Znáte to, narodíme se nazí a vůbec nám to nevadí. Milujeme své rodiče s naprostou samozřejmostí. S takovou hloubkou a silou, že je až udivující, jak můžeme tu schopnost, tak intenzivně milovat, časem ztratit. Když jsem byla malé dítě, svět byl úžasné místo, kde se nezdálo být nic nemožné, ale...! Dospělí nás naučili opaku. Vzpomeňte si na všechno to: "To není možné...", a "Život není jen samá legrace", či "V životě to takhle nefunguje...". A tak rosteme, snažíme se poznat svět a  koukáme kolem sebe. Pak zjistíme, že svět není jen to bezpečné místo a mámina náruč, jak jsme si mysleli. Že existuje nespravedlnost, násilí, křivdy a hlad. S bolestí v srdci přijmeme za pravdu, že život je boj. Někdo dříve a někdo později, ale projdeme si tím každý. Zkuste se ponořit zpět v čase a  vzpomenout si na hrůzu toho okamžiku.

Dodnes si vybavuji, jak jsem se, jako malá asi čtyřletá holčička, v noci probudila a pohledem zavadila o černobílou televizi. Na obrazovce zrovna zuřila středověká bitva. Jezdci na koních ozbrojení oštěpy a meči, cválající proti sobě. Muži sekající si hlavy a ruce, nic nechápající koně zmítající se a  umírající na zemi. Zlověstné cinkání ocele, bolestný křik, potoky krve a nevinné oběti v podobě zavražděných žen a dětí. Stačil několikavteřinový pohled na obrazovku a cítila jsem. Vše jsem to prožila. Cítila jsem to odhodlání mužů bojovat za správnou věc. Tu jejich odvahu a sílu, s jakou šli do boje muž proti muži. Tu překvapivou, palčivou a nekonečnou bolest, když jim ostří projelo tělem a zastavilo se až kdesi o kost. Vnímala jsem šílenství těch lidí postavených proti sobě, kvůli jejich ideálům. Prožila s nimi okamžik pochopení a lítosti, když padli mrtví k zemi a zaplavil je pocit marnosti nad zbytečností takového konání. A věděla jsem. Věděla jsem, že v takovém světě není vítězů, jen poražených...

"Jakto, že nespíš?" mámin hlas odtrhl mou pozornost od obrazovky. Pak sledovala můj pohled. "To je jen film, taková pohádka pro dospělé, víš? S tím se netrap," dodala jen tak mimochodem, a  uložila mě zpět do postele.

Oni to ví? Dospělí vědí, že se něco takového děje, a nic s tím neudělají?

Tu noc se nedalo usnout, protože od toho okamžiku jsem to věděla. Děje se to. Děje se to na Zemi dnes a denně. Jen kulisy, ideály a důvody se mění, ale pořád bojujeme. Bojujeme ze strachu. Copak to necíte? Necítíte tu marnost? Že ano? Tak proč to tak necháme být? Vždyt je to náš svět, naše společné místo, kde není my a oni.

Snad vaše první sekání s "realitou" tohoto světa nebylo tak drsné. Možná ten první náraz proběhl někde na pískovišti, když vám někdo zbořil bábovku a vy jste mu to oplatili. Čekali jste pocit vítězství, ale ten se stejně nedostavil, a pokud ano, nebylo to nic, čím byste nakrmili svého ducha prahnoucího po lásce. Princip je stejný.

Čím jsem byla větší, tím mi dospělí připadali nemožnější, protože kdesi uvnitř jsem cítila, že to musí jít i jinak. Ale jak? To jsem nevěděla, tak jsem přijala realitu a nechala to být.

Člověk dospěje, snaží se najít své místo ve světě a pokud se mu to povede, tak zjišťuje, že to stejně nestačí. Kdo jsme? Odkud a kam směřujeme? Proč jsme na světě a kdo je odpovědný za všechnu tu nespravedlnost? Sžírá nás to, ta vnitřní nespokojenost a množství nezodpovězených otázek. Tak hledáme a vydáme se na cestu duchovního poznání.

Dnes již s úsměvem vzpomínám na to prvotní nadšení. Na tu záplavu navzájem si protiřečících, ale zaručeně pravdivých informací a touhu za každou cenu zjistit pravdu. Těch různých směrů, proudů a nejnovějších vědeckých poznatků. Těch slepých uliček v podobě různých zasvěcení, kdy není třeba vyvíjet žádné úsilí, jen zaplatit. Těch konspiračních teorií a bolestných zjištění, jak jsme manipulováni a následná záplava návodů na spásu včetně těch ve vesmírných lodích.

"Mamííí, on do mě strká!" vytrhne mě z hledačské hysterie dcerka.

"Opusť můj plostol, obludo!" odvětí sebevědomě mladší z dětí a jde si po svém.

A v tu chvíli mi to dochází, pro samé hledání zapomínám žít!! Jdu za dětmi a nechávám se strhnout jejich hrou a vyprávěním. Synek chce jen trošku prostoru a  obdivu pro svou záchranou akci s požárním autíčkem, dcerka zase cítí potřebu svěřit se se svou touhou. Chce na zahradě chovat delfína:

"To není možné...," automaticky odpovím a na všetečný dotaz.

"A proč?"

Začínám poněkud hloupě argumentovat. Dcerka mi snadno vysvětlí, že kdyby se chtělo, tak by to opravdu šlo. A zatímco já koktám o finanční náročnosti zbudování delfinária, velikosti naší zahrady a pomalu se dostávám k  tomu, jak by to bylo vůči milému delfínkovi nefér, držet ho v zajetí od domova. Ona dříve než já pochopí podstatu věci. Není to nemožné, to jsou jen hloupé výmluvy, ale bylo by to správné? A najednou si vzpomínám. Vzpomínám si, jak jsem se narodila nahá a vůbec mi to nevadilo. Vzpomínám si na tu sílu, s jakou jsem dokázala milovat. Svět byl bezpečné místo, kde bylo vše možné. Co je správné, víme ve svých srdcích všichni, od nepaměti jsme to věděli. Jen jsme se nenaučili, že co je správné, je i možné.

Bylo nám řečeno, že svět je krutý a že změnit ho nelze, že to nefunguje. A my to ze strachu přijali. Ale vzpomeňte si na to, jak jsme byli dětmi. Vzpomeňte si, jak se nic nezdálo nemožné a na to, jak moc jsme toužili milovat...

"Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří království nebeské." Matouš 19:14