je také jednou z kandidátek na titul „nesmrtelné milenky“. V prosinci 1808 byla premiéra jeho dvou významných symfonií – „Osudové“ (Schicksalsymfonie) – „5. symfonie c-moll“, opus 67, a „Pastorální“ (Symfonie pastorale) – „6. symfonie F dur“, opus 68. „Osudové“, která je považována za Beethovenovo vyrovnání se s těžkým osudem. Beethoven sám prohlásil „So pocht das Schicksal an die Pforte“ (Tak osud bouchá na bránu) hned na počátku I. věty.
„Pastorální“ je programní symfonií, i když to někteří hudební znalci popírají, s popisem jednotlivých vět, a svou líbezností opravdu navozuje příjemné pocity při pobytu v přírodě, jak sám skladatel zamýšlel.
V květnu 1809, kdy Napoleonovy vojenské oddíly ostřelovaly Vídeň, se Beethoven velice bál o zbytky svého sluchu; našel útočiště v bytě svého bratra a uši schovával pod polštář. Podle jeho žáka Carla Czerného měl zbytky sluchu asi do r. 1812, kdy mohl zvládnout i běžnou konverzaci a hluboké tóny. Kolem r. 1814 ohluchl docela.
V r. 1810 vznikla předehra „Egmont“ na Goethovo téma o flanderském knížeti Egmontovi (1522–1568), který se stal hlavou odporu Nizozemska proti nadvládě španělského infanta a krále Filipa II. (1527–1598), jehož poprava roznítila povstání, vedoucí k osvobození Nizozemska. Z r. 1811 pochází „Arcivévodské trio“ (Erzherzog Trio) B dur pro klavír, housle a violoncello opus 97, věnované příznivci a příteli arcivévodovi Rudolfovi.
Byl to celkem nešťastný rok. Bez úspěchu se Beethoven pokusil provést svůj „5. klavírní koncert“, zvaný „Císařský“, opus 73, který až o rok později provedl Carl Czerny. Po tomto neúspěchu Beethoven už nikdy nekoncertoval.
Na jaře vážně onemocněl, trpěl bolestmi hlavy a vysokými horečkami. Na radu svého nového lékaře Giovanniho von Malfattiho (1775–1859), který se stal až do r. 1816 jeho přítelem, odjel na šest neděl do lázní Teplic. Jak se Beethovenovi často stávalo, jejich přátelství ukončilo v r. 1816 nějaké nedorozumění.
V Teplicích se Beethoven setkal s knížetem Razumovským, který mu zařídil, aby se smazalo nedorozumění mezi ním a knížetem Lichnovským. Tak se Beethoven nakrátko vrátil do Hradce nad Moravicí. Jeho druhý pobyt na Opavsku byl krátký. V září 1811 v opavském chrámu svatého Ducha byla provedena jeho mše C dur, opus 86. Historky uvádějí, že dirigování dirigenta se mu nelíbilo, tak mu sebral taktovku a mši dirigoval sám. Bohužel usmíření s Lichnovským netrvalo dlouho, protože kníže už v r. 1812 zemřel.
V r. 1811 vznikly dvě předehry „Král Štěpán“ (König Stephan) o zakladateli Maďarska Štěpánovi I. z 11. století, kterou Beethoven napsal pro příležitost otevření pešťského divadla. Druhou předehrou byly „Ruiny athénské“ (Ruinen von Athen), určené pro stejnou příležitost. Námět byl převzat z dramatu německého dramatika Augusta von Kotzebue (1761–1819).
V zimě 1812 pracoval na své 7. symfonii s apoteózou tance, jak ji nazval skladatel Richard Wagner (1813–1883)
Opět ale onemocněl a opět mu lékař nařídil kúru v teplických lázních. Jel přes Prahu, vyřizoval finanční záležitost především s hrabětem Kinským a tehdy bydlel „U černého koně“ v Alejích, což jsou dnešní Příkopy, a na místě tehdejšího hotelu je dnešní budova České národní banky.
Tvrdí se, že 3. července 1812 se v Praze setkal se svou „nesmrtelnou milenkou“, které pak v Teplicích psal vášnivé dopisy. Kandidátek na tento titul je více, než je zde uvedeno, ale nikdo neví, která to byla. Téhož roku se setkal se svým oblíbeným básníkem Johannem Wolfgangem Goethem, ale podle tradice jejich setkání nedopadlo nejlépe. Při společné vycházce potkali příslušníky vídeňského královského dvora a Goethe zdvořile ustoupil, zatímco Beethoven bez ohledu prošel, a měl Goethovi za zlé, že je podlézavý.
