Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Malá země velkých mužů
Rubrika: Publicistika
Člověk není nikdy zcela prost romantických nálad. Nebo čím to vlastně je, že na cestách Horního Chodska mívá chodec pocit, jako by procházel minulem? Rozum připustí, že své tu sehrává dějinná hutnost pospolitosti lidí i vztahu člověka k přírodě. U nás je začátek vody a konec chleba, praví moudrosloví starých Chodů a v tom je podstata všeho. Každému pecni předcházela tvrdošíjná dělnost a zarputilá rvavost s živlem přírodním i lidským, přicházel-li brát.
V člověkově konání však bývá též díl básnivosti, a protože všichni mají pro ni smysl, tady ji umocnily vnější podmínky a jimi usměrněný životní styl. Objektivní svět, toť ovšem strom s neustálým a mnohoobsažným dozráváním plodů. Když plod dozraje a dostává dějinný význam, je na těch, kteří básnivosti pobrali nejvíc z pramenů dědění a vlastní vůle, aby pojmenovali jeho příchuť.
A tak, když na hodinách dějin zvolna dotikával (a když dotikal) čas vyměřený pobělohorskému zatmění a spisovatelé prokysličovali plíce národa, právě plod na staletém stromě chodského svérázu stal se středem obdivu. Mezi těmi, kdo fundovaně pronikli do nejjemnějších vláken duchovního života Chodů, obzvláště vynikal Jan František Hruška. Rodák z Pece pod Čerchovem, pozdější gymnazijní profesor v Plzni. Zřídkakdy bývá vzpomenut, a přece … Přece k němu přicházeli s prosbou ti, jejichž jména jsou vtesána do pylonu české literatury. Kupříkladu 18. 1. 1921 píše Hruškovi Alois Jirásek: „…redaktor Procházka mluvil se mnou o novém vydání Podhorské vesnice a také o třech jazykových změnách či opravách v podřečí. Připomenul jsem mu, že když hodlá tak učinit, aby se poradil s Vámi, s nejlepším znalcem.“ Ani J. Š. Baar na vrcholu své literární dráhy neslevil ze svého vděku strýci–učiteli. 30. 5. 1924 se svěřuje: „Psal mi prof. dr. Zubatý: 'Četl jsem Vaše Osmačtyřicátníky a mám z nich velkou radost. Vy jste jeden z těch, kteří dnes u nás píší po česku.' Dík chvály patří Tobě, žes mě vycepoval…“ K Hruškovi chodil pro radu i hudební skladatel Jindřich Jindřich, který navíc 1. 9. 1904 „…složil na Váš text 'Zpěv vánoční' pro smíšený sbor se sólem tenorovým, sopránovým a průvodem varhan.“ V roce 1926 vydal Antonín Klášterský Chodský písně psané bulačinou. Když se sbírka teprve rodila, poznamenal básník v dopise ze dne 5. 10. 1924: „Však co z chodštiny umím, vděčím jen Vám, Vašim článkům, pohádkám i slovníku.“
O jakých pohádkách, o jakém slovníku je tu řeč? Zatímco chodská odolnost jinojazyčným živlům a vlivům imponovala národu, životní styl Chodů rozklížil vliv civilizace. Pod hřebeny Českého lesa pronikly nové myšlenkové proudy, které přinesly pokrok do sféry hospodářské, odzvonily staletým mravním normám, tradičním lidovým zvyklostem, bulačině. Nic z toho se neudálo naráz, ale ani ne nenápadně – a Hruška věděl, že je třeba zachránit minulost. Z jeho dílny vzešly – vedle novinových příspěvků – četné knihy, například Chodské pohádky, Na hyjtě, Naši pod Čerchovem, Z pamětí děrečka včelaře, Přemyslův pluh, Dialektický slovník chodský. Dnešním generacím nezbývá, než dát za pravdu Hruškově prozíravosti a obdivovat energii, kterou vynaložil na to, aby v regionálním písemnictví nechyběl obraz dřívějšího duchovního i materiálního světa Chodů.
Obraz duchovního světa Chodů, toť ovšem obraz protikladů tradic a vývojových proměn celku i individualit. V Klenčí pod Čerchovem se narodil Jindřich Šimon Baar. Do světa, v němž nechybí příbytek dědečka Šepla, kde „hyjtáci“ strouhají šindele, pletou houžve, dělají košťata. Do toho všeho vrčí kolovraty, jejichž stereotypní monology převyšuje monolog barvitý a prosycený zaujetím. To malý Jindřich předčítá z kalendářů a knih. Kosmákova Kukátka inspirují k předsevzetí: Budu umět psát jako on!
