Poznali jsme se počátkem sedmdesátých let minulého století při práci na tvorbě zpravodaje Tranzitní plynovod, určeného nejen pro pracovníky stejnojmenného podniku, ale zejména pro potřeby pracovníků tisku, rozhlasu, filmu a televize. Dosavadní publicitu (dnes by se řeklo Public Relations) měla na starosti agentura ČTK Made in Publicity a její tehdejší redaktor Jarda Mužík. Zajišťoval tiskové konference, účast žurnalistů na všech podnikových akcích, zájezdy po celé trase, budované zpočátku od východních hranic naší republiky v okrese Trebišov, která vedla přes celou republiku do Západočeského kraje na západní hranici okresů Karlovy Vary a Plzeň. Bez tištěného zpravodaje se takto velkolepě pojatá investiční akce naší republiky nemohla obejít.
„Sežeňte nám profesionální redaktory, aby s nimi bylo co nejméně práce a aby dokázali vydávat přitažlivý a zajímavý časopis...“ zněl požadavek podnikového ředitelství. Kde je však vzít? Husákova normalizace začínala čistkou v redakcích, většina kvalifikovaných lidí musela z našich médií odejít, dokonce několik set se jich objevilo na tzv. „černé listině“ se zákazem publicity a styku s veřejností. Samotný kolega Mužík nebyl ze služeb ČTK propuštěn, pouze zbaven místa zahraničního redaktora a zaměstnala ho jmenovaná agentura. Věděl, že žurnalisty požadovaných kvalit a zkušeností může hledat jen mezi postiženými, a to s tím, že budou pracovat konspirativně, jejich jména nebudou nikde uvedena, odměna bude vyplácena podle smlouvy o vykonané práci. Obrátil se zpočátku jako dlouholetý přítel jen na mne, když jsem přišel o místo v Čs. televizi a ČTK; potřebný jsem byl už z existenčních důvodů a zajištění pětičlenné rodiny, přičemž manželka byla v invalidním důchodu.
Bez uvedení mého jména měsíc co měsíc vycházel zpravodaj Tranzitní plynovod od prosince 1971 až do dubna 1977, kdy po vydání Charty 77 vedení podniku dostalo příkaz nespolupracovat s bývalými pravicovými oportunisty z období Pražského jara a vyhozenými po srpnu 1968. Někdy v roce 1972 získal jsem posilu v kolegovi Vladimíru Votýpkovi (1932), který s žurnalistikou přišel do styku už během svých gymnazijních let. Po dokončení základní vojenské služby odmítl místo redaktora v Rudém právu, protože to bylo spojeno se stranickou legitimací. Pracoval v projektovém ústavu, mezitím udržoval spolupráci s novinami a časopisy, zvládal i fotoreportérské řemeslo a jako potřebný fotograf byl přijat do Tranzitního plynovodu. Do té doby fotili pro nás pouze externisté Miloslav Vích z Krátkého filmu, Leoš Nebor, propuštěný ze Světa v obrazech, Oldřich Škácha (tzv. na volné noze) nebo Josef Nosek z ČTK. Časopis řídila redakční rada a vlastně jen její předseda ing. Jaroslav Touš.
Vzpomínáme na tu dobu před třiceti lety s Vláďou Votýpkou, kdy jsme spolu projeli republiku od východu až na západ, kudy se táhlo vysokotlaké potrubí tranzitního plynovodu, budovaly se kompresní a předávací stanice, podzemní zásobník zemního plynu, přechody přes vodní toky a komunikace, řídicí automatické centrum v Praze, na výstavbě se podílely desítky dalších podniků a subdodavatelů, byli jsme u vysokotlakých zkoušek, zpovídal jsem projektanty, výrobce spalovacích turbín pro kompresní stanice, psali jsme také o rekultivaci pozemků podél celé trasy plynovodu, dálkové kabelizaci, používané technice s výrobci a dovozci strojů a zařízení, ocelových konstrukcí, telemechaniky a telekomunikačních montáží, svařovacími odborníky z výzkumu. Kolem nás se točily milióny korun za takto pojaté veledílo a z pohledu dneška si dovoluji tvrdit, že naše země a její pracovití lidé za mimořádně těžkou a odpovědnou práci dostávali „žebráckou odměnu“. Bohužel – taková byla doba, kdy u nás vládl diktát z Moskvy.
