Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (9)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Ve čtvrtek mě máma zaúkolovala, že mám jít v půl třetí tátovi naproti k dílnám a spolu se máme stavit ve sklenářství u Dobiáše pro zasklené okno. Stál jsem na nadjezdu, nahoře nad dílenskou vrátnicí, a sledoval, jak z fabriky pod dohledem tlusté paní vrátné Lukáškové, která má kníra, že by se za něj nestyděl ani maďarskej honvéd, proudí davy pracujících a asi tři sta padesátkrát jsem musel pozdravit, protože mě skoro všichni znají.
Pak jsme šli s tátou do sklenářství, vyzvedli okno, které před týdnem rozbil při bouřce vítr, když jsme nebyli doma, přičemž nám parádně napršelo do pokoje. Nesli jsme ho a vypadalo to, jako když jdou dva klauni, protože táta je o dvě hlavy větší a dělá dlouhé kroky, takže já musel za ním stále poklusávat.
U Nároďáku táta kouknul do vitrínek, že chce vědět, co se chystá v přírodním divadle na Jíváku. Vedle visel plakát, který zase zajímal mě.
"Koukni, v sobotu a v neděli je v přísálí výstava akvarijních ryb! Já bych se chtěl podívat... vstupné je pro děti jen dvě koruny..." začal jsem loudit. Už dávno jsem toužil po rybičkách, ale vždycky bylo moje přání zamítnuto. "Hm," zabručel rodič a nevyjádřil se.
V sobotu lilo, takže jsem se zcela mimořádně zdržoval pod domácím krovem. Něco jsem četl, rovnal známky, ale dost jsem se nudil. Asi hodinu po obědě táta povídá: "Jdeme na tu výstavu, né?" Vmžiku jsem byl připraven.
V přísálí velkého sálu Klubu dopravy a spojů stály po celé délce ve dvou řadách akvária a mezi nimi se tísnila spousta lidí. Táta koupil vstupenky a prohlíželi jsme si mečouny, blekmoly, sumatránky, dravé bety, sumečky, tlamovce, závojnatky, skaláry, vzácné terčovce...
Najednou povídá do mikrofonu jeden z pořadatelů - myslím že se jmenuje Koubl a bydlí u závor v ulici Ferdinanda Schulze - že slosují vstupenky. Táta mi dal moji - měla číslo 99, jeho 100. Losovalo se o chovné páry rybiček, pak o rostliny, skleněné odkalovače, topná tělíska a tři hlavní ceny - akvárka. Třetí a druhá cena byly celoskleněné elementky - takovou jsem už dávno chtěl, první cena krásné rámové akvárium.
"První cenu vyhrává číslo šedesát šest!" oznámil pan Koubl. Zklamaně jsem strčil lístek do kapsy.
"To není možné, protože šestašedesátka už vyhrála odkalovač!" zvednul hlavu od záznamů hospodář akvarijního kroužku.
"Aha... tak pardón... já ten útržek obrátil vzhůru nohama! Tak tedy - dvacetilitrové akvárium vyhrává číslo devadesát devět!"
Nikdo se nehlásil, tak to ještě jednou zopakoval. Táta do mě strčil:
"Vždyť devadesát devítku máš přece ty, ne?" Sáhl jsem do kapsy a radostně zakřičel: "Tady!"
"To aby ti do něj táta koupil i nějaké rybičky a trávu!" poznamenal jeden z akvaristů, co s ním dělá v dílnách. A on, k mému překvapení, vytáhl ze šrajtofle padesátku a řekl: "Tak si nějaké živorodky vyber!"

Domů jsme donesli nejen akvárko, dva páry pavích oček a pár červených mečounů v zavařovací lahvi, ale i knížku, abychom se měli z čeho učit, jak rybičky chovat, odkalovač a rostliny - několik šípatek a kryprokorynu s fialovým spodkem listů.
"Vem kolo a dojeď k hasičárně, tam se staví, mají tam hromady písku. Tak do pytlíka naber a nasbírej nějaké pěkné oblázky," zavelel otec a já nadšeně, v dešti, že by psa nevyhnal, mazal pro písek. Vyprali jsme ho, uvolnili místo na knihovně, postavili akvárium, urovnali dno, zasadili rostlinky. Ještě jsem skočil do protější ohrady, kde stál pod okapem sud, a přinesl v kbelíku dešťovou vodu. A večer rybičky plavaly. To budou kluci čumět!

Hráli jsme na dvoře fotbal, dneska utkání Československa proti Anglii, a řvali jsme u toho tak, že nás paní Luhanová několikrát okřikovala.
Stál jsem v bráně, kterou tvoří kůlna, naproti mezi bidlama na prádlo chytal Brďa jako reprezentační brankář Kouba.
"Kvašňák přebírá míč od Maška, dělá kličku, obejde Bobyho Čárltna, anglická obrana se rozpadá, před sebou má gólmana Bankse a střílí!" komentoval si svůj útok, zatímco Pavlík Luhan od něj odletěl a svíjel se v prachu, nad všemi o dvě hlavy větší Pavel Baborda a já proti jeho šílený bombě stačil nastavit jenom pěsti. Balón se odrazil a velikým obloukem vletěl do okna k Andrdlovům. Naštěstí otevřeného. Na dvoře ztichli i brabčáci...
Za půl minuty se rozletěly dveře a na balkónovém jevišti se objevila ústřední postava každodenního dramatu nenávisti mezi klukovskou partou a napruzeným dědkem - Hugo Andrdle. V jedné ruce měl náš míč a v druhé svíral kuchyňskou kudlu.
"Vy nedáte pokoj, vy neřádi! Kdo to má furt snášet, jakou tady děláte rotyku?! A teď ještě mi kopnete merunu do pokoje! Rozbili jste mi drahou porcelánovou vázu! Starožitnou! Ale já už toho mám dost! Ten míč vám propíchnu a bude klid!" zajíkal se.
Do divadelního děje nastupovali další aktéři.
"Sousede, ať vás neklepne pepka!" štiplavě poznamenal shora pan Matucha, za což se mu dostalo odseknutí:
"Vy se do toho nemotejte! K vám do třetího patra balón nedokopnou!"
"Klidně!" poznamenal Baborda.
Sedli jsme si na betón vprostřed dvora a sledovali rozvíjející se drama. O zábradlí se opřela Elinka v kalhotkách a rozepnuté blůzce a zastala se nás:
"Vždy to jsou děti! Taková věc se přeci může stát. Tak jim ten míč vraťte."
To ale popudilo tlustou Aňušku.
"To tak! Odpustí se jim jednou dvakrát a budou si myslet, že jim to tady patří. Takhle už nevěděj, co by roupama dělali!" skřehotala a opovržlivě zahlížela na Elinku.
Z druhé strany se přidala Ferďáskova ségra Miruna:
"To je, pane Andrdle, míč našeho Ferdy. A ten tady ani dneska nebyl. Jestli ho poškodíte, budeme požadovat náhradu!"
"Bodejť," ozval se zprava inženýr Baborský, "co máte co píchat do cizího balónu?"
Hugo Andrdle se podíval, kdo se to ozval proti němu a jak se naklonil, míč mu upadl. Brďa vyskočil, popadl ho, vypláz na rozlíceného dědka jazyk a zavelel:
"Tak dem!" Ještě v chodbě za námi znělo Andrdlovo nadávání a Elinčin zvonivý smích. 
 
Z knihy "Než malej Ventil dostal rozum"

    Další díly

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 01. 2008.