Ivo Fencl: Z humoru pánů Leacocka a Swifta

Rubrika: Publicistika

Co je humor?

O tom byly napsány knihy. Občas pramení legrace i ze zoufalství a prakticky pokaždé je to původně anarchie. Někdy anarchie nenápadná, jindy razantní. A kdo se jí bojí (děti to obvykle nejsou), neumí být ani vtipný, ale třeba Felix Holzmann či Jiří Wimmer strach neměli a smějeme se jim stále.

Už slavný satirik Jonathan Swift byl takovým anarchistou a těžko by se svou letorou mohl třeba pilotovat Mig nebo dělat lodního inženýra či jakékoli úzce specializované povolání. Jednak by se Swift nudil, především by mu ale nejspíš nevěnoval dostatečnou vážnost.

To se, pravda, netýká jen autora Gulliverových cest, jenž měl navíc blízko i k misantropii, ale týká se to klaunů, komiků, šašků a humoristů jako takových. Zůstávají obvykle dětmi v dospělém rouchu, nepostojí, neposedí a každý závažný úkol, jakým je třeba upečení bábovky anebo měření zeměpisné šířky a délky, mění ve bžundu. Jestli jen bohapustou nebo ne, to nechme otevřené a vraťme se k Jonathanu Swiftovi. Zde je druhý odstavec Gullivera v říši obrů:

Ježto jsme viděli, že bude silně dout, svinuli jsme čelní plachtu a byli jsme přichystáni stáhnout přední plachtu přídní, ale když se dalo do deště, upevnili jsme všechna děla a stáhli vratiplachtu.

Loď byla nakloněna celou šířkou po větru, a proto jsme raději pluli rychle směrem návětrným, než abychom se kymáceli anebo leželi bez plachet. Skasali jsme přední plachtu přídní a odložili ji a spodní plachtu na předním stěžni stáhli dozadu, až kormidlo trčelo celé nahoře. Loď se držela statečně.

Upevnili jsme přední stahovací lano, ale plachta praskla! Stáhli jsme tedy ráhno, spustili ji a vůbec všechno spolu s ní odvázali. Bouře zuřila a vlny dorážely neobyčejně nebezpečně.

Odráželi jsme teď loď jilcem kormidla, opatřeným tenkým návlečným lanem, a tak jsme pomáhali kormidelníkovi. Protože jsme měli před sebou širé moře, nespustili jsme nadstěžeň a nechali jej stát, neboť loď si razila dobře cestu před větrem, ale věděli jsme, že se jí pluje lépe a ujíždí rychleji, když je nadstěžeň vztyčen. A když bylo po bouři, vytáhli jsme přední plachtu přídní a hlavní plachtu a loď přitočili. Pak jsme vytáhli i vratiplachtu a plachtu velestožárovou a předostožárovou. Mířili jsme na východoseverovýchod a vítr vál od jihozápadu. Utáhli jsme na pravoboku dvoulaní a odvázali zvratičku návětrnou a táhla, nasadili zvratičky závětrné, vytáhli je po návětrném lanivu, napjali je a pevně přivázali. Vratiplachtová lana jsme potom přetáhli proti větru a loď drželi těsně při tomto větru, jak jen bylo možno. (Překlad Aloyse Skoumala)

Co dodat?

Ještě sir Walter Scott se domníval, že jde o parodii na nadužívání odborných výrazů a snůšku termínů nanesenou bez hlavy a paty, o nic víc! Je to jen čirá anarchie, říkal si – a řekl by to dnes i Woody Allen (a jmenuje se tak jeho poslední povídková sbírka). Měli by pravdu?

Ne. Onen odstavec je dle odhalení badatelů takřka slovo od slova opsán z dobové a ryze regulérní námořní příručky Samuela Sturmyho (1669).

A co? Nic to nezmění na jeho parodickém efektu - a taky na pocitu ledaskterého zkušeného mořeplavce těch časů, když si po dočtení zhrzeně řekl: Tenhle pan děkan Swift si asi ve své teplé pracovně rád střílí z našeho denního chleba.

