Viktorin Kornel ze Všehrd, humanista, právník, spisovatel 21. září 2010 - 490. výročí úmrtí Už od doby Karla IV. pronikaly na naše území první ozvěny humanistického učení, které předpokládalo obrození a zdokonalení lidstva za pomocí některých poznatků z antiky. Humanistické hnutí zdůrazňovalo především lidskou důstojnost, úctu a lásku životu. K rozvinutí tohoto nového filozofického směru u nás došlo za vlády Jiřího z Poděbrad a za vlády Jagellonců. Zakladatelem českého národního humanismu byl Viktorin Kornel ze Všehrd, latinsky Victorinus Cornelius. Narodil se v měšťanské rodině v Chrudimi kolem r. 1460, tj. ještě v bouřlivé době vlády Jiřího z Poděbrad (1420 - 1471) v době pohusitské. Byl posluchačem fakulty sedmera umění Karlova vysokého učení v Praze. Jeho smýšlení i dílo ovlivnilo dílo Petra Chelčického (asi 1390 - asi 1460), z kterého především čerpala při svém vzniku v r. 1457 Jednota bratrská. S humanismem, který nebyl v Čechách obecně ještě příliš přijímán, se Kornel seznámil na přednáškách univerzitního mistra Řehoře Pražského (asi 1440 - asi 1511). Řehoř Pražský četl a vykládal staré latinské spisy, především Vergilia (70 - 19 př.n.l.) podle nových představ humanismu. Pravděpodobně získal tyto vědomosti od pražských přátel italského humanisty, diplomata a vysoce postaveného kněze Aenea Silvia Piccolominiho (1405 - 1464), který se stal roku 1458 papežem Piem II. Ale velkou podporu pro toto nové učení na půdě univerzitní ještě neměl. Přítelem Kornelovým se stal jeho vrstevník, stejně starý šlechtic Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1461- 1510), s nímž sdílel svůj zájem o humanismus, ale ze začátku snad také o víru pod obojí. Není zcela jasné, zdali k sblížení došlo už za studií nebo později, když se Viktorin Kornel stal známým úředníkem v deskách zemských. - Ovšem humanismus vedle kladných stránek, tj. vyzvednutí člověka a pěstování ušlechtilých forem v umění, přinesl také pěstění latiny na úkor češtiny. Je pravdou, že v té době česká literatura obsahovala pouze duchovní písně a ze světských skladeb to byly spíše satirické skladby, někdy i dost hrubého obsahu. Ale Bohuslav Hasištejnský odejel studovat do Itálie, kde se s humanismem seznamoval přímo u zdroje. Původně byl i pan z Lobkovic kališníkem, ale v Itálii se stal katolíkem. - Zhruba o deset let starší bratr pana Bohuslava Jan (1450 - 1517) byl jedním z našich renesančních cestovatelů i cestopisců - odejel k Božímu hrobu a svoji pouť po delší době popsal. Mistrem sedmera umění se Kornel stal v r. 1483 a začal na univerzitě přednášet pod jménem Chrudimský. V r. 1484 se stal děkanem artistické fakulty. Nejdříve psal latinské verše a začal překládat církevní latinská díla do češtiny. V r. 1488 z fakulty odešel a stal se úředníkem při zemských deskách, které byly v podstatě předchůdcem pozemkových knih, ale nejen to - vzhledem k tomu, že se do zemských desk zapisovala také usnesení zemského sněmu - byly vlastně zemským zákoníkem. Zapisovat se začalo už ve třináctém století a podrobné studium těchto zákonů vzbudilo u Viktorina Kornela nadšení a obdiv k bývalým českým právníkům, protože zjišťoval, že české zvykové právo předčí právní kodexy jiných národů. Viktorin Kornel se tak stal odborníkem na zemské právo a získal všeobecné uznání. Přes to ale české právo do té doby ani nebylo kodifikováno, tj. vydáno v podobě zákoníku, ani nebylo zcela jednotné. Vedle toho Viktorin Kornel studoval humanistické spisy, především německého básníka a humanisty Konráda Celtese (1459 - 1508), který byl císařem Fridrichem III. Habsburským (1415 - 1493) jmenován „poetou laureátem“, což bylo v té době nejvyšší ocenění pro básníka. V r. 1490 Celtes pobýval nějakou dobu v Praze. R. 1492 byl Kornel získal predikát „ze Všehrd“ a erb. Jeho přijetí do šlechtického stavu se stalo postupem, kterému se v heraldice říká erbovní strýcovství. Je to způsob, jakým je nešlechtic, většinou měšťan, přijat k erbu a predikátu šlechtice, a