Ač nadpis zní archaicky, těžko lze skutečnost slovy vyjádřit jinak. Slávu a uznání miláčka Štěstěny mezi pretendenty kreslení a malby získal koncem 19. století v Paříži krajan Alfons Mucha. Po zásluze. Už první plakát, který zhotovil pro divadlo De la Renaissance ukazující krásnou herečku Saru Berhardtovou v titulní roli – Gismondy, byl naprosto fascinující. Paříž se plakátu nemohla nabažit. Jak rostla sláva herečky, rostl i její dvorní malíř. Vše bylo jiné, nové, dosud nevídané, ve velejemných barevných tónech. Plakát byl na všech nárožích. Muchovi se dostalo cti vytvořit jedny z nejdražších a nejvzácnějších pohlednic, pozvánek a uměleckých předmětů.

Pak přišla Médea, kterou všechny ohromil. Všichni o něm psali. Povýšil secesi k nadpozemským oblakům, snad ještě výš. Médea, hrdá kouzelnice, princezna z Kolchidy s dýkou v ruce, nemilosrdně vraždící, kráčí přes mrtvoly. Brodí se krví a přesto před vámi stojí v majestátní roli. Nikdo si není v jejím okolí jistý. To vše najdeme v Muchově obraze. V tragické postavě Medey je naprosto zřejmá jistota a bravura jeho dekorativní kresby. Póza, řasení látky, její ruce, tvář, všechny ty orientální manýristické dekorativní prvky. Neuvěřitelný vklad píle, talentu, znalostí a invence, který Alfons Mucha vložil do obrazů divadelních rolí S. Berhardtové, je výrazem nadpozemské umělcovy schopnosti zachytit božskou Sáru na vrcholu její dramatické tvorby.

Oba úžasné talenty se krásně doplňují. Dosáhly vrcholu a kulminace, které svět nepřestává vnímat a obdivovat. Hloubka a velikost jejich tvorby zároveň přináší otázku: Lze dosáhnout výš? Zodpovědět ji lze jen pouze přístupem autora k umělecké tvorbě. Je to svědomitost umělce, jeho předchozí studia, poctivost a pečlivost přípravy, osobní znalost, která vedle talentu podléhá i emocím, podřízeným zadání konkrétní živočišné podoby.

Secese, ten úžasný styl života, by nebyl bez Muchových děl, bez Sáry, divadla De la Renaissance, bez Paříže konce 19. století. Dekorace, dlouhé řízy, kameje, květy a listy, žlutá, zelená, břečťan, lekníny, ptáci, kosatce - tím vším autor naplnil až po okraj svá nesmrtelná, barvami prozářená díla.

Neskrývám vzrušení, když se na ně dívám. Nejsem sám, kdo nikdy nepřestane tohle umění mít rád a milovat.