Obvykle nebývám překvapen otázkami, jež mi kladou lidé, o dvě tři generaci mladší. O čem uvažují, nad čím přemýšlejí, co by rádi slyšeli od svých předchůdců? A naopak: jaké jsou jejich názory, které si teprve utvářejí na základě zkušeností, svého studia, svého života a praxe? Budou tolerantní k mým odpovědím, do jaké míry je přijmou za své? Jedna z těch mnoha vysokoškolských adeptek z Univerzity Komenského v Praze mne požádala tentokrát o odpovědi, které si klade ve své diplomové práci, týkající se Desatera božího přikázání.

Co Ti mám, milá studentko, na Tvé otázky odpovídat? Přemýšlel jsem, jak moc životné jsou Tvoje formulace, zda vyvěrají z Tvého uvažování a do jaké míry je myslíš upřímně. Přistoupil jsem k nim pozitivně a moc rád bych ovšem znal Tvoje názory k tomu, nač jsem se snažil poskytnout odpověď.

Přiznám se, že se málokdy dočkám poděkování anebo odpovědi, jak bylo s mým výkladem naloženo, natožpak, aby mi kandidát poslal svou diplomovou práci a mohl jsem si tak učinit celkový obraz o pojetí jeho práce. Přitom by to měla být samozřejmost, slušnost a určitá míra vděku, protože jsem naprosto nezištně napsal o svém mínění a dávám je k veřejné dispozici.

Neznám a nezkoumal jsem, jak smýšlejí podobní oslovení v těchto případech. Rozhostí se za případem ticho, v němž si znovu opakuji jednu z mých životních zkušeností: nikdy nic neočekávej? A dočkáš-li se přece jen, pak budiž dvojnásob potěšen.

Abych nepsal jen pro jednu příležitost, pro jednu studující dívenku, mám právo uveřejnit otázky i odpovědi rovněž v médiu mně blízkému a kde se mohu dočkat jisté odezvy od svých přátel a známých. Tady jsou.

Co si myslíte o významu a hodnotě Desatera, které jsou prezentovány prostřednictvím tisku?
Jde především o to, jaký tisk rozumíme: od křesťansky založeného tisku až po tisk bulvární. Avšak vezmu-li za základ, že snad každý člověk se od svých dětských let setkal s náboženstvím, vírou a tedy také Desaterem – ať již později začal pracovat v tisku (méně či více pro tuto práci vybaven ve škole nebo v praxi) – pak v něm na celý jeho život by mělo mít Desatero a jeho zásady vliv v nejrůznějších situacích. Jednak je určitým vodítkem, jak přistupovat k uchopení té či oné události nebo tématu, jednak jeho morální zásady vytvářejí jisté zábrany v líčení a popisování lidí, spjatých s onou událostí. Ta hranice je velice citlivá, záleží na umění zacházet se slovem (v televizi s obrazem) a mnoha dalších aspektech. O tom je vlastně výuka žurnalistiky.

Viditelně – kromě církevního tisku – se s prezentací Desatera in natura nesetkáváme. Snad ani nevnímáme, zda ve výbavě autora jsou implicitně méně či více zapojeny ony zásady, na nichž je Desatero vestavěno. Ale jejich prezentace nutně klade před přemýšlivého člověka otázky: Ano, jsi svobodný, nezávislý, ale jsi také spravedlivý a odpovědný? Proč jsi napsal o té události viditelně negativistický článek, proč líčíš člověka, který se něčeho dopustil, jen z té horší stránky, cožpak v něm nejsou také stopy pozitivního, ne proto, abys ho omlouval, ale proto, abys byl spravedlivý, odpovědný vůči němu a zejména vůči svým vnímatelům – čtenářům, divákům?

Jak vnímáte jeho rozvoj po sametové revoluci?
Nevím, jaký rozvoj máte na mysli. Jistě - Desatero a jeho mravní naučení lze různě vykládat a také různě chápat. Všeobecně však lze o naší společnosti v současném období říci, že amorálnost převažuje, že je více viditelná a také více zviditelňovaná právě médii a jejími tvůrci. Všeobecně platí, že chci-li veřejně působit, ať již jako novinář nebo politik, měl bych sám být příkladem. Ale příkladem by pro mne, jako začínajícího člověka, občana, měli být především moji rodiče, dále moji učitelé a také celá společnost, do níž jsem se narodil, v níž žiji. To jsou tři velmi důležité a rozhodující základy a jestliže některý chybí anebo neplní svoji funkci, pak to bývá s celkovým „rozvojem Desatera“ či jeho zásad na pováženou. Natožpak, když tyto základy jsou chatrné všechny – pak začínáme čím dál více být přesvědčeni o všeobecně pokleslém mravním vědomí v naší společnosti.