udělovalo se za úplatu. Pokud ale tito noví majitelé erbu nebyli přijati králem do rytířského stavu, zůstávali přes předikát ve stavu měšťanském. Takto ke svému erbu přijal svého univerzitního učitele Viktorina Kornela „urozený“ šlechtic Jan ze Všehrd (1466 - 1525), přezdívaný „Vlčí hrdlo“, který se stal v době Kornelovy funkce děkana bakalářem svobodných umění. Spolu s Viktorinem Kornelem přijal pan Jan ze Všehrd ke svému erbu ještě Kornelova spolužáka Jana Šlechtu. Rod ze Všehrd měl po spojení s těmito měšťany na červeném štítu půlku šedivého vlka s červeným jazykem, který vyskakoval ze zlatého oblaku. Podle některých pramenů Všehrdy, po nichž se Viktorin Kornel jmenoval, byla vesnice jižně od Chomutova. V r. 1493 byl Viktorin Kornel ze Všehrd jmenován místopísařem zemských desk, čímž se stal vedoucím tohoto důležitého úřadu, protože místo písaře zemských desk zůstalo neobsazeno. Kancelář zemských desk byla ve dvou místnostech vedle Vladislavského sálu na Pražském hradě. Mezitím však nastal rozpor mezi Viktorinem Kornelem a již katolickým knězem Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic. Na rozdíl od uhlazeného šlechtice Hasištejnského, perfektně ovládajícího latinu, dával měšťan Kornel češtině stejné místo jako latině a snažil se to dokázat svými překlady z latiny. Hasištejnský češtinu rád neměl, považoval ji za barbarský jazyk, možná ani Čechy neměl rád - stýkal se s humanisty cizími, především italskými. Napsal dokonce spis „Žaloba svatému Václavu na mravy Čechů“. Usiloval o vyšší církevní katolický úřad. Ale nejvyšší duchovní úřad, který zastával, bylo místo vyšehradského probošta. - Tedy uplatňoval naprosto jiné názory a cíle, než které prosazoval Všehrd. Hasištejnský navazoval na Aenea Silvia, který sice napsal „Historii českou“ (Historia Bohemica). Aeneas Silvius pochopitelně jako hlava katolíků potíral náboženství pod obojí, tedy měl značné spory s Jiřím z Poděbrad a chtěl na Jiřího dokonce uvalit církevní klatbu. Na stíhání Jednoty bratrské, která vznikla stejného roku, kdy Aeneas Silvius svůj spis o Českém království sepsal, už ale papežská stolice neměla dost sil. Některé prameny tvrdí, že Viktorin Kornel napsal satirickou latinskou báseň, odsuzující papeže, některé pouze opatrně uvádějí, že „údajně“ napsal pamflet „Papae mastix“ (Bič na papeže). Pro tuto satiru ale na něj Hasištejnský zanevřel, podrobil jeho latinské verše a hlavně latinu žíravé kritice, ale odsoudil i Všehrdův charakter. Možnáse tento spor stal příčinou, že si Viktorin Kornel více ujasnil svůj vztah k českému jazyku i k národu i ke kališnictví. Podle historiků byl Kornel velmi výmluvný a tak shrnul zásady humanismu v Čechách, s přihlédnutím na potřeby českého národa, tj. z latiny překládat, latinsky se učit, ale dávat důraz především na češtinu, aby vzdělání bylo přístupné i lidem neučeným a latiny neznalým. Prosazoval snahu o vzdělanost pro člověka a pro jeho pozvednutí, usiloval o témata odborná - především pro měšťany - a o řešení otázek veřejného života. Neméně se v jeho formulaci vyskytovala snaha o reformaci církve. Dával důraz především na jazykovou dokonalost. Zasady humanismu formuloval písemně v předmluvě k překladu „Knih o napravení padlého“ (De remissione peccatorum) od Jana Zlatoústého (Ioanes Chrysostomos) a hájil především právo každého vyjadřovat se ve svém rodném jazyce. Jan Zlatoústý (asi 347 - 407) byl před svým křtem řeckým právníkem, později byl patriarchou Konstantinopole, nakonec vyhnancem, a proslul především svými skvělými kázáními, pro které dostal ono přízvisko „Zlatoústý“. Originál knihy byl původně v řečtině. V předmluvě k překladu Kornel říká, že „není těch knih žádných, řeckých ani latinských - leč bych se já, milostí jazyka svého pojat jsa, mýlil - aby v český obráceny být nemohly. Co pak se hladkosti jeho dotýče, nevím, by tak výmluvně, by tak ozdobně, tak lahodně všecko jazykem českým povedeno býti nemohlo jako řeckým nebo latinským...