Egon Wiener: O skleničkách, ze kterých pijeme | O Textilaně

Rubrika: Publicistika – Historie

O skleničkách, ze kterých pijeme

Má generace poznala tu první, nejoblíbenější skleničku od hořčice, skleničku, která se v nápojovém průmyslu stala legendou. Věřte, nevěřte, byl to nelehký boj vymýtit z československých domácností ,,hořčicový servis“. Noviny, rádio, kdekdo o tom tehdy mluvil a nic se nedělo. Národ pil stále z hořčicových skleniček. Vše se vyřešilo, když se začala hořčice prodávat v úplně jiné skleničce, ze které už pití nikomu nechutnalo. Tím byl ,,vyřešen“ poklesek našich rodičů ve vztahu k nápojovému sklu a přestali jsme být za barbary. V současných amerických filmech vidíme, že oni jsou zvyklí i v restauracích pít přímo z lahve, a nikdo neříká, že jim to kazí image.

Rád se vracím domů, do Čech, ke sklenici, která má stejně dobrou tradici jako to, co z ní teče. České stolní sklo - pili z něho páni, kmáni, markytánky, ožralové, lokajové, blázni, bohatí i chudí, děvečky i důstojní páni. Hrabata, knížata, děti, faráři i mniši a všem jim zlátl mok ve sklenici. Díky sklenicím se stavěly sklárny, pálily lesy, lidé u sklářských pecí si ničili zdraví. Ze skla se rodily tenké nožky tanečnic, průsvitných sklenic, jejich bříška byla plná vína. Tak vznikla tradice českého skla, do kterého se rylo, které se brousilo, malovalo a k němuž se i přidávala kovová malovaná víčka.

My měli v padesátých letech doma barevný pohárek na dlouhé nožce, nahoře baňatý, broušený, od firmy Moser z Karlových Varů, a pak velkou soupravu broušeného skla. Jeho očistu matka prováděla jednou ročně. Vše řádně v mýdlové vodě, kus po kuse umyla a tak, po padesáti letech, jsem nenašel kus, který by nebyl z téhle zapřísáhlé péče nakřápnutý nebo rozbitý… Říkal jsem matce pokaždé, aby sklo nemyla a nechala je zaprášené. A ona každý rok, když se nikdo nedíval, vyndala je z vitríny a za hodinu jdu kuchyní a na ubrusu se na stole suší sklenice nožkami nahoru s novými šrámy… A na to můj táta: „Vidíš, to je celá tvoje máma,“ mávne rukou a jde si číst. To byla v dobách mého mládí má časná machnínská setkání se sklem a skleničkami.

Pro nás, co je zajímaly ,,skleničky“, tu byl jistý fenomén. Skloexport – podnik zahraničního obchodu, co měl vzorkovnu u nás v Liberci, kde bylo všelikerého skla a sklářských odnoží, až z toho všeho obyčejným lidem oči přecházely. Sklenice na tisíce druhů ze všech republikových skláren, pro české i zahraniční domácnosti. Vývoj, současnost, minulost. Od malých sklenic pro pygmeje až po obří číše pro herečky a herce. Od pidisklenic po pětilitrové skleněné hrnce na pivo. Ač vzorkovna byla pouze pro zahraniční obchodníky, málokdo z nás ji neviděl, jejími sály se neprošel. To už nebyl žádný „ hořčicový servis“, ale skleněný sen, skleněná pohádka, chcete-li skleněná báseň. Něco, co nikdo doma neměl. To byla setkání s krásou. S nadpozemskou krásou ….

K tomu ještě sklenice v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. A v samotném Liberci Severočeské muzeum plné skla a sklenic od antiky po návrhy současných ateliérů českých i světových sklářských kapacit od Železného Brodu, přes Turnov, Nový Bor a okolí.

To je to místo, kde se zrodilo v Čechách nejvíce sklenic. Zapomněl jsem na sklárny v Harrachově, jejich typické krásné barevné sklenice, na sklárny po celé republice, které uměly vyrobit překrásné a funkční sklo, potažmo i sklenice …

Dnes, když piji, tak raději ze sklenice, než přímo z lahve. Patří to ke slušnému vychování a pivo chutná mnohem líp. Nejen pivo po hospodách, víno ve vinárnách, ale i doma v soukromí.

Budiž chvála českým sklárnám a všem, co umí vyrobit krásnou sklenku. Ať zvoní sklo! Přípitek všem, co z nich pijí, skleničkám i lidem, ať žijí …

O Textilaně

Už hezkých pár lidí se mě zeptalo, jestli náhodou nevím, jak to opravdu bylo na konci války v Textilaně. V tom závodě, který už není a přes jehož bývalý areál jezdí dnes tramvaje z Liberce do Jablonce nad Nisou. A protože nevím, zda žijí ještě pamětníci, je to už skoro sedmdesát let, musím se spolehnout na to, co zjistil Vladimír Ruda, okresní archivář, před více než třiceti lety rozhovorem s lidmi, kteří v Textilaně tehdy pracovali.

Konec války nebyl pro textilky lehký, nedostatek materiálu nutil výrobce zpracovávat především odpad z netradičních surovin a nejinak tomu bylo v Liberci. Naprostá většina zbytku výroby šla pro potřeby armády. Textilky se měnily na zbrojní závody, nebo na ty, co úzce spojené s touto výrobou zabezpečovaly obranu státu. Jednou z těchto firem, která obsadila značnou část Liebiegovy textilky, byla berlínská firma Blaupunkt. S blížícím se koncem války se do Liberce vrátil v roce 1944 i šéf liberecké rodiny Liebiegů, J.W. Liebieg. z Rigy, kde pro fašisty řídil tamní obsazené textilní závody. V Liberci byl povolán do armády, ale aby nemusel na frontu, dal se v Mladé Boleslavi operovat. Po operaci a vlastně až do osvobození Liberce Rudou armádou byl opět v čele fabriky.

Pamětníci si prý vzpomínají, že fabriku řídil až do 22. června 1945 a s Čechy vracejícími se do Liberce dokonce mluvil česky. Továrnu předal národnímu správci Viktoru Čepelkovi. Krátce na to byl zatčen a několik měsíců vězněn pro podporu nacismu. V této době se rozvedl se svou manželkou Žofií, rozenou Kněžnou Galicinovou, z ruské šlechtické emigrace.

Jak Vladimír Ruda vypátral, ještě před odpykáním trestu začaly po J.W. Liebiegovi pátrat sovětské soudy (pravděpodobně za činnost v Rize). Využil svých známostí a značného majetku a byl předčasně zařazen do odsunu do britské okupační zóny Německa. Tím se vyhnul i novému zatčení.

Továrna mohla začít poválečnou výrobu i tím, že textilanští dělníci si museli nakopat uhlí a sehnat si sami vagóny se surovinami. O samotném dalším rozvoji Textilany a textilního průmyslu na Liberecku bylo rozhodnuto dekretem ministra průmyslu ze dne 7. března 1946, kdy byl utvořen n. p. České vlnařské závody v Liberci, nám známa Textilana.

Tolik ze vzpomínek zaměstnanců a z toho, co jsem si zapamatoval z vyprávění Vladimíra Rudy, poválečného okresního archiváře v Liberci.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 02. 2012.