Nelze se proto ani divit, že jsme ve svých volných chvílích a v relativně nezávislém prostředí psali tzv. do šuplíku o tom, co nám bylo bližší, byť s nejasnou představou, že se to někdy objeví na veřejnosti. Zatímco mně z té doby vyšla po listopadu 1989 básnická sbírka „Ze šuplíku“ a soubor prací „O kom, o čem“ čeká ještě na své vydání, Vláďa Votýpka se zapsal do polistopadové historie naší literatury významným knižním triptychem o osudech české šlechty, aristokracie ve 20. století, zvláště pak po letech 1945, 1948 a 1968. Jeho velmi čtivé, poutavě a literárně kultivovaně napsané knihy si postupně našly tisíce čtenářů pod názvem Příběhy české šlechty, Návraty české šlechty a Paradoxy české šlechty.
V Pozitivních novinách jsme mohli číst také již několik článků o české šlechtě z pera Jana Drocára, který v jednom z nich se zmiňuje o Votýpkově významné publicistické a literární práci. Píše se více o jeho knihách (stačí si prohlédnout internetové stránky všech serverů), ale již méně či téměř nikoliv o autorovi, který zůstává neustále skromně ve svém soukromí, mnoho rozhovorů již odmítl s tím, že podstatné jsou příběhy, o nichž píše. Snad jenom díky naší dlouholeté známosti a přátelství, které neustále trvá až do současných dnů, se mi podařilo Vláďu přesvědčit k veřejnému rozhovoru, aby odpověděl na několik zvědavých otázek.
Jistým argumentem bylo mimo jiné zdůrazňování a používání metod tzv. orální historie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a její žurnalistické katedře. Sám jsem byl takovým rozhovorům již několikrát vystaven, abych pomohl mladým adeptům žurnalistiky k vysvětlení a pochopení složitých období vývoje naší společnosti, zvláště pak v inkriminovaných letech. V knihách Vládi Votýpky mají však názorný příklad, jak s tou svou orální historií mají nakládat. A tu se naskýtá příležitost, aby se autor rozhovořil, protože až dosud o tom, co souvisí se zpověďmi jeho aktérů – šlechticů či jejich potomků – toho víme minimálně. Samozřejmě už za totalitní normalizace jsem věděl, že se Vláďa touto tématikou zabývá, ale šlo o tabu a já se více nikdy neptal. Vláďa také dokázal mlčet po celá dlouhá léta, v nichž poznal kromě problematiky tranzitního plynovodu také zdevastované zámky a komunistický vztah k majetku či odkazu našich předků. Kdy se mu podařilo získat důvěru zatím těch potomků české šlechty, kteří zůstali i přes nepřízně osudu tady u nás doma. |
• Navázat kontakty v čase – jak říkávají někteří - „husákovské antinormalizace“ s těmi, kteří zůstali ve vlasti, čili s desítkami někdejších majitelů rodových sídel, vyhledat je, požádat mnohdy o riskantní setkání s nimi, natožpak ještě získat souhlas s rozhovorem pro publicitu, znamenalo pro tebe jednak velkou odvahu, houževnatost, musel´s být částečně vybaven genealogickými a historickými znalostmi. Pověz, prosím, více o tom...
Česká šlechta v současné době představuje úzký okruh pětadvaceti až třiceti rodin – každopádně hodně prořídlý šik. Jindřich Kolowrat mi kdysi řekl: Patříme k ohroženému druhu živočichů – jako někteří vzácní motýli nebo jeleni.
Mnozí totiž odešli v několika odlivových vlnách. Poprvé po vzniku Československé republiky, která šlechtě příliš nepřála, podruhé před začátkem druhé světové války. Další vlna následovala po jejím skončení vlivem prezidentských dekretů, kdy se – jako vždycky při uplatňování kolektivní viny - s rošťáky svezli i nevinní. No, a ke čtvrtému exodu došlo po únoru 1948, k pátému po srpnu 1968.
Ti, kteří se rozhodli zůstat doma, ve vlasti, ocitli se v sociálním sklepu a měli potíže získat nějaké zaměstnání. Pracovali jako pumpaři u benzinových čerpadel, garážmistři, šoféři, byli mezi nimi cestáři, dělníci na stavbách nebo také jen jako pomocné síly v kuchyni. Komunistický režim je až do začátku šedesátých let nesmlouvavě pronásledoval. Raději se snažili zůstat nenápadní, vytvořit si vlastní mimikry, zbytečně na sebe neupozorňovat.
