Po mnoha letech strávených ve Francii a pečlivém prostudování množství materiálů se mi podařilo konečně dokončit tuto práci, kterou bych rád trochu přispěl k osvětlení historických událostí. Nezabýval jsem se však tématem tradičním způsobem jen proto, abych nosil dříví do lesa, či jak říká s oblibou můj přítel historik a archeolog – zanášel papírem knihovnu. Komu se můj pohled bude jevit jako příliš netradiční, toho odkazuji na Chuanga Tzu, jenž na otázku Hui Tzu, jak může vědět, co se líbí rybám, když sám není ryba – odpověděl: „Ty nejsi já, takže jak můžeš vědět, že já nevím, co se líbí rybám?“

Jedním z prvních Napoleonových opatření, jimiž si získal národní podporu jako první konsul, bylo zavedení striktního pořádkového systému, který měl zabránit mimo jiné porevolučnímu chaosu ve francouzském stravování. Každý Francouz získal právo na předkrm, hlavní jídlo, zákusek a sýr nebo ovoce. Tento systém se dodržuje ve Francii důsledně dodnes.

K pochopení situace se musíme nejprve zmínit o francouzských filozofech. Jejich liberální ideje předcházely revoluci. Historie se však většinou zmiňuje jen o myšlenkách, v nichž se zabývali postavením občana ve společnosti. Opomíjí důležitý fakt, že tito muži byli především Francouzi, a proto stejně vehementně bojovali za práva spoluobčanů u stolu. Voltaire napadal rozmařilou kuchyni a obžerství kněží a šlechty. Diderot žádal stejná práva pro občana před soudem jako u jídla. Rousseau požadoval nejen účast lidu na vládě, ale zároveň právo vařit po svém.

„Není nevinný král. Každý král je rebel, uzurpátor a přejídá se na úkor lidu,“ tato působivá slova zvolal Saint Just na jaře roku 1793, po polední přestávce Konventu, když se revolucionáři vrátili z blízké restaurace.

Situace lidu před revolucí byla neutěšená. Například rolníkům přikazoval zákon krom poplatků za mlýn, kamna, vinný lis atd., ale zakazoval jim lov v panských lesích. Tyto feudální poměry měly neblahý vliv na venkovskou kuchyni. Naproti tomu buržoazní kuchyň církve a šlechty hýřila množstvím chodů a kvalitním vínem. Bídnou stravu lidu a odtažitost vládnoucí třídy nejlépe charakterizuje pochod osmi tisíc žen ke královskému paláci 12. října 1789. Když si stěžovaly na nedostatek chleba, zeptala se královna Marie Antoinetta svého kuchaře: „Tak proč nejedí koláče?“

Je nepopíratelné, že revoluce byla obdobím, kdy se to ve Francii začalo opravdu pěkně vařit. Všeobecná fakta jsou známa, ale v širokém povědomí chybí informace o tom, že slavná deklarace lidských práv obsahovala v prvním návrhu bod, o němž se historie nezmiňuje, protože nebyl do konečné verze Deklarace zařazen. Podle nepodložených tvrzení se o vypuštění tohoto bodu zasadil Marat, který měl žlučníkovou dietu.

Bod 11 b/ zněl prý takto: svoboda výběru a tvorby jídla. Každý občan může svobodně vyjádřit svůj názor na kvalitu pokrmu. Má právo rozhodnout, co bude vařit, smažit, péci, dusit a jinak připravovat. Má stejně nezadatelné právo také na to, co chce a co nechce jíst, stejně jako právo na přerušení jakékoliv práce, fyzické i duševní, a to v kteroukoli dobu, pokud má hlad.

V této souvislosti stojí za to citovat z projevu Dantona, o němž bylo známo, že holdoval uzeninám a těžkým vínům. Citát je z roku 1792: „Přišel čas říci lidu, že je třeba se na nepřítele vrhnout masově. Když se potápí loď, posádka hodí přes palubu všecko, co loď ohrožuje. Stejným způsobem je třeba se zbavit všeho, co ohrožuje stravu národa.“

Danton tu nepokrytě míří na prvního nepřítele revoluce. Tím byla královna Marie Antoinette. Tato Rakušanka, kterou revolucionáři i lid označovali za „upíra Francie“ a „agentku ciziny“, byla obviněna ze spolupráce se zahraničním nepřítelem. Podle svědectví francouzské komorné, občanky Demongeotové, byla prý ve stálém styku s rakouskými kuchaři. Krom toho se zcela nepokrytě a hanlivě vyjadřovala o francouzské kuchyni a nutila dokonce dvorního šéfkuchaře, aby jí tajně usmažil vídeňský řízek. (Wiener Schnitzel). Revoluční tribunál vyslechl svědkyni a vynesl rozsudek, který byl vykonán v roce 1793.