Předci, tradice, přítomnost kraje – vše obdařilo Baara nesmírnou houževnatostí a pracovitostí. Především tyto vlastnosti mu pak pomohly překonat údobí citových katastrof. A citové katastrofy nezdegradovaly Baara na zlhostejnělého cynika, naopak se v nich tříbily vnitřní životní hodnoty.
Jestliže Hruška usiloval o „konzervování“ chodského duchovního svérázu, jeho synovec Baar – velice erudovaný znalec chodské historie a folklóru – za ním nijak nezaostal. Daleko větší význam však má v české literatuře – jeho romány nezapadly v nenávratnosti minulého času. Na samém začátku literární dráhy cesta Baarovy básnivosti přivedla kandidáta českého Parnasu k ing. Jánu Bottovi, v literatuře známému pod pseudonymem Ivan Krasko. Oba mladí muži se během několikaletého působení v Klobukách u Ořechu nesčetněkrát setkali. Kolik inspiračních popudů, názorových střetů i souzvuku jejich debaty asi přinesly? V životní dráze obou umělců zůstaly Klobuky jako místo, kde je zastihly knižní prvotiny. Čtyřiatřicetiletému Baarovi vyšla v roce 1903 básnická sbírka Rodnému kraji, příznačně podepsaná pseudonymem Jan Psohlavý. O tři roky později přišla do oběhu prvotina třicetiletého Kraska – Nox et solitudo – a také v ní najdeme zřetelný vztah básníka k zemi a lidu, z něhož vzešel. Zatímco Baarův hlas je prosycen hrdostí a optimismem, Kraskovy tóny znějí smutkem nad utrpením slovenského národa. A ještě jedna odlišnost: Baarův začátečnický počin znamenal odpich po širokém toku tvůrčího zanícení, avšak Krasko, ačkoliv Baara přežil o plných třiatřicet let, vydal pak už jen jedinou sbírku, Verše.
I básnivost v člověku bývá znavena. Osvěží ji básnivost vnějšku. V červenci roku 1925 přicestoval do Klenčí básník Antonín Klášterský. Do obecní kroniky napsal:
„Kveť milé město pod Haltravem
v pokroku, míru, v ruchu zdravém,
při národě svém pevně stůj,
na chodskou slávu pamatuj!“
V srpnu téhož roku se v Klenčí ubytoval básník Julius Skarlandt. Ten věnoval městu báseň Pozdrav Chodsku, v níž stojí: „Svým poctivým nechť dále žije mravem, / stráž naše věrná pod Haltravem!“
Na stromě lidské historie zrají další a nové plody. Začínání pokračuje. To může být i kruté, a to tehdy, když tvorba stane se nutností, zakořeněnou tak hluboko v člověku, že přeroste do osudových dimenzí. Příklad skýtá hojná korespondence domažlického rodáka Karla Čapka-Choda profesoru J. F. Hruškovi. Jako by nestačil pocit niterné osamělosti literáta, jenž povětšinou je ve svém okolí sobě samému chápajícím společníkem, převážnou část života provází ho i nepřízeň kritiky. S kolika pochybnostmi o smyslu svého konání musil se Čapek-Chod potýkat! Kolik sil musel mít, aby je překonal! 18. 1. 1905 píše Hruškovi: „Vaše přání hojného zdaru mým literárním snahám jest velice laskavé, obávám se však, že přichází pozdě. Snahy moje v tom oboru jsou již dvacet let staré (navlas) a nebyly-li provázeny zdarem, stane se to již asi sotva.“ Ani o dvanáct let později nebylo jednoznačně lépe. 28. 2. 1917 děkuje Čapek-Chod za příznivý soud o Turbině, „není ovšem obecný. Největší protivník napsal, že prý škoda, že mé silné péro neovládá vyšší duch.“
České klasické literatuře přibyl pojem, ale Čapkovi především strádání. Několik letních dnů roku 1916 prožil spisovatel v blízkosti profesora Hrušky. 4. 9. mu ovšem posílá do Plzně písemnou omluvu za to, že odjel bez rozloučení, ač se chystal podniknout s Hruškou cestu po okolí. Náhlý odjezd zdůvodňuje propuknutím oční choroby nervového původu. V roce 1925, když blahopřeje Hruškovi k šedesátinám, zase oznamuje: „… zotavil jsem se tak dalece, že se mohu dívat na papír bez závrati.“ Svou gratulací vyjevuje motivaci vlastní pracovitosti: „Přeji Vám, abyste… nic nepoznal z útrap stáří. Abyste je statečně popřel neustávající prací, jedinou spásou našeho věku.“
Nerozlehlá enkláva Horního Chodska je i v novověku zemí bohaté kulturní historie, protože rodnou zemí velkých mužů.
Foto: archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 05. 2012.