Jak bych mohl zapomenout na mého přítele a spolužáka, Antonína Jeřábka z Máslovic?! Studovali jsme spolu v letech 1941–1945 Obchodní akademii v Praze – Karlíně. Válečná léta byla i pro nás nemilosrdná. Sám jsem dojížděl do Prahy na kole, dokud to šlo (jenom v zimě autobusem), Tonda denně pospíchal na přívoz a chytal v Libčicích nad Vltavou vlak do Prahy.

Vzpomínám, kolikrát se musel omlouvat, že vlak měl zpoždění, nebo že Němci měli problémy na trati s přesuny svých vojsk, munice či zajatců.

Dlouho jsem měl snímek svých spolužáků, kteří nám jedny prázdniny přijeli pomáhat při žních. Tonda byl mezi nimi, maminka si ho hned všimla, jaký že to je „šikovný pomocník“. Po práci jsme se jezdívali koupat do řeky Labe, která naší obcí protéká. Kluci ještě dlouho potom vzpomínali na smažené vdolky, které maminka pro nás napekla, na ně marmeládu ze žlutých rajčat, které jsme pěstovali, domácí tvaroh a kopec smetany! Měli jsme „boule až za ušima“, říkala moje maminka, která mimochodem pocházela z Korycan. Jmenovala se za svobodna Karbanová.

O album s fotkami jsem přišel při velkých záplavách v srpnu 2002, kdy můj rodný dům spolu se 40 dalšími v Obříství té vodní katastrofě podlehly. Ale ještě dávno předtím – v době tzv. „totalitní husákovské abnormalizace“, když už jsme oba měli své rodiny, jsme s Tondou udržovali vzájemné přátelství. Přijíždíval obvykle na kole ke mně na návštěvu do Obříství, které jsem po smrti svých rodičů renovoval jako naše druhé bydlení – jinak máme dvoupokojový byt v Praze.

Mnohokrát mne Tonda zval k sobě na návštěvu do svých Máslovic. Vzpomínám si, že jsem se dokonce jednou vydal, rovněž na kole – ale z Prahy, přes Podbabu. Když jsem dojel k vltavskému přívozu, spustil se tak velký liják, že už jsem dál nemohl pokračovat. Navíc mne odradila ta cesta do kopce v tom lijáku, takže jsem ani na přívoz nevkročil, schoval jsem se a posléze jsem se v dešti vrátil domů mokrý na kost.

Tondu měli rádi všichni kluci ve třídě. Napsal jsem o něm do jubilejního almanachu k 70. výročí zahájení našeho studia na Obchodní akademii v roce 2011 těchto pár vět (ostatně jako o každém z nás):

Tonda Jeřábků patřil k těm, kteří se rovněž výborně učili, měl krásný rukopis a hlavně upřímné srdce venkovského kluka z Máslovic, odkud k nám do Obříství nejednou přijel na kole. Pomáhal nám i při žních o prázdninách. V pozdějších letech jsem na něm vyzvídal o provozu vodárny a úpravny vody Podmoráň, která patřila kladenskému podniku Poldi a kde Tonda byl zaměstnán.

Napájela se vodou z Vltavy, což byl předpoklad hutní výroby vůbec – 150 litrů za sekundu vltavské vody se tu zpracovávalo. Výškový rozdíl mezi hladinou Vltavy a hutí Poldi v délce téměř 20 kilometrů měla na starost hned tři výtlačná čerpadla ve strojovně.

V letech 1960-63 byli nuceni postavit novou vodárnu, množství vody se v ní zvýšilo na 300 litrů za sekundu, vypomáhal havarijní zásobník vody v Kročehlavech a celková kapacita v letech, když mi tohle Tonda v roce 1989 vyprávěl, činila již 600 litrů za sekundu. Byl na to pyšný.

Jak to s tou vodárnou vypadá nyní, nemám zdání. Poldovka je rozprodaná, spousta provozů zavřená. Pravděpodobně – jak to v podobných případech bývá i v jiných podnicích – slouží takové zařízení k výrobě a dodávkám užitkové vody a k zásobování měst a obcí. Už se na to milého rozšafného Tondy nemohu zeptat. Přesně v tom roce, kdy „jeho vodárna“, v níž sloužil téměř celý život - v roce 1989 slavila výročí - tak krátce poté odešel v tichosti navždy. Jak mi o ní s takovou zasvěceností vyprávěl! Dosloužil spolu s ní.

A ještě jeden záznam mám v té knize o Tondovi. K jeho šedesátinám (dokud mohl, chodil, pracoval jako vodárenský mistr v kladenské Poldovce, ale na své narozeniny mezi námi chyběl, nepřijel) jsme mu z našich pravidelných sešlostí poslali pozdrav: Vzal´ to, milý Tondo, zkrátka, už je tady šedesátka. Čeká nás to všechny, brachu, mládí máme všichni v trapu! Tak Ti přejem pevné zdraví, ať Ti sklenka vína spraví Tvou náladu u té vody, přijď za námi do hospody!