Zjistit jejich adresy nebylo jednoduché, ani setkání s nimi neprobíhalo pokaždé jednoduše. Ne všichni, s nimiž jsem se setkal, se rozhodli, že mi budou důvěřovat. Měli pochybnosti, což kdybych byl agentem Státní bezpečnosti? Ale pokaždé mě přijali se zdvořilou noblesou a postupně mi většinou dovolili, abych krok za krokem nahlížel do jejich soukromí. Samozřejmě se tím vystavovali určitému osobnímu nebezpečí. Pokaždé ovšem neopomenuli zdůraznit: žádnou publicitu, prosím...
O výhodách nenápadnosti se přesvědčil i Wratislav. Byl traktoristou v JZD na jihu Čech. Koncem osmdesátých let – tedy nedlouho před sametovou revolucí, se jeho fotografie objevila v okresních novinách. Jenže, jaká fotografie!? Byl na ní velký kombajn, za ním lán pole, dva lidé v popředí a teprve v pozadí jeho tvář. Okamžitě po vydání novin přišli za ním - a to nejde, aby se on, třídní nepřítel, pozůstatek zdiskreditované feudální společnosti, objevoval v novinách... ať si dá pozor, mohl by z toho mít vážné nepříjemnosti. • Můžeš se ještě chvilku vrátit k setkáváním s nimi?
Velice rád na to vzpomínám. Ta setkání měla tajemnou příchuť konspirace a svým způsobem mě obohatila. Poznal jsem lidi charakterní, řídící se přísným mravním kodexem. Musel jsem u nich obdivovat zejména jejich všeobecný rozhled, společenské vystupování, ale i smysl pro humor.
Domníval jsem se zprvu, že budou roztrpčeni, zdeptaní, že budou toužit po pomstě za všechna příkoří, která jim komunistický režim způsobil. Ale většinou je právě ta příkoří posílila a brzy jsem zjistil, že nenávist nepatří mezi jejich osobní krédo, ani do jejich výbavy.
Zmínil ses o genealogických a historických znalostech. Tak těmi jsem příliš vybaven nebyl. Aspoň zpočátku ne. Potřebné prameny totiž neexistovaly. Ottův slovník naučný nabízel údaje jen do začátku dvacátého století. Masarykův slovník se o šlechtě zmiňoval jen poskrovnu a jaksi nerad. Navštěvovat archivy, případně psát žádosti o povolení, studovat to či ono v archivu jsem sice mohl, ale to by mohlo vzbudit zbytečnou pozornost. A o tu já vůbec nestál.
Zajímaly mě lidské osudy a samozřejmě i politicko-sociální podmínky, vždyť na jejich pozadí se tyto osudy vytvářely. Když se moje knihy o pětadvacet let později objevily na pultech knihkupectví, byly často k mému překvapení, zařazeny do regálů označených jako historie. To pokládám za omyl. Od samého počátku jsem knihy o šlechtě psal jako knihy politické.
• Kolik takových setkání s pozoruhodnými osobnostmi jsi uskutečnil, jak jsi takové autentické dojmy zaznamenával a zpracovával?
Těch setkání bylo opravdu hodně a musím říct, že jsem dlouho nevěřil, že záznamy o nich někdy vyndám ze šuplíku a odnesu do nějakého nakladatelství. Jestli kniha za mého života vyjde nebo ne – nebylo to nejdůležitější. Pouze jsem si přál, aby se osudy těch lidí časem nepřekryly nánosem historického balastu a nepravd, nebo aby se za nimi neudělala tlustá čára.
Abych se však vrátil ke druhé části tvojí otázky. Snad ani nemusím zdůrazňovat, že jsem si magnetofon k rozhovorům nikdy nebral. K tomu jsem se odhodlal až mnohem později, po listopadu 1989. Dělal jsem si jen poznámky psané rukou v bodech, náznacích a tak rychle, jak to bylo možné, jsem je potom teprve rozepisoval, třeba hned už ve vlaku nebo autobusu při zpáteční cestě, dokud jsem měl setkání ještě v živé paměti. Nemám, bohužel, tak skvělou paměť jako Archie Goodwin (poznámka autora: pomocník geniálního detektiva Nero Wolfa ze slavných detektivek).
