Miroslav Sígl: Dvě letošní výročí Kamila Bednáře

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

Na rozhraní třicátých a čtyřicátých let minulého století dorůstala generace s pocity úzkosti, bezvýchodnosti a  tragiky: Bohuslav Březovský, Hanuš Born, Ivan Blatný, Josef Kainar, Zdeněk Urbánek, ale také František Halas a Jan Zahradníček. Jejich usilování a životní postoje programově nejvýstižněji vyjádřil básník a překladatel Kamil Bednář. Ve své eseji Slovo k mladým z roku 1940 hovoří o tzv. nahém člověku – objevuje znovu lidské nitro, zdůrazňuje jedinečnost osobnosti a snaží se nalézt hlubší podstatu své existence. V mnohém je tato poezie blízká filozofii existencionalismu a bývá nazývána poezií nahého člověka. Kamil Bednář charakterizuje svou generaci vyrůstající a dospívající ve společenské krizi, reprezentovanou pádem hodnotových a ideologických systémů.

Letos vzpomínáme Kamila Bednáře hned dvakrát: narození – 4. července 1912 a jeho úmrtí 23. května 1972.

Píseň lásky od Kamila Bednáře s ilustracemi Ludmily JiřincovéJeště ve svobodném, leč tíživém roce 1937, kdy se naposledy národ loučil s prvním prezidentem naší republiky T. G. Masarykem, byla Bednářovým debutem sbírka spirituální, antiavantgardní lyriky s názvem Kámen v dlažbě. První knížky – tuto Halasovu edici jsem jako student kupoval a jednotlivé sbírky mám dodnes ve své knihovně. Od Kamila Bednáře to jsou ještě stísněné verše z války Milenka modř a Kamenný pláč. Jsou v nich prožitky úzkostné doby, kdy v naší okupované zemi plné zpupných nacistů a zejména po heydrichiádě v květnu 1942 se čeští básníci ve svém ústraní zabývali nadčasovými hodnotami konkrétního člověka. Jsou v nich úzkostné prožitky, až pocity blízkosti smrti, ale i spasitelského utrpení.

Strojopisný (dnes bychom řekli samizdatový) časopis s příznačným názvem Noc vydával Kamil Bednář spolu s Ivanem Blatným a básníkem Jiřím Ortenem v letech 1938–1939.

Měli mnoho společného s mnohem početnější výtvarnou a básnickou Skupinou 42 (zpočátku to byli výtvarníci František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Jan Kotík, Jan Smetana, Karel Souček, sochař Ladislav Zívr a fotograf Miroslav Hák, z básníků rovněž Ivan Blatný a Josef Kainar, ale zejména Jiří Kolář a Jan Hanč, také Jiřina Hauková, pozdější manželka Jiřího Chalupeckého. Ten sepsal stať Svět, v němž žijeme, jejíž závěr byl velmi výstižný:

Umění objevuje skutečnost, vytváří skutečnost, odhaluje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme. Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku. Nebude-li toho moderní umění schopno, bude zbytečné.

Kniha Kamila Bednáře Sladká beznadějKamil Bednář po studiu na reálném gymnáziu začal studovat nejprve Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a do uzavření vysokých škol v roce 1939 stihl absolvovat ještě šest semestrů na Filozofické fakultě. Podařilo se mu v době nacistické okupace pracovat nejprve v nakladatelství Melantrich, potom u nakladatele Václava Petra (kde vycházely již zmíněné První knížky). U nakladatelské práce zůstal i po osvobození republiky a do roku 1959 působil v nakladatelství Čs. spisovatel. Poté se rozhodl věnovat jen literární práci.

Pro další vývoj Bednářovy tvorby podle literárních historiků jsou charakteristické několikeré roviny: v básních se více prozaizoval, pronikaly do nich epické prvky, opětovně se vrátil k válečným zážitkům, ale i k vděčnosti Rudé armádě – osvoboditelce (Nezapomenutelný čas, Závrať návratu). Dále jde o rozsáhlou Bednářovu práci pro děti (desítky převyprávěných a přebásněných pohádek a  divadelních představení). Jinou, snad neobsáhlejší rovinou, je jeho neuvěřitelná škála překladů – a to z 11 jazyků! Přebásnil doslovné překlady autorů z mnoha zemí světa.

