Nedávno, uprostřed horkého léta, po dlouhých, dlouhých letech mi vytanulo na mysli povídání na dobrou noc mé mníšecké babičky.

Tehdy, když ještě lidé žili převážně na vesnicích, v domcích o dvou světnicích. V jedné žili oni, ve druhé zvířata. V jednom takovém domku šli zrovna spát hospodář, jeho žena a děti, od těch nejmenších až po ty, které už pomáhali s hospodářstvím.

V domečku byla nejstarší osobou babička. Ta se starala o oheň v peci uprostřed chalupy a o jídlo pro všechny. Práce na poli je namáhavá, a tak všichni uléhali ke spánku, hned jak se na obloze ukázala první hvězdička. Jen babička bděla. Občas jí sice hlava klesla, ale vždy celou noc sledovala oheň v peci, aby hřál, mléko ohříval a nakonec, aby od něj bylo světlo, když babička otevřela dvířka a přiložila dřevo.

Všichni většinou usínali hned, jak ulehli, jen nejmladší děti se ještě chvíli mezi sebou všelijak pošťuchovaly a škádlily. To je pak babička napomenula: „Že na vás, vy nezvedenci, pošlu samotného čerta! Kuš! Buďte už zticha a spěte!“ Ale to víte! Anička šťouchla do Josífka, Josífek do Frantíka a malá Bětuška? Ta se rozplakala a chtěla pít. Až jednou babička, kterou snad něco zabolelo, zhurta řekla: „A dost! Já toho čerta na vás pošlu teď hned, sofort!“

Děti ztichly, babička se k nim otočila zády a do ohně přiložila pár polínek. K ohni blíž přisunula hrnec s vodou a položila na něj pokličku. Nikdo z dětí ani nedutal. Přemýšlely, co to tam babička čaruje, ale nahlas se nikdo nezeptal.

Voda v hrnci se začala vařit. Zprvu jen tak pobublávala, ale pak se v hrnci začaly dít věci! Nejdřív potichu, pak víc, a za chvíli, jako by voda střílela. Buch, buch a prásk, prásk. Děti ztichly jako pěny, ale dospělí se začali probouzet a dotazovat se, co za čertovinu se na kamnech děje?

Tehdy babička stáhla hrnec z nejprudšího ohně ke kraji a řekla: „Však to děti vědí. Zlobily, takže jim přišel pohrozit sám Belzebub, nejvyšší čert.“

Děcka mlčela, bála se, to se ví. Dospělí pokyvovali hlavami a usmívali se koutky úst, ale ne tak, aby to děti viděly.

Dospělí věděli dobře, jak babička čerta přivolala, děti se to dozvěděly až ráno, kdy babičku moc prosily, aby jim ukázala, jak se volá čert do hrnce. Protože slíbily, že už budou hodné a nebudou se večer před spaním pošťuchovat, tak jim babička to tajemství prozradila.

Léta měla doma takový zvláštní malý porcelánový podšálek, který se nehodil kupodivu k ničemu jinému, než k hození do vody. Ležel na dně hrnce a voda, která se dostávala do varu, ho zvedala a tloukla jím o dno a kraje nádoby. Hlukem přivolaná hospodyně stáhla hrnec s vařící vodou nebo polévkou, aby nepřetekl a nenadělal zbytečnou neplechu.

To byl takový porcelánový čertík, který o sobě dával pěkně slyšet. Nebylo divu, že se mu říkalo čert. Však také uměl vystrašit, jen si nemyslete! Však se děcka, než šla spát, pokaždé ptala, zda babička bude volat čerta.

Kam se zatoulal ten náš čert, nevím. Když jsem ho po létech uviděl, má první vzpomínka patřila babičce, která to s čertem i dětmi tak uměla. A čert je tam, kam patří. Leží mezi starými fotkami, prstýnky a dopisy, které si schovávám, až jednou budu vyprávět pohádky svým vnukům, kterým se nebude chtít spát. Pak přijde ten správný čas vyprávět o čertovi.