Stejně ale mám raději rozhovory bez magnetofonové nahrávky. Obvykle jsou bezprostřednější, otevřenější a nutí mě k většímu soustředění, k většímu výkonu, ale i k větší citlivosti k prostředí a celkové atmosféře setkání.
• Konfrontoval jsi s nimi názory a postoje různých generací? Šlo nejen o ně, ale i o jejich předchůdce, exulanty a emigranty, jejich děti, z nichž některé se narodily v cizině a vlast svých rodičů teprve poznávali anebo spolu s nimi opouštěli. Řekni o tom trochu více.
To je široké, leč zajímavé, ale poměrně složité téma. To nemohu odbýt několika slovy. Postoje, názory a hlavně zkušenosti těch členů šlechty, kteří prožili čtyřicet let nebo aspoň část života v komunistickém Československu, anebo „nově příchozích“, kteří se narodili a vyrůstali jinde, v jiných zemích – ty se pochopitelně liší.
Zkouška ohněm, kterou rytíři vzdoru, odmítající emigrovat, doma prošli, ztráta jmění, jistot a prestiže, dlouhodobý pobyt v sociálním a společenském suterénu, nebo dokonce ve vězení – to není něčím přenositelné, to je nesdělitelné. Oni navíc ještě patřili ke generaci, která se řídila vštípeným, zděděným a samozřejmým kodexem morálních zásad, nadřazených přízemní vychytralosti. Nezapomínala, že vznik šlechtictví byl spojen s příkazem věrnosti a služby.
To se ví, občas se nějaký aristokrat kodexu zpronevěřil, ale šlechta jako celek vnášela do veřejného života respekt k zásadám, smysl pro styl a formu. Jedno i druhé jsme jako národ postrádali. A – ruku na srdce – stále postrádáme.
Ano, je také nutné vidět, že dnes, jak nastupují další generace, uplatňují se moderní názory a čím dál s větší samozřejmostí dochází například k nerovnoměrným sňatkům, postupně se vytrácí společensko – mravně etická podstata šlechtictví. Také jeho tradiční esence – čili to, co vytvářelo kdysi – nebojme se toho cizího slova – nobilitu. Pochopitelně, v některých zemích se to projevuje víc a v jiných méně.
• Pozoruhodné jsou zejména příběhy, v nichž vyprávíš o návratech, restitučních jednáních, rozporuplných případech, otevřených po listopadových událostech 1989, o přístupu tehdejších či současných orgánů politických a soudních – a naproti tomu odpovědnosti restituentů k navrácenému rodovému majetku, o který chtěli pečovat a pečují se značnými obtížemi...
Už samotné rokování parlamentu o restitučních zákonech bylo nadmíru zajímavé a stálo by za knižní zpracování. Strávil jsem mnoho hodin v parlamentní knihovně ve Sněmovní ulici v Praze, či ve staré budově parlamentu u Národního muzea. Prohlížel jsem záznamy z parlamentních schůzí i stovky tisků, pozorně jsem pročetl jednotlivé projevy poslanců, jak hovořili k zákonům a dodatečným novelám o majetkových rehabilitacích.
Zvlášť s odstupem několika let je vidět, kdo jen hájil osobní nebo stranické zájmy, a komu šlo opravdu „o věc“ a přihlížel zejména k celospolečenskému a národnímu hledisku. Asi neřeknu nic překvapivého, ale většina těch poslanců, kteří v polistopadovém federálním parlamentu (1990 – 92) zasedali a prokázali svou nestrannost, čestnost, nezaujatost a také nezkorumpovatelnost – prostě kredit působit v politice, nakonec z ní odešli. Vrátili se – obvykle s deziluzemi – ke svým občanským povoláním. A v politice zůstali ostřílení matadoři a dokonce se některým podařilo dorazit až do Bruselu.
• Škoda, že to nedopadlo opačně.
Naštěstí se tehdy podařilo skupině dvaceti poslanců prosadit spravedlivou věc restitucí včetně novely zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Všechny restituce v oblasti památkové péče nedopadly sice stoprocentně ideálně, ale výrazně lepší zkušenosti byly s vlastníky z řad šlechty. Pro ně byl totiž majetek už tradičně záležitostí rodovou, pokládají za svou povinnost předat jej dalším generacím. Dědici občanského původu v restituovaném zboží viděli většinou jen prostředek k osobnímu zbohatnutí.