Navždy bude vzpomínán jeho objev amerického básníka Robinsona Jefferse (1887–1962), myslitele, baladika, vizionáře, realisty i tragika. Dokonce se stali doživotními přáteli, proto mohl Kamil Bednář doprovázet všechna knižní vydání podrobnými studiemi a životopisnými poznámkami. Ze všech překladů vyniká mimořádná poéma Pastýřka putující k dubnu – tajemné vyprávění o dívce se stádem svých oveček, o které postupně přichází. Hledá nejen pastvu pro ně, ale také naplnění svého osudu. Jde o mistrné dílo plné pokory a smíření – v tom si byli Kamil Bednář s tímto americkým básníkem tolik blízcí. Jen malou ukázku, i když nepochybuji o tom, že naši čtenáři znají poému celou:

Vystoupila na větrné temeno kopce;
nebohé stádečko se jí tísnilo u nohou
a Klárka putovala k severu, bosá v šedém dešti,
nepřítomná duchem jako náměsíčník, vedený
niterným nutkáním, či spíše podobna jakési věčné
touze osamělých vrchů. Kdo ji viděl,
uvěřil by, že ona vždycky takhle
putovala v dešti a na horském hřebeni k severu, obklopena ovečkami.
Jen chvílemi, toužíc po světlejším okamžiku v šedivém lijavci,
se zastavovala a letmo líbala
některé z mokrých ovčích čel. Ale hned zas
popoběhla, jako by jí zdržením hrozilo nebezpečí.
Každý by se byl nad ní ustrnul.


Jedna z prvních kníždek Kamila BednářeJinou vynikající spoluprací vzniklo oratorium Zpěv naděje skladatele Jana Hanuše (1915–2004) a básníka Kamila Bednáře, které začalo vznikat už po druhé světové válce. Původním záměrem tvůrců byla oslava míru. "Naštěstí jsme to nedokázali, okolnosti byly silnější, začínala studená válka, na Hirošimu byla svržena bomba, a tak se nám dílo měnilo pod rukama." Zpěv naděje byl uveden jako vánoční oratorium, v němž se Praha uzdravuje z válečných ran, vzpomíná na hrůzy holocaustu i na padlé, až v závěrečné radostné vánoční písni dochází k usmíření.

Vysoké ocenění díla v soutěži Čs. spisovatele, premiéra s orchestrem pod taktovkou Karla Ančerla, nejlepší sólisté Marta Krásová a Zdeněk Otava, rozhlasová nahrávka – všechno bylo zničeno komunistickým pučem po únoru 1948, oratorium bylo podrobeno zdrcující kritice a už nikdy v období totality se nesmělo hrát.

Teprve po více než padesáti letech se mistr Hanuš rozhodl, že v partituře nebude nic měnit, že Bednářovy verše byly na přelomu milénia ještě aktuálnější, než byly v době vzniku. Oratorium zaznělo ve Španělském sále Pražského hradu 23. ledna 2012 – tedy dávno po smrti jeho obou autorů. Účinkoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Kühnův smíšený sbor a brněnský sbor Vox juvenalis. Sólisty byli Mitchyio Keiko, Jaroslava Maxová, Ivan Kusnjer, na varhany hrál Jan Kalfus.

Při literární tvorbě a zejména v práci na překladech se Kamil Bednář seznámil s Emilií Stamboljevovou (rozenou Jiřincovou *1907 †1998). Ta od roku 1931 žila s emigrantem bulharského původu a ještě v době války ovdověla. Teprve v roce 1960 se znovu provdala – za Kamila Bednáře. Byl neskonale šťasten, protože jejich harmonické rodinné zázemí vydrželo až do básníkovy smrti. Sama spisovatelka, ale i operní pěvkyně, překladatelka připravovala pro manžela doslovné (řádkové) překlady, spolupracovala s ním na několika literárních dílech, byla příslovečně skromná, nepřála si být uváděna jako spoluautorka.

