Začala se kolem deváté ráno 10. července 1971 automobilem chevrolet belair ročník 1963, zakoupeným po šestiměsíčním pobytu v Kanadě, ve Winnipegu, Manitoba, v červnu roku 1969 za 650 dolarů. Zdatnost vozu vyzkoušeli jsme rok nato na trase Winnipeg–Vancouver–Seattle–Vancouver–Winnipeg s náloží čtyř dospělých (z nich dva nadměrné váhy a objemu), jednoho dítěte, dvou ohromných stanů, čtyř nafukovacích matrací, ledničky Coleman a řadou jiných potřeb a zbytečností. Zkouška tehdy dopadla dobře, a tak jsme zmíněného rána vyjeli jihozápadním směrem. Cíl Los Angeles, snad i San Diego. Tentokrát ve společnosti přítele Hugo Hudečka, jeho matky Dagmary, jeho přítelkyně Věrky a Hudečkovic malého kocourka Punti. Tato společnost vyjela v Hugově vždy pečlivě naleštěném voze značky pontiac z nejasných důvodů o dvě hodiny před námi. Moje celkem klidná, divokých dobrodružství nevyhledávající letora, způsobuje, že si občas připomenu tuto cestu Amerikou, možná poněkud jinou, než je ta dnešní.

Pečlivost zevnějšku a důkladnost všeho počínání učinila Huga logickým organizátorem cesty. Její první úsek měli jsme ukončit setkáním v městě Billings, Montana, v Hugem zamluveném motelu Travelodge. Zvolená trasa přechodem hranic v Peace Garden v Turtle Mountain Provincial Parku (North Dakota) ukázala se nešťastnou, poznamenanou třicetimílovou objíždkou bahnitou cestou a slotou. Konečně jsme po jízdě na jih odbočili na dálnici č. 94 a po ní uháněli na západ. Pojednou mě napadlo, s jakou samozřejmostí člověk dnes vnímá tisíce a tisíce mil většinou dokonalých silnic, jimiž jsou Státy protkány jako lidský organismu žilami a cévami. Kolik práce bylo vynaloženo k jejich vybudování?

Severní Dakota je většinou mírná pahorkatina, turisticky celkem nudná. Montana pak teprve dále na západ od hranic s Dakotou dostává zajímavější ráz a připomíná krajinu, jakou jsem si kdysi představoval při četbě románů Zane Greye. Kopečky, kleč, tráva někde spálená dohněda. Občas kráva nebo jiné zvíře (pes třeba). Představa kovboje cválajícího krajinou. Ten ale není k vidění. Zato dost automobilů...

Být cestujícím automechanikem přináší výhodu i nevýhodu. Odbornost je výhodou v případě banálního rachotu a pískání kdesi v mechanismu vozu, nevýhodou v případě, že zvuky signalizují závažnější poruchu. Pro povrchního znalce motoru a podvozku, jakým jsem já, každý takový zvuk a šramocení zvěstuje předčasný konec jízdy. Přesně tak se stalo na zmíněné dálnici, což mne přinutilo snížit rychlost na pouhých 55–60 mil za hodinu. Asi po půlhodině zneklidňující zvuk ustal i při znovuzvýšení rychlosti; tedy malá záhada.

V malém městečku, jehož jméno jsem zapomněl, zastihuje nás divoká bouře a průtrž. Nepohoda přichází ve chvíli, kdy ukazatel zásoby benzinu dosáhl spodní rysky. Živel vyřazuje z provozu benzinové stanice a zadržuje nás v tom hnízdě tři hodiny drahocenného času. Jediným kladem bylo, že jsem zakoupil nové stěrače.

Konečně mohli jsme natankovat a kolem deváté večer jsme vyjeli dál k místu určení, městu Billings. Do motelu Travelodge, který jsme nalezli celkem snadno, jsme dorazili v 01:30 ráno.

„Propánakrále, lidi, co se děje, už jsme si mysleli, že jste havarovali, že jste někde ve špitále!“ Sklon ke dramatizaci, jímž se Hugův hlas vyznačoval velice často, v tomto okamžiku celkem důvodně dosahoval krajního znepokojení.

„Už jsme umírali strachy, půlnoc dávno minula!“ informovala paní matinka Dagmar. „Byla bouře, kroupy, nebyla elektřina, nemohli jsme natankovat!“ vysvětlil jsem. „Ale, ale! Zásada! Tankovat, když hladina v nádrži poklesne k dolní čtvrtině!“ pravil.

Dneska tomu nemohu věřit. Oné soboty jsme ujeli 810 mil, 1296 poctivých kilometrů.