• Zvlášť sugestivní je příběh Podsatzkých – Lichtensteinů a tvoje vyprávění v Telči s potomkem jejich rodu. Neméně poutavý je také portrét baronky Blanky Batagliové, která snad jako jediná z příslušníků české šlechty přežila komunistickou éru ve vlastním, byť značně zchátralém rodovém zámku... Ale to jsem ti vstoupil do řeči, promiň...
Chtěl jsem ještě říci, že sami památkáři přitom uznávali, že kdyby nedošlo k restitucím a všechny historické objekty by zůstaly v rukou státu, znamenalo by to pro státní kasu neúnosné břemeno.
A další možnost - privatizace - tu obhajovali někteří ekonomové či politici, zahledění do všemohoucnosti trhu – by pravděpodobně byla řešením nejhorším – cestou rovnou do pekel. Vždyť, kdo si krátce po listopadovém převratu mohl koupit zámek? Kdo měl tolik peněz? Kdo jiný než mafiáni, bývalé nomenklaturní komunistické kádry a samozřejmě bohatí cizinci.
• Největší znárodněné majetky nakonec připadly potomkům české šlechty...
To ano, ale ne všichni vstupovali do ekonomického kolbiště se stejným arzenálem. V jiné výchozí pozici byl emigrant, který si v cizině nahospodařil kapitál, ale v jiné situaci se ocitl domácí člověk. Restituoval napůl zničený majetek – například armádou zdevastovaný zámek s parkem, který byl navíc proměněný na tankodrom. Takový restituent byl morálně povinen všechno uvést do původního stavu a přitom mnohdy neměl žádnou hotovost. Musel si vypůjčit - kde jinde než u peněžního ústavu - a zadlužit se. To bych se ale opakoval, o tom všem píšu ve svých knihách.
• Představuješ ve svých knihách nositele nejen rodových, ale i národních a státních tradic naší země jako upřímné patrioty a vyznavače mravního a společenského kodexu, jaký by se měl stát všeobecnou maximou. S jakým ohlasem se takové úsilí podle tebe setkává?
Díky za tu otázku, ohlasy jsou dobré, mám z nich radost. Zejména mě těší, že pocházejí od lidí, jejichž mínění si zvlášť považuji. Čtenář bulváru ostatně knížky tohoto druhu nečte.
Svou trefnou otázkou mi dáváš možnost vrátit se do září roku 1938. Jednoho vůbec z nejtěžších historických období existence naší mladé republiky. O něm musíme stále častěji přemýšlet, když historici je raději míjejí. V neobyčejně vypjaté atmosféře se zvyšovaly hrozby a nevybíravé urážky ze strany nacistického Německa, současně se zostřoval nátlak Francie a Anglie – obě tyto přátelské země si zoufale namlouvaly, že žádná válka nebude. A v této době se vydala na Pražský hrad delegace zástupců starých českých rodů. Rozhodla se vyjádřit prezidentu Benešovi svůj postoj k celistvosti našeho státu. Její známé prohlášení zformuloval Karel Schwarzenberg, otec současného ministra zahraničí, a přečetl je František Kinský. Členové šlechty v něm manifestačně proklamovali věrnost k českému státu v jeho historických hranicích zemí Koruny české. To znamená včetně pohraničních území. Prakticky to znamenalo: žádné ústupky Hitlerovi i za cenu, že se budeme bránit.
K pevným zásadám šlechty nepatřil ústup bez boje. Správný šlechtic, jak se tvrdívalo, nemá umřít v posteli. A dnes se tehdejší rozhodnutí politiků nebojovat, odtroubit mobilizaci a čekat „na boj příští za lepších podmínek“, pokládá za správné a logické. Nad postojem vojáků – postavit se rovněž na odpor – se projevuje pohrdavě vědoucí úsměv. Jenže k žádnému příštímu boji za lepších podmínek už nikdy nedošlo.
Volba to byla samozřejmě hrozná, zbývaly jen dvě možnosti: buď si vybrat válku, anebo kapitulaci a ponížení. Jak to dopadlo, víme každý. Vybrali jsme si ponížení a tvrdíme, že to bylo chytré, taktické, diplomatické, že nám nic jiného nezbývalo. Jenže k válce stejně došlo. Jak lze ještě tvrdit, že jsme byli bez šancí? To není tak docela pravda. Stačí prolistovat historické dokumenty. Zato trauma onoho roku 1938, ať si to uvědomujeme nebo nikoliv, v nás zůstává. Většina národa však byla tenkrát ochotna bojovat. Česká šlechta, jako součást národa, především.