Emílie a Kamil Bednářovi před svou chatou nad Mělníkem

Přestože byli oba rodáci z Prahy, usadili se posléze na sklonku posledního básníkova desetiletí na zahradě pod Neubergem nedaleko Mělníka. Tu získal na popud básníkovy švagrové, známé malířky a grafičky Ludmily Jiřincové (1912–1994) – ta v té době vlastnila malý viniční domek v labské stráni pod mělnickým Hadíkem.

Nejprve se na zahradě objevila cirkusová maringotka, kterou si Bednářovi nechali přivézt z Prahy, a později postavili dřevěnou chatu. Stali se z nich chataři – chalupáři. Zarostlá zahrada se postupně měnila v poetické a romantické sídlo (odtud název básníkovy sbírky Zahrada přítelkyně, a stejnojmenné fejetony vycházely také v tehdejším deníku Lidová demokracie), měli radost nejen z květinových záhonů, staré keramiky, ale také z  vlastnoručně vypěstované zeleniny.

Chata manželů Bednářových na Chloumku nad MělníkemDenně měli krásný výhled na siluetu města Mělníka a legendární horu Říp, přijímali zde návštěvy svých přátel. Můj přítel Karel Lojka, mělnický restaurátor, fotograf, ale též archivář kapituly sv. Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě, vzpomíná na Bednářovy, jací to byli skvělí vypravěči. Zúčastňovali se kulturního a společenského života v Mělníku, rádi navštěvovali představení ochotnických spolků, zejména Vojana, a koncerty v (dřívějším i dnešním Masarykově) kulturním domě.

Básník pravidelně navštěvoval místní knihkupectví a někdy se i rád zúčastnil rodinných oslav svých přátel, křtin i venkovských zabíjaček. Na pravidelné procházky do města chodil zcela neformálně oblečen, se slaměným kloboukem na hlavě. V trhu ho prodavači pokládali za bodrého venkovského strejdu. Často byli lidé velice překvapeni, když byla prozrazena jeho totožnost. Vymykal se představě romantického českého básníka v širáku s rozevlátým pláštěm s knihou v ruce.

Nechme dále ještě chvíli vyprávět pamětníka Karla Lojku: Obdivoval jsem jeho nenucenost i noblesu, když se setkával jak s prostými lidmi, tak se známými osobnostmi, ať to byl senátor Richard Nixon (pozdější americký prezident), malíř Jan Zrzavý, básník Alan Ginsberg či potomci slavného amerického básníka Robinsona Jefferse a další umělci. Bednářovi celá léta pomáhali sestře ruského exilového spisovatele Vladimíra Nabokova, která žila v neutěšeném exilu v Praze a ke svému bratru se hlásit nemohla.

Poslední léta života básníka nebyla příliš radostná. Po roce 1970 se zcela změnilo politické i kulturní klima v naší zemi. Mnoho jeho přátel z literárních kruhů nemohlo publikovat, sám musel stáhnout několik svých básnických knížek z nakladatelství, nechtěl-li vyhovět tlaku cenzury. Dostal se do obdobné životní situace, jakou prošel v padesátých letech.

Básník Kamil Bednář s milovanou knížkouV květnu, dva měsíce před svými šedesátými narozeninami, při kosení trávy na mělnické zahradě, náhle klesnul následkem srdečního infarktu. Rychle přivolaná lékařská pomoc nebyla už nic platná. Zemřel v náručí své milované ženy, uprostřed májové kvetoucí zahrady, navrácen pramáti přírodě, jak si vždy v hloubi srdce přál.

Zahrada osiřela, ztratila své kouzlo. Získali ji potomci z  básníkova prvního manželství, kteří ji moc nenavštěvovali. Zahrada pustla, nakonec byla prodána jedné mělnické rodině, která se o ni láskyplně stará dodnes.