Dalšími nepřáteli revoluce byli girondisté. Byla to převládající skupina jakobínů v národním shromáždění, muži z kraje Gironde, v oblasti Bordeaux. Tito lidé hájili především své zájmy, pokud šlo o export červeného Bordeaux. Když na tajném zasedání odmítli snížit domácí ceny vína a trvali na kvalitě kategorie grand cru hlavně pro export, odhalili Danton s Robespierrem jejich spiknutí, které Girondisté zaplatili životem.

Následné období bychom mohli nazvat obdobím kulinárního teroru.

Tento čas byl poznamenán především problémy s dodávkami potravin a mouky, což poznamenalo všeobecnou náladu národa. Není proto divu, že impulsem ke svržení Dantona a jeho druhů byl jeho výrok o tom, že „co si kdo uvaří, to si taky sní.“

Prohlášení bylo sice určeno šlechtě, ale podezíravý Robespierre si je vyložil jako útok na revoluci. Sebevědomý Danton reagoval dokonce na varování o nebezpečí, které mu hrozí od Robespierra, takto: „Kdybych předpokládal, že něco takového skutečně zamýšlí, snědl bych mu vnitřnosti…“

Tato věta měla za následek, že Danton byl Robespierrem, který nevynikal smyslem pro humor, obviněn ze sklonů ke kanibalismu. Také neopatrný výrok Héberta o tom, „co má zůstat pod pokličkou“, si Robespierre vyložil jako nedůvěru v revoluci. Hébert se sice snažil sice před soudem slovní hříčku objasnit, ale bylo to marné. On i jeho druzi byli obviněni ze spiknutí a rovněž popraveni. Je pravda, že Robespierre sám riskoval, když otevřeně žádal, ať se „spiklenci uvaří ve vlastní šťávě“, ale byl natolik dobrý taktik, že strávil pro jistotu celé odpoledne v revolučním výboru vysvětlováním této metafory.

V souvislosti s obdobím kulinárního teroru stojí za zmínku, že Marata zavraždila Charlotte Cordayová, když ho probodla, nikoli náhodou, kuchyňským nožem na maso (couteau a découper).

Nakonec se ani Robespierre neubránil teroru, který rozpoutal. K jeho odsouzení stačilo, aby na něho neznámý občan napsal udání revolučnímu výboru, že v hostinci nedaleko Notre Dame odmítl polévku s poznámkou, že „je neslaná a nemastná jako vývoj revoluce“.

Vraťme se však k Napoleonovi. Po zavedení pořádkového systému využil italských tažení k částečnému obohacení francouzské kuchyně. Někteří historici hovoří o tak zvaném těstovinovém sepětí. Mají na mysli císařovy sympatie pro špagety, nudle a makarony.

Avšak Napoleonovým hlavním a vysněným cílem bylo rozšířit novou francouzskou kuchyni a pozdvihnout úroveň stolování v Evropě. Toužil po sjednocení osvícené Evropy na základě vyspělého francouzského menu. Právě toho se však obávali konzervativní evropští feudální vládci. Když Napoleon zjistil, že svého cíle nedosáhne diplomatickou cestou, zakročil vojensky. Po vítězství Francie u Slavkova muselo Rakousko uzavřít mír v Prešpurku (kde se Napoleon vyjádřil pochvalně o maďarských klobásách), a rakouské velení bylo nuceno podepsat dohodu o zavedení prvních francouzských jídel. Sotva obsadil Itálii, sesadil Napoleon tamní Bourbony za to, že údajně pálili whisku. Bitvy s Pruskem u Saalfeldu, Jeny a Auerstedtu bývají nazývány francouzskými odborníky bitvami o česnek. Prusové odmítali použít česnek, protože se obávali toho, že je při vojenských taženích nepřítel snadno vycítí. Když Napoleon obsadil pruské pevnosti takřka bez boje, dal jim naopak najevo, že k vítězství francouzských jednotek přispělo právě prokrvení mozku, které tato důležitá zelenina působí. Generál Blucher byl údajně při podpisu kapitulace dokonce donucen k potupnému požití stroužku česneku.

V dobytém Berlíně jedl císař poprvé Eintopf, který před celým generálním štábem označil za „podivnou a nedostatečně pikantní míchanici“. Zajal okamžitě několik německých kuchařů a odvezl je na kulinární převýchovu do Francie. Po vítězství nad generálem Mackem (při kapitulační svačině, kterou označil za ucházející) ochutnal císař také místní bramborové placky. Hned po jejich požití rozšířil kapitulační smlouvu o klausuli o povinném užití česneku v německých krajích (Knoblauchkochpflicht).

Po vítězství nad Rakušany u Landshutu, Eggmuehlu a Wagramu se nenechal podplatit povidlovými taškami (Povidltaschen), které Rakušané servírovali jako takticky překvapivý desert, ale trval na tom, aby ve smlouvě, podepsané v Schönbrunnu, byl také závazek rakouské strany dovážet Beujolais (Beujolais-einfuhtprlicht).