• Dostali jsme se do soudobých dějin, ale raději o nich nepokračujme ve svém vyprávění. Řekni mi na závěr: skončila tvá práce oním triptychem, anebo pracuješ dále? Určitě je mnoho věcí, které jsi nestačil říci, nad nimiž jsi hodně přemýšlel, které tě tíží a měly by být vysloveny - opět veřejně a nahlas...
Triptych o české šlechtě pokládám za uzavřený, ale pracuji na další knize. Prakticky ze stejného prostředí. Oč v ní půjde, necháme na jindy. Neodmítám tak z pověrčivosti, jen nepokládám za vhodné chlubit se něčím, co není dokončené. Můžeš snad vyčítat malíři, že zakrývá svůj obraz, dokud není hotov?
• Milý příteli Vláďo, díky za to vyprávění a vzpomínky. Ať se ti daří v tvé tvůrčí práci a získáš opět mnoho dalších a nových čtenářů a ctitelů.
|
Před více než třiceti lety začal novinář Vladimír Votýpka (1932) mapovat osudy českých šlechtických rodů po druhé světové válce. Bohatý dokumentární materiál, především záznamy dlouhých rozhovorů s desítkami aristokratů různých generací, zpracoval postupně ve třech knihách, vydávaných od roku 1995 vždy v pětiletých intervalech. V první z nich (Příběhy české šlechty) se zaměřil především na osudy českých šlechtických rodin, jež po únoru 1948 a často po celou dobu komunistického režimu zůstaly ve vlasti, ve druhé (Návraty české šlechty) na anabáze šlechtických exulantů, kteří se na počátku devadesátých let vraceli domů. Ve třetí knize (Paradoxy české šlechty), završující triptych, zaznamenal další pozoruhodné příběhy šlechtických rodů z českých zemí, k nimž se posléze dostal při svém bádání, a pokusil se nahlédnout do každodenního života, práce i plánů několika aristokratů, spravujících restituovaný majetek. Na stránkách ožívají dosud zcela neznámé osudy potomků knížete Rudolfa Thurn-Taxise, současných reprezentantů knížecího rodu Kinských z Chlumce nad Cidlinou i jejich příbuzných z moravské hraběcí větve Kinských ze Sloupu, rodu Belcrediů, Dlauhoweských z Dlouhé Vsi, Coudenhovů-Kalger, Podstatzkých-Lichtensteinů, vinořských i jindřichohradeckých Czerninů, drahenických Lobkowiczů, rychnovských Kolowratů a původně ruského rodu Razumovských, usedleho do roku 1946 ve Slezsku.
Autor se v několika kapitolách věnuje houževnaté snaze šlechty o postupnou obnovu restituovaných statků a často velmi zdevastovaných zámků, přičemž dokládá její zodpovědný vztah k rodovému majetku jako zavazujícímu odkazu předků. V dalších si na rozdíl od předchozích dílů všímá aristokratických rodin, které se na počátku nacistické okupace přihlásily k německé národnosti a přijaly říšskoněmecké občanství, po válce byly odsunuty, vyvlastněny a na počátku devadesátých let vyloučeny z majetkových restitucí. Ukazuje, že většinou nešlo o protičesky či dokonce pronacisticky zaměřené aristokraty, ale o lidi podlehnuvší masivnímu nátlaku okupantů a pragmaticky usilující o záchranu rodových statků, i když zde často hrála svou roli i zahřoklost vůči první republice. Jako v předchozích dílech, tak i ve svazku posledním se snaží věcně korigovat předsudky části naší veřejnosti ve vztahu ke šlechtě. Dnešní české aristokraty představuje jako nositele nejen rodových, ale i národních a státních tradic, upřímné patrioty a samozřejmě vyznavače mravního a společenského kodexu, který se měl stát všeobecnou maximou. A také jako lidi, kteří v nedávné minulosti, zbaveni majetku a společenského postavení, dokázali s hrdou noblesou překonávat těžká příkoří a kteří se i dnes dokáží postavit čelem k problémům a úkolů, jež přináš hektická přítomnost. Josef Tomeš Text, foto a ilustrace převzaty z knihy Vladimíra Votýpky PARADOXY ČESKÉ ŠLECHTY. |