Konec léta v Čechách

Jak si je ta naše země kus po kuse nepodobná. Pár minut odkudkoliv kamkoliv a jste na jiné planetě, v jiném časoprostoru, v jiné krajině. Tentokrát byl cílem Bratrouchov. Z Jablonecka kousek snad na sever. Minul jsem Tanvald a proud aut mě nesl směrem k Harrachovu. Krajina se totálně změnila. Je po velkém dešti a vzduch se lépe dýchá. Déšť vyčistil okna. Z lesa kolem zurčí voda v barvě vylouhovaného smrkového jehličí. Na nebi se ještě honí mraky, v dálce je vidět Ještěd, azurová modř, dálné přístavy. Vysoká tráva okolo hýří všemi barvami. Jakoby se příkop stal barevnou stuhou, věncem z vavřínů a koukolu, o vůni lesa raději nemluvím.

Je to jak pohlazení od babičky mozolnatýma rukama. Jako jsem to cítíval za mlada, když otevřela skříň a vůně levandule mě objala. To byl můj Mníšek pod Brdy v domě naproti sokolovně, kde se zrovna hádal a křičel na svou partnerku Egon Bondy a obviňoval ji, že neměli nic k jídlu… Mníšecká babičko, jak jsi voněla! Dodnes cítím slamník, na kterém jsem spával. Naproti v okně stál květináč s mořskou cibulí. Kafe - melta s mlíkem ke snídani a krajíc chleba namazaný máslem. To je ta ta prapůvodní vůně lesa, kdy vzduch stojí mezi stromy a vážky o velikosti letadla bzučí jak podrážděný roj divokých včel. Tak mi voněla Skalka, parcela strýčka Karla Taliána, cesta úvozem, co vedla k ní. Jak jsou si ty lesy tady i tam podobny a zároveň tak vzdáleny.

Les nahoře v Jizerkách žil jak nikdy jindy. Dýchal zhluboka a potilo se mu čelo, dá-li se to tak říci. Na temeni kopce byla absolutní vlhkost a pot z mé hlavy stékal čůrkem. Voda už neměla kam se vsáknout, stékala po listech, jehličí a za límec, ať to byl domácí nebo ten, kdo se, jako já, přijel jen podívat. Pavučiny z jemného tylu, mokré až zebe, propouštěly slunce jen obezřetně. Pavouk o tom ví a mouchu, která se chytila, pozoruje jen zpovzdálí. To ptáci jsou na tom úplně jinak, křičeli jak na lesy. Přestalo pršet. Mladí si navzájem sdělují, že se přemnožili i dravci a je nutné se před nimi mít na pozoru. Ti je sledují se zájmem a v okamžiku letí dolů jako blesk…

Domky při silnici se choulí jeden k druhému a pomalu se chystají na první sníh s deštěm. V Alpách už nasněžilo dvacet čísel. Však jsou také ty zdejší už na zimu připraveny. Jsou kolem nich hromady naštípaného dřeva narovnané do hranic. Lidé, co tu bydlí, natírají ještě před zimou ploty, okenice, zábradlí, opravují cesty, pouští se i do vchodových dveří. Díry na cestách dláždí kameny. Voda v potoce jim vyšla vstříc a ohlazené oblázky jak valouny zlata se všude doslova válí, jsou jich tisíce. To koně, zázračného zdejšího doktora, vytloukají do silnic kopyty své monogramy a doktor se je snaží uklidnit. Plášť, kterým se halí, cestuje s ním. To lidská touha převeliká sní o štěstí a zázracích.

Počasí

Není na něj spolehnutí. Ještě včera to bylo na kraťasy, a kdyby v televizi nemluvili o změně počasí, člověk by si řekl, že tohle musí vydržet. Už večer, než jsem si šel lehnout, podíval jsem se z balkonu. Opravdu. Nebe bylo šedé a ochladilo se. V noci jsem dvakrát vstával – dal jsem si večer pivo. Podívám se oknem ven a nad Jizerkami i z druhé strany od Ještědu táhly oblohou tmavé husté nízké mraky, těžké vodou, jen jen spadnout.

Zvedl se noční vítr. Velmi hodně se liší od toho ve tři odpoledne. Noční umí foukat potichu. Ten odpolední se zvedá od země a spolu se špínou vám vletí do tváře. Vítr ve dne je protivný a málokdy končívá teplým, hustým deštěm.

Noční vítr přinášející déšť je naprosto odlišný. Kdo ho slyšel u nočního okna nebo vleže z postele, jak lehce tluče do oken, nezapomene. To se pak nechce spát, nebo naopak. To se to spí za deště! Déšť v noci hodně umí, ale většinou jen šumí. Umí sice i zařvat, ale není proč.

Noční čas je časem spacím a co je navíc, patří k benefitům vypláceným jen šťastným. To už není o ovečkách. Mít tak místo nohou měkké tlapky, aby ani váš dech nikdo neslyšel!

Jak přízrak v bílé noční košili se pohybují před oknem větrem rozevláté záclony. To vítr přidal na intenzitě a proběhl se pokojem až k vám. Přitáhnu si deku až po bradu. Noční vítr si dál hraje s listím na stromech, až probudí ptáky. Ne, ještě není čas na ranní křik a let vyplašených křídel. Jen ospale poposednou a budou snít svou noční píseň.

Mám hlad. Půjdu se napít vody. Vítr se jako zázrakem utišil. Noc nad ránem je vždycky zvláštní. Je cítit vždy něčím novým, jarem i podzimem. V zimě okno v noci neotevírám, takže nevím, co dělá vítr v zimě. Ale asi nosí vločky, led a zimu do ulic. Ne, čas zimy ještě nepřišel.

Je léto po svaté Anně. Fouká už ze strnišť, ale ještě není podzim. U nás je od Nisy vždy chladněji. Je to cítit v podvečer a v noci vždycky. Kačeny, prorážející vzduch silou svých křídel, sebou občas hlasitě plácnou do vody. To vyruší potkany a probudí ryby v Nise. Obzor začíná prosvítat. Svítá.

Nechce se mi už spát. Sednu si ke stolu a začnu psát. Je to lék na nespavost i další neduhy. Na stáří. Odpověď na každou otázku, na kterou žel už nikdo nečeká. Mladí mají jiné starosti. V noci spí nebo se milují. Nemají proč se ptát.

Ptá se jen noční vítr, ale na odpověď nečeká. Prevít! Taky nemá čas. Je to jen vítr.