Prosím, neberte tu větu v titulku vážně, ta má spíše demonstrovat zapeklité vazby, slova, spojky, podměty a přísudky či příslovce naší češtiny. Nám připadají běžné, ale co má s nimi dělat chudák překladatel, ale nehleďme zas tak vysoko, stačí je použít jen tak mimoděk v rozhovoru s cizincem, naším přítelem ze zahraničí.

Zpozorní, napíná sluch a smysly svoje a hledá vhodný ekvivalent do svého rodného jazyka. Ó, jak to mnohdy těžké bývá! My máme v české řeči tolik původních slov, jak málokterý jazyk ve světě.

Podotýkám předem, že nejsem filolog či lingvista, ale chci-li vládnout perem či klávesnicí, chci-li rozumět své mateřštině, těžko se vyhnu výrazům, jež jsem si tu pro potěchu naskládal. Vzal jsem to jedním vrzem. Pokud možno, podle abecedy.

Vezměte takové brdo – v kolika významech my je dokážeme použít: všechno je to na jedno brdo (čili je to stejné, bez rozdílu), předělal jsem ho na své brdo (k obrazu svému, získal jsem ho na svou stranu)… A k tomu najednou člobrdo, člobrdíčku - v žádném jazyce všechny ty jemné odstíny nelze ani vyjádřit.

Kde se vzal capl – ať je to Petr nebo Capl, říkáme s oblibou, ale vysvětlete pravý význam svému zahraničnímu příteli.

Naše je česká číča i čuňa , náš je svatý Dyndy, naše je efef (být efef znamená být dokonalý), jakýsi soutěžící v televizi vymyslel fičák, také jen my máme Hajany, Hloupětín, Chudinkov, cintu ze Zelenče, ale třeba i hučky.

Jařmo a vůbec slova s naším zapeklitým „ř“ jsou na obtíž, ale čeština se bez nich neobejde: řeřicha, řiť i říz, řimbaba, okřín, oř, přástvo, přepych, přetřes, řičice, třmen, třtina, zápřež.

Na Vánoce káď s rybami, vynikající kaldoun, nejsou krásná kaťata či kejhák? Máme krpály, maděru, na očích mázdru, do poslední mrtě, seč nám síly stačí - dokážeme jít zase jen my. Ňuch, ňuchna, ňuchnička – neexistuje cizojazyčný ekvivalent.

Co si počít s otěžemi, padrtí, patoky, lze vůbec přeložit slovo peň? Také máte na někoho pifku? Roste na vás potměchuť? Už vám někdo nabančil? A co ten rozumbrada? Také vás pan mistr poslal pro semtele, když jste něco dokázali sprasit? Opláceli jste též štych za štych? A dostali potom pořádnou ťafku? Dala vám dívka vale?

Strdí našich prapředků už je také jen v legendách, zatímco škorně jsme nosili ještě jako malé děti. Na vývrtce si lze zlomit jazyk, to je potom situace nazadrmo.

Nemohu jinak, než skončit u písmene zet, a to zvoláním Tomáše Bati, když se vrátil po listopadu 1989 do své vlasti a rodných míst: „Ty můj rodný Zlínečku, Zlínku, Zlíne, Zlínečíčku…“ Jak rád se vrátil po cestě světem, ale stále ho provázela jeho duše a v ní čarovné prostředí, omlazující síla a touha po šťastném poklidném žití, ať už v slzavém údolíčku či s douškem piva v první české hospodě.

Jistě si ani tenkrát neuvědomil, jak blahořečí tímto návratem svým předkům, kteří už jako dědicové žehnali těm před nimi, jak vroucně milovali svůj domov. Přestože jsou naše příbytky malé a intimní, naše prostředí nevelké v té rozlehlé eurochatě, tak duchovní rozměr našeho jazyka je nezměrný, nezměřitelný.

Nejsem ani první, ani poslední, kdo se k těmto tématům vyslovuje. Netoužím po originalitě stůj co stůj, natožpak abych se srovnával… Tím se vyznačoval Pavel Eisner (1889–1958) už ve své Bohyni češtině hned v prvním roce našeho osvobození v květnu 1945 a v následujících dvou dílech Chrám i tvrz (vyšly v Curychu v roce 1974). V nich vzdal hold Vladislavu Vančurovi, prvnímu spisovateli, jehož nacisté v období heydrichiády popravili, a který vládl češtinou, že byl právem nazván „chotěm – vladařem naší paní Češtiny“.

Málokdo však o něm dnes ví, že se narodil v dvojjazyčném prostředí, že byl redaktorem deníku Prager Presse, který zastával koncepci T. G. Masaryka, že ovládal mistrně 12 jazyků, z nichž překládal, že přestal psát německy po Mnichovu v roce 1938 a naopak česky po „vítězném únoru“ 1948.

Tolik by se mi chtělo o něm vyprávět, ale původní záměr mého vyprávění byl jiný, avšak nemohlo skončit asi jinak. V dnešní atmosféře bych vyzdvihl jeho víru v humanitní ideje, byl demokratem - zajímaly ho osobnosti, ale ne stranická hesla. V obou diktaturách mu bylo zle. Koldokola (také nádherný výraz) slova tolik lhala a on s  úžasně vypěstovaným citem pro jemnost naší češtiny, s humorem a hudbou v srdci psal svou úlitbu (nepřeložitelné) na oltáři paní Češtiny. Viděl do jejích hlubin, že i naší odvěcí němečtí sousedé mu složili poklonu.

Zachovejme si úctu k svému jazyku, jako tomu bylo až dosud ve všech dobách. Čeština do Evropy patří, stejně tak jako naše české země. Každý, kdo neumí s češtinou zacházet, kdo ji navíc zneužívá, chcete-li doslova przní a vnáší do ní izmy z jedné i druhé strany, nestojí za pozornost. Všímejme si, lidé, projevů těch, kteří se ucházejí o naši přízeň. Snadno rozeznáme, kde převládá charakter a mravní osobnost. Kdo má dobrou vůli, raduje se ze života a svým humorem dokáže často utrápeným lidem povědět, v čem je smysl našeho žití.