Jan Řehounek: Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

„Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít...“ zpívá se ve staré české písničce.

Bedrník obecný (Pimpinella saxifraga) je vytrvalá až 80 cm vysoká bylina, kvetoucí od července do října. Jeho název se údajně odvozuje od beder, v nichž se skrývá plodivá síla. Bedrník prý má na ni obrovské účinky. Je znám pod dalšími lidovými názvy: třebík, ochvat, bedrmor, bedřinec, deberníček, bederenček, hlíza bedrní. Může být zaměněn za bedrník větší (Pimpinella major).

Listy bedrníku obsahují silice, vlákninu, sacharidy, pektiny, saponiny, mnoho minerálních látek, hlavně draslík a vápník, vitamíny C, B i karoteny, vřetenovitý kořen palčivé chuti obsahuje silici, kumariny a třísloviny.

Pro léčitelství se sbírá kořen, sušený působí detoxikačně, zlepšuje vykašlávání, léčí záněty močového měchýře, posiluje imunitu, plodnost žen, potenci mužů, při zevním použití působí dezinfekčně a hojivě.

Ve středověku se z něho vyráběl dryák – univerzální všelék proti všem nemocem. Bedrník byl vyhlášeným lékem proti moru, o čemž svědčí lidové pořekadlo "Bedrník -na mor lík".

Lidé věřili, že bedrník má silné magické účinky. Jeho šťávou potírali ostří mečů před bitvami. Síla bedrníku je údajně tak mocná, že vhozený do řeky dokáže plavat proti proudu. Této rostlinky se také užívalo jako ochrany před podvodníky. K tomuto účelu se kousek kořene vkládal do škapulíře, který se nosil zavěšený na krku. Každý pokus o ošizení majitele takového talismanu je pak prý odhalen. Máme-li ho v domě, umí prý odvrátit nešťastnou náhodu.

Bedrník býval s oblibou využíván v kuchyni. Jeho listy mají nasládlou, lehce tříslovitou chuť. Podporují trávení, upravují zažívací poruchy.

Toto příjemné zelené koření nejvíce miloval v „zelené omáčce“ i velký Johan Wolfgang Goethe.

Tato studená omáčka se připravuje tak, že se s nakrájeným bedrníkem zamíchají další zelené bylinky - kerblík, brutnák, pažitka, petrželka, kopr, meduňka, potočnice, estragon... do zakysané smetany s pokrájenými vejci vařenými natvrdo, osolíme, zakápneme několika kapkami citronové šťávy a olivového oleje. Podáváme například s pečenými brambory.

V historii pivovarnictví se uvádí, že sládkové přidávali listy bedrníku do piva pro říznější chuť. Odtud zřejmě pochází námět oné známé lidové nebo zlidovělé písně "Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít". Zda je lidová či zlidovělá, se už věru dnes nedopátráme. Každopádně se objevuje jako jedna z písní v divadelní veselohře Sládci opočenského rodáka pátera Josefa Vorla (* 1801 Opočno, † 1874 Zdice).

Tento kněz, písmák a hudební skladatel vystudoval piaristické gymnázium v Rychnově nad Kněžnou a filosofii a teologii v Praze. Působil v Cerhovicích, Žebráku, Počaplech a od roku 1835 na faře ve Zdicích. Hrál na klavír, skládal písně, kostelní zpěvy a dokonce i taneční kusy. Na zdické faře se stýkal se známými vlastenci a buditeli, jako byli např. Josef Krasoslav Chmelenský, Josef Jungmann, Šebestián Hněvkovský, bratři Jan a Vojtěch Nejedlí a Karel Jaromír Erben. Skládal písně na texty obrozeneckých básníků, na Erbenovo libreto složil veselohru Sládci. Hudební tvorba pátera Josefa Vorla byla ve své době významná a velice populární, v Praze vyšlo v roce 1834 tiskem jeho Šestero písní pro jeden hlas s průvodem piana, z duchovních skladeb Ave Sancta Maria, Ježíši skrytý v svátosti, Maria svatá Panna... na Chmelenského slova písně Nad Berounkou pod Tetínem, Baso, baso, bruč, Že peníze světem vládnou.

Zemřel v roce 1874, je pochován ve Zdicích a na tamní faře má pamětní desku.

Píseň "Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník" zařadil prof. ing. Antonín Dyk do souboru Hlaholů pro borlici, kterou v roce 1936 přijala Českomoravská myslivecká jednota jako desatero oficiálně používaných troubených a zpívaných signálů. Je signálem pro vyhlášení velké přestávky v průběhu lovu či mysliveckých slavností.

Pokud se týká druhé byliny, o níž se v písni zpívá - bobku, jde rovněž o v lidové kuchyni často používané koření, a to i přesto, že se nejedná o domácí rostlinu. Jde o vavřín vznešený (Laurus nobilis). Pro vznešenost byly věnce z vavřínu vyjádřením božských a královských poct a dosud je užíván k výrobě vavřínových věnců pro vítěze. Naproti tomu v češtině je nazýván zcela lakonicky - bobek.

Je to kuželovitý strom nebo velký keř s aromatickými, úzce vejčitými, lesklými, tmavozelenými, až 10 cm dlouhými listy. Na jaře kvete zelenavě žlutými květy o průměru 5 mm, z nichž se na samičích rostlinách vyvíjejí černé, široce vejcovité až 1,5 cm dlouhé plody. V domovských subtropických oblastech dosahuje výšky nezřídka přes deset metrů.

Sušené listy vavřínu jsou známým kořením zvaným bobkový list.

Petr Ondřej Mathioli uvádí ve svém díle Herbář neboli Bylinář, že „...proti kolice aneb zření dobré jest jeden kventlík stlučených bobkův do vína neb piva zavěsiti a z toho píti, rozhání větrnosti.“ Ve Spise o nemocech morních z roku 1530 se píše: „Pití, jakého požívati: Vezmi domů bečku piva, a když by vykysalo na místo (= na čisto), protluka něco bobkův, v šátku s čistým kaménkem zavázati a doprostřed piva na niti spustiti a tak točiti a píti.“

foto: archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 04. 2012.