Manželka Emilie pokračovala v úsilí vydat nepublikované sbírky z literární pozůstalosti Kamila a dál překládala díla amerického básníka Robinsona Jefferse. Pořídila mj. překlady Jacka Londona, publikovala pohádky a převyprávění českých bájí v knize Mysteria země české. Ve stáří se začala hlouběji zabývat židovskou a křesťanskou mystikou, okultismem, magií a kabalou. Přežila svého manžela o dvacet šest let, zemřela v úctyhodném věku 91 let.

Letošní měsíc květen si tedy na Mělníce vzpomenou jak úmrtí svého někdejšího spoluobčana Kamila Bednáře, tak zároveň stých narozenin malířky Ludmily Jiřincové (*9. května 1912), jejíž jméno jsem vzpomínal výše v souvislosti se zahradou manželů Bednářových. Byli příbuzní. Malířka měla svůj ateliér rovněž v pěkném mělnickém prostředí s výhledem na labskou zátoku. Šest let zde malovala a sem za ní chodívala dnes už rovněž proslulá výtvarnice a malířka, mělnická rodačka Olga Vychodilová (*7. 5. 1948). Její díla získala četná ocenění u nás i v zahraničí.

Kruh kolem Kamila Bednáře se pomalu uzavírá. Ale nedá mi to, patří sem ještě některé osobnosti. Rád bych vzpomenul bohémské prostředí, v němž vyrůstala Emilie Jiřincová – Stamboljevová, budoucí žena Kamila Bednáře. Jejím strýcem byl slavný krajinomalíř Ferdinand Engelmüller (1867–1924), její mladší sestra Ludmila studovala malířství u Rudolfa Vejrycha (1882–1939), který byl příbuzným Maxe Švabinského (1873–1962). Tatínek obou sester a jednoho syna nechal postavit v proluce na dnešní Národní třídě moderní dům ve stylu art deco, který měl dlouho název „Jiřincový mrakodrap“. Dnes je zde galerie, nesoucí jméno dalšího českého malíře Václava Špály (1885–1946).

Náhrobek Kamila Bednáře v Praze-ĎáblicíchBibliografie Kamila Bednáře je velmi dlouhá, předlouhá, ale také pestrá. Patří do ní bohatá Bednářova korespondence (například s Vladimírem Holanem, Františkem Hrubínem, Vilémem Závadou, Robinsonem Jeffersem…). Rovněž tak literatura o něm – studie, recenze a množství dalších písemností. Jsou mj. uloženy v osobním fondu Literárního fondu Památníku českého písemnictví v Praze, a to ve 35 kartonech! Věru bohatý byl život jednoho velkého básníka.

Básník je pohřben na hřbitově v Ďáblicích, v rodinném hrobě Jiřincových (jsou tam pohřbeni babička, rodiče a bratr Stanislav, Ludmila a Emilie Jiřincovi). Nad hrobem stojí starý kovaný kříž, částečně zlacený. V úpatí hrobu je pískovcový balvan z Kokořína, na kterém je osazena bronzová reliéfní plastika s portrétem básníka a skromným nápisem "Mým osudem bylo slovo". Autorem plastiky je akademický malíř a sochař Lumír Šindelář (1925–2012). Hrob byl podle přání Ludmily upraven jako prostý rov, osázený barvínkem.

A mohu-li si přát něco pro své čtenáře těchto řádků o mém milovaném básníku, pak prosím, tady Tvůj kříž je od Boha, báseň Kamila Bednáře (pro jedno zvolání jsem tu jeho báseň tolik vždy miloval: Proč musím nésti, co nelze unésti?):

Boj bývá krušný, břímě tíží, znaven někdy zoufáš nad obtíží.
Však právě tehdy vydrž, jednou pochopíš, jak nutný tady dole byl Ti každý kříž...
Na tvrdém kameni, kde sedět bolí, umdlený stařec odpočívá v ruce s holí.
Dál jít už nemá sil, je na konci svých cest, protože tolik tíhy nemůže už snést.
V duchu zas jde tou cestou, kterou šel...
Zprvu skvělá byla. Sluneční jas zemi slunil, všechno bylo krásné.