Byl totiž jeden z nejstarších v naší třídě, ročník 1924, my ostatní jsme byli narození většinou v letech 1926. Ani nevím, jak se stalo, že se ucházel v přijímačkách do té naší karlínské „akády“.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem se konečně do Máslovic dostal po mnoha letech. Patřím mezi novináře-seniory, kteří se scházíme a jezdíme do okolí na různé výlety. Padl také návrh na Máslovice, které se tak pěkně zviditelňují od roku 1997, kdy zde mají „malé máslovické muzeum“. Dívám se na jeden z písemných exponátů a hele - ono je to vyznamenání Tondovi Jeřábkovi za jeho účast v květnové revoluci 1945. Vida, tím se nám nikdy nepochlubil. Pan průvodce mi potvrdil, že to byl skutečně ten můj prima spolužák, a odvážný – to on byl. V Máslovicích žije jeho syn s rodinou.

Trochu jsme se také po té vesničce nad Vltavou (k ní se ani ta pětisetletá voda z roku 2002 nedostala!) všichni porozhlédli. Litovali jsme, že nás nemohla přijmout starostka obce paní ing. Vladimíra Sýkorová, která má „na svědomí“ či „na kontě“ kromě malého muzea také mnoho dalších máslovických aktivit. Osvícená í osobnost! Tak snad někdy příště.

Trochu jsem pošilhával po té velké knize o Máslovicích, tak jsem si ji alespoň prohlédl. Klobouk dolů! Je pěkná, ale zakoupit si ji nemohu, ač bych o ní moc stál (přiznám se, že s manželkou žijeme od důchodu k důchodu). Sám jsem totiž v roce 2000 vydal knihu Osobnosti a osudy obce (Obříství 1290-2000) na 300 stranách a rovněž téměř se 300 ilustracemi. Je beznadějně rozebraná, vyšla ve dvou vydáních, obec zachránila jeden výtisk, já mám v knihovně rovněž jeden výtisk. Knihu ocenili páni porotci celostátní soutěže literatury faktu Miroslava Ivanova, je v mnoha knihovnách a v rukou asi stovky obecních kronikářů, kteří si o ní tenkrát po velmi pochvalných recenzích v našich médiích psali. Od té doby s mnoha z nich udržuji trvalé kontakty. O posledním (v pořadí pátém) setkání kronikářů v Lysé nad Labem jsem napsal do internetových Pozitivních novin 2. března 2012.

Nu a mé vyprávění je u konce. Připojuji k němu ještě pár veršíků, které mne napadaly už cestou domů z Máslovic, protože těch hřejivých pocitů (částečně jsem se z nich vyznal v zápisů Pamětní knihy v muzeu) bylo velmi mnoho. Budou patřit do konce mého života k těm nejradostnějším.

Pozdravuji paní starostku, uvědomělé obecní zastupitelstvo a všechny občany Máslovic, že jsou hrdi na svou obec, která až teprve v nových podmínkách naší země začala vzkvétat.

V malém máslovickém muzeu

Miroslav Sígl

Nad tokem Vltavy se tiše vzpíná
vesnička Máslovice jak žádná jiná.
Co všechno v mé paměti vzplálo
v muzeu malém a nebylo též málo.

S maminkou mojí milovanou
i my jsme měli práci se smetanou,
když tloukl jsem ji do nádherné žlutě
a všem se už sbíhaly mlsné chutě.

Denně jsem pásával naše dvě kravičky,
takže můj podíl nebýval maličký.
Kdeže by mne tenkráte napadlo,
že v Máslovicích bude mít Hálek divadlo,
dokonce muzeum pravého selského másla,
nad jehož sbírkami se nám dnes srdce třásla.

Venkovské muzeum – to je pýcha obce.
Zavzpomínal jsem tady na maminku, otce.
A na své krásné dětství, mládí zralé,
jak hospodařili jsme na té líše malé,

než přišli tenkrát mocipáni krutí:
svést všechen dobytek – nebylo vyhnutí.
Maminka moje proplakala noci:
už žádné hospodářství - nebylo pomoci.

Zbyla nám z té doby malá máselnice,
i trochu formiček, nebylo jich více.
A tak tu dneska v Máslovicích stojím
a říkat pravdu se pranic nebojím.

Děkuji všem těm zasloužilým lidem,
kteří zde pěstují pradávné tradice s klidem,
zvou přitom na své poutě i posvícení
srdečně, upřímně, což se dneska cení.

Nechť i nadále zdejší radost vzkvétá
a všichni ve vísce žijí dlouhá léta!