Společnost, která rezignuje na hodnoty, jejíž členové nevztahují svůj individuální život, svá jednání k vyšším ideálům, ztratí vědomí pojmů hrdosti a cti. Takové společenství přestává být kulturní odpovědnou obcí.

Jak vy sám přistupujete k dané problematice?
Jsem nábožensky vychován, nejsem však ortodoxně zaujatý určitou vírou, ale plně vyznávám od útlého dětství, že cestou k jakémukoliv cíli, který si člověk od mládí vytyčuje častokrát, je dodržování těch lidských cest, které byly prošlapány velmi odpovědně už dávno přede mnou. Blahořečím Mojžíšovu zákonu, hledám poučení a útěchu v Písmu svatém, v životě Ježíše Krista, denně se modlím a myslím přitom na všechny své nejbližší a drahé.

Možná, že to vyznívá přímo idealisticky, ale častokrát jsem se v životě dopustil mnoha chyb, omylů, dokázal jsem i ranit slovem, fyzicky mi bylo ubližováno, ale považoval jsem to za spravedlivé, sám bych fyzicky ublížit nedokázal nikomu. Naučil jsem se odpouštět. Zpovídal jsem se a zpovídám se dosud, zpytuji své svědomí, porovnávám svá slova a své činy.

Pobuřuje mne nečestné obohacování, těžko se vyrovnávám s někým, kdo lže a jemuž se jeho lež těžko dokazuje, neuznávám věčné štvaní v zaměstnání, ať již způsobované vlastní vinou anebo zaměstnavateli či tzv. nadřízenými. Mám rád odjakživa pořádek, ctím určitý a daný řád. V mém slovníku slova, jakými jsou závist a nenávist, mají velmi odpudivý význam. Nikdy jsem se neztotožnil se „školou nenávisti“, jakou nás chtěli učit ti, které jsme měli povinně považovat za své přátele, bývalí mocipáni a jejich služebníci.

Má životní kréda tvoří pět hodnot, pro něž stojí za to žít:

1. práce – schopnost neustále něco užitečného dělat,
2. rodina – žena – vnoučata – pravnoučata,
3. odpovědnost a schopnost zvládat sám sebe a své okolí,
4. přátelé a mezi nimi čestnost – otevřenost – pravda,
5. orientace na budoucnost.

Jsou otištěna v encyklopedii Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století (1998), léta se jimi řídím, nic bych na nich neměnil.

Co si myslíte o potřebnosti Desatera a jeho výkladu pro dnešní dobu?
Doba či určitá etapa života nejsou rozhodující, Desatero je totiž navždy platné a potřebné pro všechny doby, pro všechny společnosti, pro každého člověka, je jasnozřivé, všelidské, humánní, zatím nebylo ničím a nikým překonáno. Jiná je otázka jeho výkladu. Mělo by se s ním začínat velmi brzy v raném věku, mělo by provázet člověka po celý život. Záleží na citu, příkladech a životních zkušenostech. Například strach a obavy mohou mít v sobě mnoho pozitivního.

Co z literatury o Desateru oceňujete?
Všechny světové i naše myslitele. Z našich převažuje T. G. Masaryk, v jehož duchu jsem byl vychováván již v první republice. Kdykoliv jsem byl na pochybách, hledal jsem poučení právě u něho. Náboženství a mravnost, jeho pojetí humanitní demokracie, jeho výklad naší historie po Mistru Janu Husovi, Františku Palackém, Karlu Havlíčku Borovském, jeho postoje v rozhodujících otázkách našich národů, o Evropě, ale také jeho výklad osobní odpovědnosti každého jednotlivce za vývoj společnosti, za její mravnost, tedy i za dodržování zásad Desatera – v tom je zase Masarykova jasnozřivost, přesahující do daleké budoucnosti. Masaryk patří do naší současné společnosti a je smutné až odsouzeníhodné, jestliže se nepřipomíná v našem každodenním životě. Žít zdravě, žít v pravdě, milovat své bližní, pomáhat jim, milovat a povznášet se vším krásným, ušlechtilým, uznávat hodnoty, vytvořené našimi předky a snažit se svou prací, svým příkladem, svými činy podpořit věčnou cestu člověka za štěstím.