V husté mlze přístav leží,
temně hučí říční proud,
Drábek stojí na nábřeží,
dýmku nechal vyhasnout.

– básník a textař Pavel Kopta

Kdo ví, zda současný ministr práce a sociálních věcí četl v dětství i Čtyřlístky s obrázkovými příběhy svého jmenovce, komisaře Drábka?

Pokud tomu tak bylo, pak ho ta četba neinspirovala při výběru školy a nestal se rovněž policistou, což by mu jistě (také) sedělo.

Já sám vzpomínám na dávného komisaře-kocoura, který se dostával do křížku se zločinným světem myší, více než v dobrém. Možná je to i díky tomu, že se na zrodu jednoho z vůbec prvních obrázkových příběhů Čtyřlístku nazvaného Komisař Drábek podíleli dva opravdu význační čeští umělci. Scenáristou byl jeden z nejlepších písňových textařů Pavel Kopta (1930–1988), výtvarným původcem pak Mistr Radim Malát (nar. 1930). Abych nesuploval encyklopedii, připomenu oba tvůrce jenom třiceti slovy.

Nuže, Pavel Kopta byl syn spisovatele Josefa Kopty (1894–1962) a po maturitě se stal režisérem na Barrandově (1950–1961) i dramaturgem Srncova Černého divadla. Počínaje rokem 1964 (kdy jsem se narodil i já) však zůstal ve svobodném povolání.

Koptu ovlivnila poezie: Nezval, Seifert i Gellner, avšak inspiroval se taky písněmi Osvobozeného divadla. Spolupracoval s řadou dramatických scén v Praze a stal se i spoluautorem padesáti celovečerních filmů! Z jeho dodnes poutajících písničkových šlágrů jmenujme jen Černou Jessii, Dnes naposled nebo Milorda (všechny skvěle nazpívala Hana Hegerová), dále pak Políra (zpívala Ljuba Hermanová), Nic víc (Judita Čeřovská), Whisky, to je moje gusto (Yveta Simonová) z jinak Brdečkova filmu Limonádový Joe, anebo Babylón (Karel Gott). Jeho texty najdete rovněž v knížkách Piš (1967) a Abeceda (1982). A Radim Malát?

Na Vysoké škole pedagogické vystudoval u Cyrila Boudy a značnou část svojí aktivity pak věnoval ilustrování knížek. Jak těch pro dospělé, tak později spíše těch dětských, přičemž Komisaři Drábkovi předchází i „Zaručeně první česká psí detektivka“ od Josefa Vondráčka Zločin v muzeu (1970).

Pánové Malát a Kopta byli sví, uměli a vymyslili jen tak v letu a mimochodem i už zmíněnou postavu policejního komisaře kočičího původu, který se pohybuje ve světě lidí, nikoli ale světě úplně normálním, neboť policií jsou tu jen samí kocouři a veškerou zločinnost zase mají na starosti jen krysy, potkani a myši. Divné? Možná, ale obrázkový příběh Batman (vymyšlený už před druhou světovou válkou) je taky divný, přesto však dodnes působivý.

Škoda, že nenašli Malát a Kopta dost příležitostí. Skvělého pátrače Drábka bohužel dosadili jen do pouhých čtyř šestistránkových příběhů (celkem tedy jde o 24 stran) uveřejněných čistě a jenom roku 1971, a to ve Čtyřlístcích 13, 14, 16 a 17 (dnes už neuvěřitelně vzácných). Podívejme se nyní zblízka na tato malá Koptova dramata!

Úvodní díl Komisař Drábek zasahuje nám vylíčil utkání zákona s lupičskou bandou „krále“ všech myší Jíry. Tlupa je neobyčejně drzá – a specializuje se na nejrůznější pochutiny a potraviny, jak už myšákům bývá vlastní. Jinak nepracují, zdá se, a dlouho policii a Drábkovi unikají. Kočičí hlídače dobrot si dokonce kupují láhvemi mléka. Co s tím?

Naštěstí má Drábek Filipa. Všimne si i důležitého společného prvku vloupaček. Oč jde? Myšáci nikdy neopouštějí místo činu dřív, než vše zbaští až do posledního sousta, a právě na tom zbuduje komisař svou past, když uvnitř cukrárenského skladu nahradí obsah pytlů žvýkačkami. Zloději se dle očekávání dostaví za noci – a konzumování kradeného materiálu je jako vždycky zdrží na místě, ale protentokrát tolik, že již dožvýkají v cele.

Druhý z příběhů Komisař Drábek v zoo je méně dramatický.

Líčí pátrání po ztracené želvičce, které je fakticky záminkou k prohlídce celé zoologické zahrady. Jenom díky dalekohledu najde přitom Drábek v jedné sluji medvídě a zví, že si moc rádo hrává na schovávanou s klokánky a... Ano, právě s hledanou želvou.