Až se stařec zachvěje, vida, že nyní všechno v troskách je,
že nic už nemá, že chudý je a bez peněz, že stár je a opuštěn, jak prašivý pes.
Tu se stařec vzepře bolestí: "Proč musím nésti, co nelze unésti?"
A v zoufalství a hoři, jehož nemůže se zbýt, po tváři horké slzy se mu počnou lít.
Ale pak okřívá, po žalu není památky, zas cítí mír a chápe Boží úradky.
Znovu zas plný víry hledí do výše a ví, že jednou vyjasní se vše.
Sevře hůl a klopýtavě kráčí, pod kopcem, kde k chatrči jeho pouť se stáčí.
Unaven k spánku ulehne a znovu myslí na trampoty svého dne.
Ve snu už ho nebolí bída, sám Bůh mu na nářky a stesky odpovídá.
Vidí sám sebe:
jako poutník se plahočí od země k zemi, přes hory, stráně, úbočí
a nese kříž, pod nímž se hroutí – břemeno, které musí nést na své pouti.
S odvahou kráčí, cíl se vzdálen nezdá, už vidí město celé zlaté jako hvězda.
Však slunce žhne a kříž se těžší stává, musí si odpočat, už noha podklesává.
I složí břímě, odpočívá, sbírá síly. Však za chvíli se znovu vydá k svému cíli.
Ale když vstane, pod kříž ohne hřbet, uvidí v prachu sekyru, jak modrý led.
I pomyslí si: "Kříž dlouhý je, kratší mi stačí,
odseknu kus, ať se mi záda neotlačí."
Jak pravil, udělal.
A břímě lehčí bylo hned a tak byl rád, že sekyru tu zved
a usekl kus kříže, aby dál šel snáze.
Však brzy dojde cíle a bude po námaze.
Už vidí město zaslíbené skoro zblízka, třpytí se nádherou a zlatem blýská.
Jen příkop s vodou od brány ho dělí a nikde most - jako by na něj zapomněli.
I běží kolem hradeb, hledá, nikde nic, nevidí žádný most ať hledá sebevíc.
Tu napadne ho: Co kříž na rameni?
Ať je mi mostem když tu jiný není.
Stačí jen položit ho přes příkop.
Však most je krátký.
Plastika Kamila Bednáře od sochaře Lumíra ŠindelářeJen několik stop, jež nutno překlenout,
ale schází do míry právě ten kousek, jež usekl za pomoci sekyry...
Ach, kéž to neučinil, povzdechne si a lítost naplní celou jeho bytost.
Teď stojím u cíle, však vstoupit nelze mi,
protože za těžko mi bylo nést kříž na zemi...
Pláče, hořekuje, ruce spíná, cítí, že je to jeho vlastní vina,
když nemůže teď vstoupit do města a že sám se jenom vytrestal...
Tu kráčí jiný poutník, už je blíž a blíž, však na ramenou nese celý, nezkrácený kříž!
Stane a položí kříž přes překážku vody –
a blažen vstoupí do brány, když přešel bez nehody.
Tu stařec pomyslí si: "Vida, po tom kříži snad i já přejdu bez obtíží!"
Když byl uprostřed, kříž se zlomil a stařec ze sna na loži se zved.
Vidí se v chýši - ještě živ a zdráv a volá: " Díky, Bože, za to znamení, díky!"
Už ve snu prožil jsem, co čekalo by mne hrůz a strachů do budoucí doby.
Už vím, že kříž je dar Boží,
a vede-li mne cesta přes pouště a hloží,
chci vydržet a nereptat a kříž i bolest snesu rád –
vždyť toto trápení je právě onen most
jenž dovede mne na Spásu a na Věčnost.
Ty, který čteš, – nes pokorně svůj kříž, než k zlatým věžím u cíle sám popatříš!
A chceš-li někdy z kříže odseknout snad kousek nebo kus -
nečiň to – nezastavuj Boží brus!
Kříž je dar, s nímž Bůh jde k tobě v jasu a ty bys odťal si sám vlastní spásu...

Fotografie: Karel Lojka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 05. 2012.