„Sedmá symfonie“ měla premiéru 8. prosince 1813 při dobročinném koncertě věnovaném raněným z bitvy u Hanau v Hessensku na konci října 1813.
Začátkem roku 1813 trpěl Beethoven těžkými depresemi, nedbal na sebe. Staral se o těžce nemocného bratra Karla, který měl tuberkulózu a později si stěžoval, že to vyčerpalo všechny jeho peníze.
Při premiéře 7. symfonie v prosinci 1813 byla také premiéra Beethovenovy ryze programní skladby „Bitevní symfonie“ – „Wellingtonovo vítězství aneb bitva u Vittorie“ (Wellingtons Sieg oder die Schlacht Symphonie), kde vedle hudebních nástrojů byl použit jakýsi automat, který napodoboval zvuky střelby. Symfonie byla věnována britskému princi regentovi, pozdějšímu králi Jiřímu IV. (1762–1830). Tato symfonie, bez opusového čísla, se hraje velmi zřídka, tehdy to byl téměř hit – snad pro neobvyklost provedení.
Koncem r. 1814 začal Vídeňský kongres o poválečném uspořádání Evropy po předpokládaném pádu Napoleona. Beethoven jako mnozí další skladatelé se zúčastnil svými skladbami, připravenými pro pobavení zúčastněných hlav států a vysokých diplomatů. Jedním z jeho příspěvků byl písňový cyklus „Vzdálené milé“ (An die ferne Geliebte), opus 94.
Po smrti bratra Karla se dlouhou dobu soudil o poručnictví nad synovcem Karlem (1806–1858), s Karlovou matkou, kterou považoval za nemorální. Soud nakonec vyhrál, ale Beethovenovi to přineslo spíš stres a problémy. Zakazoval synovci styky s matkou a ten – ve věku čtrnácti let – už neposlouchal. Zřejmě strýcova až „opičí láska“ přivedla dokonce synovce Karla k pozdějšímu pokusu o sebevraždu. Strýc se rozhodl udělat ze synovce hudebníka a odmítl poslouchat Carla Czerného, který mu sdělil, že synovec nemá hudební nadání. Nakonec Karl studoval filologii a rozhodl se jít k vojsku, což strýce hrozně rozčililo. Odešel krátce před Beethovenovou smrtí a už ho živého neuviděl.
Beethovenovo poslední období začalo kolem r. 1815. Díla z tohoto období mají velkou obsahovou hloubku, objevují se zde neobvyklé novinky, jako například sbor v „Deváté symfonii“, a jsou provázena hlubokým osobním prožitkem skladatele.
Ale právě na začátku tohoto období jeho výkonnost velice poklesla. Bylo to způsobeno dlouhodobou nemocí, on sám ji nazýval „zánětlivou horečkou“ (entzündliches Fieber). Začalo to na podzim r. 1816. Životopisci tento pokles výkonu připisují i těžkostem v osobním životě - od neúspěšných milostných vztahů, přes reakci na bratrovu smrt, i přes zvyšující se cenzuru rakouské vlády. Pochopitelně mu nepřidal ani spor o opatrovnictví synovce Karla. V r. 1816 rozhodl soud v Beethovenův prospěch, ale různými odvoláními se soud vlekl až do r. 1820. Sice Beethoven usiloval o vysoký standard synovcovy morálky, ale sám si neuvědomoval, že se často chová velmi arogantně.
Na začátku r. 1818 se Beethovenovo zdraví zlepšilo a v lednu se k němu synovec přestěhoval. Ale jeho konverzace byla velmi obtížná, používal tzv. „konverzační sešity“ (Konversationshefte). V domácnosti měl hospodyni, sice ještě neskládal s plnou silou, napsal ale „Sonátu 29 B dur pro Hammerklavier“, opus 106 a začal s „Variacemi na Diabelliho téma“ (Diabelli Variations) a „Slavnostní mši“ (Missu solemnis), určenou k slavnostnímu uvedení do úřadu olomouckého arcibiskupa pro jeho žáka arcivévodu Rudolfa. V r. 1821 byl opět po delší dobu roku nemocen.
V r. 1822 napsal ke znovuotevření Divadla na Josefském městě ve Vídni (Theater in der Josefstadt) předehru „Zasvěcení domu“ (Die Weihe des Hauses).
V r. 1822 mu také začal pomáhat důvěrník Anton Schneider (1795–1864), jehož pomoc vítal i nenáviděl, protože byl nucen na něm být závislý. Schneidera nemají rádi ani hudební historici, protože spoustu dokladů, především „konverzačních sešitů“ po Beethovenově smrti zničil.