Drábkovi to okamžitě zapálí - a želvičku Lolu najde snadno ve vaku staré klokanice. Ukáže se, že tam želvička jednoduše usnula.

Třetí dobrodružství se jmenuje Komisař Drábek pokračuje a je opět o něco dramatičtější, přičemž scenárista odvážně zběhl z tradiční, ale malinko stereotypní linie detektivního pátrání. Drábek je totiž hned na začátku omráčen, a pak i unesen říčními pašeráky „vzácných kovů přebarvených na hliník“. Ale vlastně je v tom plus: právě po nich pásl. Tentokrát to však už nejsou „jen“ šedivé myšky, nýbrž rovnou krysy, a disponují celou žlutou jolou Žlutá příšera. V jejím nitru Drábka uvězní, ale Drábek neupadne do trudnomyslnosti a zapřemýšlí. Pak si vyžádá - původně zabavenou - lulku a vypouští okýnkem kroužky dýmu ve tvaru písmen SOS. Policejní letadlo toto volání zaregistruje a rychlý přepadový oddíl vnikne na palubu joly. Vpravdě v poslední chvíli: jen kilometr od hranic. A ačkoli kouření dýmky Drábkovi možná zachránilo i život - a ač byl fajfkou vybaven už od prvního dílu, teď se „zlozvykem“ paradoxně skoncuje. A poslední z případů kočičího Columba?

Jmenuje se Komisař Drábek v jednom kole - a pro změnu se tu bojuje s potkanem-kapsářem. Teprve tady si uvědomíme, že je komisař pouhým podřízeným a nemůže si ani sám stanovit čas k vybrání vlastní dovolené. Kapsáře se mu, pravda, podaří polapit, ale až v zámku hrůzy na pouti, která je dalším tradičním prostředím dětského seriálu po už využité zoologické zahradě. Drábek tu vlastně sám funguje jako past, a to díky pastičce na myši umístěné v kapse, a série příběhů tak končí poněkud naivně a mj. až absurdním nepoměrem mezi velikostí oné pastičky a „lidské“ myši.

Shrnutí. Pokud bych měl tuto dětskou ságu (a dítěti se to jako sága skutečně jeví, jak si vzpomínám) nějak shrnout, pak musím říct, že tu úroveň stojí i padá s Koptovými verši. Ty jsou, řekl bych, velmi zdařilé, velmi zapamatovatelné a mají i silnou vnitřní logičnost a spád. Spíš než o ryzí komiks (bubliny tu občas jsou, ale spíš jaksi dekorativní) se přitom jedná o čtyři bohatě ilustrované básně, z nichž každá končí podobně odhalující pointou. I hle, zde máme všechny čtyři varianty:

Drábek řekl: „To nic není. Přiznám bez všech vytáček: Stačily mně k dopadení jen dva pytle žvýkaček!“
Drábek řekl: „To nic není! Každé dítě si chce hrát. Situaci ovšem změní, když se mu chce při tom spát.“
Drábek řekl: „To nic není. Sám jsem jim do pasti vlez. Tak jsem pouštěl při kouření kroužky dýmu: SOS.“
Drábek řekl: „To nic není, nesmíte se nechat zmást. Stačilo mně k dopadení do kapsy dát tuto past.“

A „politický“ dodatek (aniž bychom se zbytečně otírali o současného ministra)? Taky jej lze vyslovit – a náznak dobově politického motivu bezesporu najdeme v pašeráckém příběhu.

Zajatý policista Drábek je tu v jednu chvíli předveden k šéfovi bílých krys, a ten mu v kajutě dobrosrdečně nalívá červené víno, řka: „Nemám rád, když teče krev!“

Nato se kasá - a líčí Drábkovi poutavě své plány, jako to už pravidelně dělávají všichni lotři v bondovkách i jiných dobrodružných příbězích, když stanou nad svými zajatci. A závěr?

Padouch dodá: Když zachováš, Drábku, klid, vysadím tě v zahraničí... A pak můžeš, kam chceš, jít!

Ta možnost je přitom Drábkovi poskytnuta právě v roce, kdy byla československá hranice se Západem už vcelku neprodyšně uzavřena. I ptaly se děti: Jakpak poctivý kocour a policista zareaguje (a bylo to ještě před majorem Zemanem)? Jak?

Odpověď byla tehdy jediná možná. Ano, Drábek „lákavou“ nabídku nevyužije, zůstane v republice – a o tom, zda byla nutnost této okaté propagace věrnosti vlasti tenkrát i někým „shora“ nadiktována, spekulujme.
Anebo se ptejme a pátrejme, ano, ano, zrovna jako komisař Drábek.