Měl pravdu? Inu, ne úplně. A staletí poskočila, vynalezli jsme film a s filmem němou grotesku alias anarchii samu a Kanaďan Stephen Leacock vydal Literární poklesky (1910), před čímž pražádnou námořnickou příručku nepotřeboval. Psal:

Plachetnice se chystala ke zdvižení kotev a paluba skýtala onen obraz ruchu a hemžení, tak drahý srdci námořníka. Mužstvo horlivě zatloukalo stěžně, spouštělo přes pažení čelní steven, natíralo fermeží boční palubní odtoky na závětrné straně a lilo vroucí dehet ze schodů do kajut. Kapitán Rumpill s hlásnou troubou na rtech v jednom kuse posádku povzbuzoval drsným námořnickým pokřikem: „No, no, jenom se neztrhejte, pánové!

Pamatujte laskavě, že máme dost času!

Chraňte se, pokud možná, před sluncem!

Opatrně tam v tom lanoví, Jonesi, mám strach, jestli to pro vás není moc vysoko.

Ale, ale, Williamsi, copak jsme se tak umazali tím dehtem, vždyť na vás nebude hezký pohled!“

Stál jsem, pokračuje Leacock, opíraje se o vratiráhno hlavní plachty, a myslel na maminku. Přípravy k vyplutí byly zatím dokončeny, stěžně už trčely na svých místech, plachty byly přibity a muži se sekyrami právě odsekávali můstek vedoucí z paluby na břeh. „Všechno hotovo?“ zvolal Rumpill.

„Podle rozkazu, pane kapitáne!“

„Zdvihněte tedy kotvu a pošlete dolů někoho s klíčem, ať otevře výčep.“ (Překlad František Vrba)

Když jsem byl na gymnáziu, louskal jsem Poklesky už po několikáté a náhle ucítil potřebu se rozdělit o své pobavení s otcem, i přečetl jsem mu předchozí pasáž. „Dobrý, ne?“

Táta však byl tehdejším režimem přemístěn z vysoké školy až na místo zaměstnance pekárny, neusmál se a spíše trpce prohodil: „Hm, to holt mají rádi.“

„A co?“

„Střílet si z těch, co dělají rukama.“ Ale nevinil humoristy a dokonce neobviňoval ani ty anarchisty, nýbrž intelektuály. Jak však již řečeno, pravdu táta měl i neměl. Odkudpak totiž prýští srandovnost oné pasáže, která ho iritovala? V první části jde vlastně o novodobou parafrázi prastarého Swiftova odstavce, když si to rozebereme, a to jen divočejší, a ve druhé půli se předvádějí věci, které se v životě nepřihodí, anžto jsou pohádkou, nu, a my se máme smát. Taky se smějeme. Kapitán je k ovečkám své posádky tak dobrotivý, že by se mu normálně rostlí chlapi v realitě jednoduše vysmáli, a ve skutečnosti to není tak, že si Leacock nějak intelektuálsky a „z tepla“ utahuje z „dělníků moře“, ale jinak. Na britských lodích vládl už tenkrát řád, jaký známe dnes kupříkladu z Hornblowera či románů Patricka O´Briana (viz i film Odvrácená strana světa), a onen řád vysoce účinně prostupovala etika i zdvořilost včetně oslovování pane v obou směrech. Až když si tohle uvědomíme, dojde nám, že Leacock vlastně prvořadě paroduje právě tuhle malinko pokryteckou lodní etiku a etiketu a nestřílí si tedy z práce.

Na druhé straně však z něj anarchii grotesek cítíme a stěžně jsou ZATLOUKÁNY, můstek ROZSEKÁN SEKERAMI NA CUCKY A  TŘÍSKY a sotva je tato práce hotova, anarchisticky se otevře výčep. Inu, kéž by to tak opravdu šlo.

foto: archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 05. 2012.