“ . Zajímavé je, že v této předmluvě dává za vzor i Danta Alighieriho (1265 - 1321): „Učinil to také nedávno Dante Vlach, kterýž, velikým filozofem času svého jsa a výborně jazyk latinský znaje a dokonale jej uměje, však proto moudrost svou v knihy k věcné potomním paměti svým vlastním prirozeným vlaškým jazykem raději nežli latinským sepsal jest. Kdyby též i Čechové činili, měli by řec svou mnohem zpravenější, ozdobnější, hojnější!“ O němčině měl ale dost odsuzující názor, že je to „jazyk tak drsnatý, tak dreptavý a tak nerozumný“, že nechápal Čechy, kteří se německy učí. Podle některých pramenů uvedl požadavky českého humanismu ještě i v knize „Připis knězi Jírovi“, která vyšla v r. 1495. Ve svém obdivu ke starobylému českému právnictví napsal Viktorin Kornel základní renesanční právnický spis český - „O práviech, o súdiech i o dskách Země české knihy devatery“. V něm kladl důraz na české zvykové právo, které považoval za lepší, než po Evropě uplatňované právo římské. Snažil se sjednotit jednotlivé výklady práva a používal české právnické terminologie. Vycházel přitom z mnohých svých výpisků ze zemských desk, prostudoval zřejmě i jinou tehdy dostupnou právnickou literaturu, citoval Písmo i antické spisovatele. Tím, že často uváděl ustanovení v deskách zemských, pomohl uchovat cenný materiál, což se velmi hodilo po velkém požáru už po jeho smrti v r. 1541, kdy při velkém požáru Malé Strany a Hradčan až na jeden díl všechny díly zemských desk shořely. Po požáru se těžce podklady pro kopie zemských desk dávaly dohromady a za pomoci Kornelova spisu se poměrně dost zrekonstruovalo. Viktorin Kornel byl nepřítelem války a poctivým zastáncem spravedlnosti. Projevoval především velké vlastenectví, ale i cit pro přísnou spravedlnost a ochranu poškozovaných proti svévoli mocných. Doporučoval to, co bychom potřebovali v hojné míře i dnes: aby si každý mohl sám pomoci, ať bohatý či chudý, žena či muž, a nemusil si právo zjednávat podplácením advokátů. Měl zásadu, že úředník, byť sebe vyšší, je pro strany, nikoliv strany pro úředníka, a že služba stranám má být vlídná a ochotná. Upřesnil pojmy křivdy, násilí, zvůle a bezpráví i záměnu obecného dobra s osobním prospěchem. Psal i o úplatcích: „...takové pocty a dary, by pak bohaty příliš byly, za hanbu a za neslušnost, za potupu a za podezření sobě kmetové a soudci zemští pokládají...“ Možná bychom se mohli dnes i z následujícího poučit: „Žádný nepřítel a zhoubce tak škodný zemi není jako ten, kdo se netoliko o to pokouší, aby zemské dobré svévolností svou rušil, ale také práva, jimiž země stojí od starodávna, dovoluje si kazit a jim se protivit...“. Staré české právo velice opěvoval: „Bych sto jazyků měl a tolikéž úst, železný hlas a měděné peří, nemohl bych ani vymluvit ani vypsat, jaké jsou chvály hodní Čechové staří, kteříž jsou tak spravedlivá, tak dostatečná a tak potřebná sobě i dědicům svým práva vymyslili.“ Opět se i v této knize snažil o jazykovou dokonalost podle tehdejší češtiny Jeho kniha není zákoníkem, ale souborem právních zásad a zvyklostí. Vzhledem k jeho formulaci naprosté rovnosti všech při prosazování spravedlnosti podporovalo dílo měšťanstvo oproti šlechtě. Však by také pro šlechtice pouze „erbovní měšťan“.Vycházel ze státoprávního uspořádání království s voleným panovníkem. Podle některých pramenů šlechta usilovala o zrušení některých ustanovení zemských desk, protože se citila ohrožena jeho připravovaným dílem - tím, že by se právě tato ustanovení zveřejnila. A král „Dobře“ - Vladislav II. Jagellonský (1471 - 1516) jejímu nátlaku ustoupil a Viktorin Kornel ze Všehrd byl ze svého úřadu v r. 1497 odvolán, dokonce některé prameny uvádějí, že byl i krátce uvězněn. - Ale měl již nashromážděný potřebný materiál pro zpracování knihy, kterou v r. 1499 dokončil. Některé své myšlenky vyjádřil v jinotajích, kde bylo možné poznat některé vysoce postavené úředníky a šlechtice, ale již v r. 1500 šlechta dosáhla svého a vyšel