V letech 1803–1815 napadal Bonaparte nejen verbálně, ale i vojensky Brity za nevynalézavou a nepoživatelnou stravu. Během těchto střetnutí přeběhlo údajně pět tisíc britských vojáků k nepříteli a dva tisíce se jich nechalo dobrovolně zajmout hned potom, co okusili poprvé francouzská fois gras. Ke kritické situaci došlo v roce 1813, když lord Wellington dorazil do jižní Francie a hrozilo, že anglické jednotky donutí místní francouzské obyvatelstvo jíst sendvič. Tomu se, na štěstí, podařilo zabránit.

Také válka v roce 1812 proti Rusku nebyla snadná. Napoleonova armáda v počtu 450 000 mužů se jen z jedné třetiny skládala z Francouzů. Zbytek tvořili nesprávně živení rakouští a pruští vojáci v pomocných sborech, tedy vojáci, kteří jedli typicky těžkou germánskou stravu, holdující omastku a knedlíkům. Kromě toho pili neuvěřitelné množství piva.

Napoleon tvrdil v generálním štábu, že voják, který jde do boje pln piva a knedlíků, nemá šanci na vítězství, protože není schopen ničeho. Ani chůze, ani pochodu, natož rychlého obchvatu nebo dokonce útoku.

Po vítězství u Smolenska a Borodina vtáhla napoleonská armáda do Moskvy. Prozíravý Kutuzov však založil ve městě požár a kuchyně i spíže zely prázdnotou. Sám Napoleon byl viděn, jak s nechutí polyká ve svém stanu nedokonale rozmrazený boršč. Díky tomu se u něho objevily první žaludeční potíže. Nakonec se kvůli zimě a hladu musel stáhnout zpět. Po návratu prohlásil, že si příště „na Rusko nechá zajít chuť“.

Povstání španělského lidu znamenalo obrat v Bonapartově moci. V roce 1814 abdikoval a odešel na Elbu, kde začal diktovat svou knihu Nová francouzská kuchyně a její význam pro liberální Evropu. V ní uveřejnil definitivní verzi Polévky podle velké tety (Créme de la grande Tante).

Recept poslal na pohlednici také Blucherovi a na závěr připsal – Žádný pepř! (Kein Pfeffer!)

Po návratu z Elby došlo k bitvě u Waterloo. Většina historických prací se snaží vysvětlit neúspěch Napoleonovy armády jen z vojenského hlediska. Ve světle nových dokumentů je však jisté, že tu hrály roli jiné aspekty. Především docházelo k jazykovým nedorozuměním, protože se bitvy zúčastnili Belgičané, Holanďané, Angličané, Prusové, Rakušani, Rusové a Francouzi. Zmatená zpráva francouzského špiona způsobila, že Napoleon byl mylně informován o přesunu Blucherových sborů. Blucherův polední výrok Mahlzeit! si Napoleon vyložil ve špatném překladu jako odklad (Zeit…dost času), ačkoli se jednalo o typicky německé přání dobré chuti.

Generál Ney měl sice potvrzené písemné instrukce od Napoleona, ale generál La Beoyére předložil v rozhodující chvíli tužkou psané a nepodepsané instrukce na rubu jídelníčku z hostince v Blois. Naopak britský špion, který znal jen první lekci francouzštiny pro začátečníky, si vyložil výraz „hors d´oeuvre", který zaslechl ve francouzském generálním štábu, jako otevření fronty jízdou, ačkoli se jednalo jen o dohady generálů o předkrm.

Napoleon sám poněkud podcenil nepřátelskou armádu, když řekl: „Řeknu vám, že Wellington je špatný generál, britské jednotky jsou špatné a to celé bude PIKNIK." Na tuto poznámku reagovali mnozí francouzští generálové a důstojníci tím, že ihned odložili mapy a nechali připravit své pobočníky ubrusy a baterii košíků s potravinami a vínem. K dovršení chaosu poslal maršál Ney nejprve do boje infanterii bez podpory kavalerie a pak kavalerii bez podpory infanterie. Napoleon to později přirovnal „k servírování masa bez příkrmu a příkrmu bez masa“.

V té době císař už trpěl stálými bolestmi žaludku, který si zkazil při vojenských taženích do ciziny požitím těžko stravitelných jídel. Podle francouzských lékařů mu také ublížily pokrmy, připravované zajatými ruskými kuchaři (u Smolenska a Borodina), kteří nahradili francouzské padlé šéfkuchaře a záměrně užívali jako záškodnickou zbraň proti nepříteli přepálený tuk.

Porážkou u Waterloo skončila definitivně Napoleonova snaha o zavedení a rozšíření lehčí, kvalitnější a liberálnější francouzské stravy v Evropě. Avšak ještě ve vyhnanství, na svaté Heleně, ačkoli už nemocen a jak se sám vyjádřil „odsouzen k nezáživným debatám se svým personálem", zůstal věren svým principům.

Svědčí o tom nejen to, že se v přítomnosti britského komisaře otevřeně vysmíval anglickému roastbeefu, ale především jeho výrok o tom, že „kvalitní chody menu jsou důležitější, než chod dějin."