Beethoven se v té době vrátil ke klávesnici klavíru, s jejíž pomocí skládal své poslední klavírní sonáty. Dostal dvě objednávky, jednak od Filharmonické společnosti z Londýna (Philharmonic Society of London) - na symfonii – a od petěrburského knížete Nikolaje Golicyna (1751–1831) na tři smyčcové kvartety. K první objednávce spěchal Beethoven dokončit svou „Devátou symfonii d moll s Ódou na radost“, opus 125. „Óda na radost“ (An die Freude) je báseň německého básníka Friedricha Schillera (1759–1805) a v současné době je také s Beethovenovou melodií její část hymnou Evropské unie.
V r. 1823 Beethoven dokončil „Missu solemnis“ (tři roky po události, ke které byla určena) a zahájil jednání s vydavateli o vydání svého kompletního díla. V té době mu začal pomáhat s vyřizováním jeho záležitostí mladší bratr Johann a nahradil tím částečně zemřelého bratra Karla. Johann měl obchodního ducha.
První provedení „Deváté“ spolu s „Missou solemnis“ bylo 7. května 1824 v Divadle u Korutanské brány“ (Theater am Kärtnertor). Na reprízu přišlo ještě méně lidí a Beethovenovy výdaje z této akce byly vyšší, než příjmy. To byl Beethovenův poslední veřejný koncert.
Beethoven tedy usilovně pracoval na kvartetech pro Golicyna, které se nazývají „Pozdní kvartety“, které převyšovaly vše, co se dalo v hudbě do té doby slyšet. Beethoven sám měl oblíbený „Čtrnáctý kvartet c moll“, opus 131, který považoval za nejdokonalejší. Franz Schubert (1759–1805), který zemřel následující rok a přál si být vedle Beethovena pochován, si nechal tento kvartet zahrát pět dní před smrtí.
Beethoven psal tyto kvartety s velmi podlomeným zdravím. „Patnáctý kvartet a moll“, opus 132 byl napsán v době úlevy a Beethoven jednu větu sám nazval „Posvátná děkovná píseň uzdraveného Bohu“ (Heiliger Dankesang eines Genesenem an die Gottheit).
Krátce po dokončení celého díla kvartetů v prosinci 1826 začal zvracet a mít velké průjmy. Lékaři se snažili ulevit mu punkcemi, pokusili se pomoci mu operací, která mu ale nepomohla, a 26. března 1827 zemřel. Říká se, že v té době byla bouřka a jeho poslední výdech provázel rachot hromu. Zemřel ve Schwarzspanierstrasse; dům byl v r. 1903 zbořen.
Na pohřeb přišlo asi deset až dvacet tisíc lidí a jeho rakev nesli významní hudebníci té doby. Byl pochován na hřbitově Ortsfriedhof ve Währingu. Jeho ostatky byly v r. 1888 exhumovány a přeneseny na Vídeňský ústřední hřbitov (Wiener Zentralfriedhof). Zádušní mše byla sloužena v kostele svaté Trojice (Dreifaltigkeitskirche).
Na mnohých místech nejen v Rakousku nebo Německu, ale i u nás v Hradci nad Moravicí jsou Beethovenovy pomníky a pamětní desky. Největší upomínkou je jeho dílo samo, protože stále žije, přináší radost, úlevu i povzbuzení i příklad člověka, který se nepoddal těžkostem života.
Závěrem jedno z jeho raných děl – „Romance pro housle a orchestr G dur“, opus 40.
Obrázky a fotografie obsahují kresby, linoryty a dřevořezby mého otce Vlastimila Lebra, který byl velkým Beethovenovým ctitelem.
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 03. 2012.
Ing. Dobromila Lebrová
Další články autora
- Dobromila Lebrová: Bedřich Hrozný, orientalista, znalec starověké chetitštiny
- Dobromila Lebrová: Josef Zítek, architekt, stavitel Národního divadla v Praze - 100. výročí úmrtí
- Dobromila Lebrová: Agatha Christie, anglická spisovatelka detektivek
- Dobromila Lebrová: Adalbert von Chamisso - přírodovědec a básník - 170. výročí úmrtí
- Dobromila Lebrová: Mór Jókai, maďarský spisovatel - 185. výročí narození
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ondřej Suchý | |
Jiří Menzel | |
RNDr. Vladimír Vondráček | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Milan Markovič | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Vladimír Just | |
Ivan Rössler |