první oficiální zákoník Království českého - Vladislavské zřízení zemské. Hlavním autorem byl královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy (+ 1522). - Ovšem Vladislav II. od r. 1490, kdy se stal také uherským panovníkem, nesídlil v Praze, ale v Budíně, takže byl i dost daleko... Na Moravě vyšla o něco dříve tzv. „Kniha tovačovská“ se skutečným názvem „Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v markrabství moravském“, což bylo podobně jako u Kornela popsání zvykového práva v markrabství moravském. - Ctibor Tovačovský z Cimburka (asi 1438 - 1494) byl moravský hejtman, právník, spisovatel, po nějakou dobu byl nejvyšším kancléřem Království českého (asi 1438 - 1494), pod obojí, příbuzný Jiřího z Poděbrad. Oproti zásadám, které Viktorin Kornel ve své knize „O právech, soudech“ prosazoval, bylo právo Vladislavským zřízením zemským hodně „bezprávné“. Šlechtě se podařilo zcela okleštit práva panovníka i měšťanstva. Poddaní žádná práva neměli, ti se museli řídit nařízeními vrchnosti. Právo bylo podle tohoto zákoníku dáno pouze příslušností ke stavu - zemské právo bylo pro šlechtu, městské právo pro měšťany, kanonické právo pro kněžský stav. Viktorin Kornel se po této době zcela vzdal jakékoli veřejné činnosti a stal se soukromníkem. V r. 1500 se bohatě oženil s Apolenou z Dříně, která mu přinesla věnem domy na Kampě, z nichž jeden z nich je dnes poněkud více znám jako Huťský mlýn. Stojí v dnešní Všehrdově ulici č. 14 a je v něm nyní Mlýnská kavárna. Je to dům s mlýnským kolem, ale nejedná se o známý Velkopřevorský mlýn. Podle některých pramenů patřil Všehrdovi také vedlejší dům. Kdysi byl Huťský mlýn dům, který patřil Malé Straně a po r. 1624 byl v majetku Malé Strany znovu. Často prý Viktorin Kornel pobýval v Kutné Hoře. Není známo, že by Viktorin Kornel ze Všehrd zanechal nějaké potomky, ale jeho manželka ho přežila. Poslední šlechtici s přízviskem „ze Všehrd“ patřili k zakladatelům rodu a vymřeli někdy v devatenáctém století. - Dále Viktorin Kornel překládal církevní spisy, takže je například znám jeho překlad spisu svatého Cypriána z r. 1501 „List k Donátovi o potupení světa“ (Epistola ad Donatum de erroribus mundi - spíš dnes přeloženo „o chybách světa“). Byl to spis světce z 3. století n.l., který podobných „epištol“ na různá témata napsal asi osmdesát. Aby mohl být spis „O právech, soudech“ vydán, změnil Všehrd mnohé formulace, zmírnil je, jinotaje vynechal a knihu věnoval v r. 1508 králi Vladislavovi pod názvem „Knihy devatery o právech Země české“. Je otázkou, do jaké míry byl svým odvoláním z místa místopísaře i vydáním zákoníku zasažen, že se pojednou o členech Jednoty bratrské vyjadřoval jako o „pikhartech“. Původní verze ale existovala v opisech, kterých se do dvacátého století zachovalo dvacet, a dočkala se svého vytištění až v devatenáctém století. Dílo vydal na Všehrdovu počest r. 1871 spolek Všehrd, který vznikl r. 1868. Viktorin Kornel zemřel právě před čtyřmi sty devadesáti lety dne 21. září 1520 na morovou nákazu ve svém domě - Huťském mlýně na Kampě. Mor tehdy v Praze řádil v druhé polovině roku, ale v té době se morové epidemie opakovaly skoro každé dva roky... Na Všehrdovu památku jsou po něm pojmenovány ulice nejen v Praze. Spolek Všehrd existuje dodnes a jeho členy byli a jsou významní právníci i politici. Koncem devatenáctého století vznikla Všehrdova bysta pro Panteon Národního muzea, jejímž autorem je sochař František Stránský (1869 - 1901) a dne 27 října 1901 byl v Chrudimi odhalen pomník Viktorina Kornela ze Všehrd od sochaře Františka Rouse (1872 - 1936). Při této příležitosti vznikla myšlenka uspořádat vědecký sjezd českých právníků. Město Chrudim v současné době plánuje restaurování Všehrdova pomníku a zhotovení bysty Viktorina Kornela ze Všehrd pro panteon chrudimského muzea. Všehrdovy oslavy už v Chrudimi byly už koncem letošního května - byly zaměřeny k pětistému padesátému výročí roku jeho pravděpodobného narození. |